A takový ajťák, který má za sebou nějaké to čtvrtstoletí v převážně velmi odborných IT pozicích ve velkých výrobních podnicích, které vyrábějí výrobky, si vůbec nestýská, když se na mladá kolena dostane do pozice, která se týká všeobecně IT provozu jako takového, protože si ji, ve srovnání s některými předchozími zkušenostmi, dokáže užívat.
Hlavní důvod toho, proč o tom tak zdlouhavě a přitom neuvěřitelně zajímavě vyprávím, je ten, že na životě ajťákově je nejlepší ta rozmanitost. Každý den se může pokazit něco jiného.
Jako například onoho dne, kdy se v ajťáckém prostoru, do nějž je vstup pouze na vlastní nebezpečí, objevila poněkud rozvrkočená kolegyně a zvýšeným hlasem oznamovala, že obě velké tiskárny, které kromě tisku ještě navíc kopírují, skenují, opékají bramboráky a zpívají Marseillaisu, se rozhodly stávkovat, na dotykových displejích generují otravnou hlášku v sanskrtu, kterou není nikdo kromě ajťáka s to rozklíčovat, a že tudíž nelze provádět aktivity tak či onak s oněmi tiskárnami spojené.
Ajťák kolegyni pozorně vyslechne a protože ví, že zbrklost není dobrý rádce, neboť může vést k tomu, že ajťák způsobí více škody než užitku (kamarád říkal), nejprve se nad celou situací zamyslí. A protože se mu to líbí, zamyslí se ještě jednou. A protože pochází z Valašska, což je kraj bez stresu, uvědomí si, že ve svém termohrnku maskovaném jako objektiv digitálního fotoaparátu má čerstvě uvařenou odpolední kávu.
Nejprve tedy nasaje vůni čerstvě uvařené kávy a počká, až tato vůně vyžene chmury z jeho duše. Pak rozvážně upije, což jej přivede na myšlenku, že by bylo dobré se zabývat tím, na co si stěžovala výše zmíněná kolegyně.
Ajťák (pořád tentýž) opatrně vstane a rozvážnou chůzí pana starosty na procházce s panem sekčním šéfem po výborném nedělním obědě se vydá obhlédnout situaci. Na místě samotném zjistí, že výše zmíněná kolegyně skutečně nekecala, že se s tiskárnami něco děje.
Oproti zmíněné kolegyni má ajťák tu výhodu, že otravné hlášce na dotykovém displeji rozumí. A protože je zkušený a životem protřelý, spustí sérii základních řešení obdobných situací.
Tiskárny odolávají jakýmkoli ajťákovým pokusům o jejich přivedení k rozumu. Ajťák se tedy opět zamyslí a přijde s řešením, které obsahuje dvě kladiva, tři šroubováky (z toho jeden křížový), několik slov, o kterých mu maminka v dětství říkala, že se neříkají, sušené svatojánské mušky a aerosol, jehož základní sloučeninou je velbloudí moč.
Nic nepomůže. Tiskárny stávkují dál a navíc se obě tváří, jako že jim takový stav vlastně vyhovuje.
Ajťák moudře pokývá moudrou hlavou a vrátí se na své pracoviště. Rozhodne se obrátit na svého vzdáleně připojeného kolegu, kterého probudí z odpolední siesty a ve třech stručných souvětích mu popíše stav závady a dosud uskutečněné kroky k nápravě, které nápravu nepřinesly. A dodá, že tiskový server normálně běží a tváří se, že s tiskárnami komunikuje, takže k chování tiskáren není žádný objektivní důvod. Vzdáleně připojený kolega konstatuje, že to je zajímavé.
Ajťák tedy ponechá řešení situace s tiskárnami na vzdáleně připojeném kolegovi a věnuje se dalším záležitostem, spojeným s IT provozem (dostupnost systémů pro jednotlivá oddělení, nesmyslné reakce na pokusy o přihlášení a podobně). A aby se nenudil, většina z přítomných kolegů a kolegyň ve chvíli, kdy zjistí, že tiskárny nefungují, má nutkavou potřebu tisknout větší než nemalé množství dokumentů o větším než nemalém množství stránek.
Proto přicházejí za ajťákem a oznamují mu to, co už ajťák dávno ví; totiž, že to stále nefunguje. Ajťák opět moudře pokývá moudrou hlavou a odpoví:
„Vím o tom, naše nejvýkonnější mozky, čili já a vzdáleně připojený kolega, na tom bez přestávky pracují.“
Vzdáleně připojený kolega konstatuje to, co už sám ajťák ví. Že není objektivní důvod k tomu, aby tiskárny nefungovaly. A že došlo k závadě, se kterou si ani vzdáleně připojený kolega neví rady a že je potřeba, aby se k ní vyjádřil dodavatel tiskáren (to se jen tak mimochodem v okamžiku zveřejnění tohoto článku zatím nestalo; o tom když tak až někdy jindy), nicméně vzdáleně připojený kolega zkusí ještě jeden fígl, který spočívá v rituálu, vzniklém v Byzantské říši, odkud jej do našich krajů přinesl legendární šohaj Jura, v byzantských pramenech uváděný pod jménem šuhajus Jurus.
A někdy v této chvíli do příběhu vstupuje slečna recepční. Recepční jsou dvě a na první pohled je mezi nimi rozdíl jako mezi pomerančem a rajčetem. Rozdíl se zvýrazní, když obě promluví, protože každá z nich disponuje jinou rodnou řečí. A tato slečna recepční je vybavena kulometnou libozvučnou slovenštinou.
Slečna recepční tedy stojí u tiskárny a zoufale se snaží získat nějakou reakci mlčícího stroje. Ajťák prochází okolo a se svým typickým bezelstně dobrosrdečným švejkovským úsměvem informuje slečnu recepční o tom, že přístroj, u nějž slečna stojí, tak nějak nefunguje.
A slečna recepční na to odpoví zoufale: „Ale ja potrebujem tlačiť!“
Ti z vás, milí čtenáři a milé čtenářky, kteří a které mě znáte déle než poslední dva dny, víte, že pro mě není žádná ptákovina dost velká. A přes vážnost situace ve mně vyjádření slečny recepční vyvolá vlnu bujarého jásotu.
Slečna recepční se o chvíli později rozesměje taky a pronese nesmrtelný výrok: „Ja som vedela, že sa toho chytíte. U nás sa to takto povie.“
A poté, co ajťák nemůže zastavit smích, sama ještě se smíchem, ale už naoko nahněvaně, dodá: „A viete čo? Ja idem na záchod.“
Tím dodá absurditě celé situace korunu.
Příběh má, jak jistě tušíte, dobrý konec. Vzdáleně připojenému kolegovi se povede vyvolat ducha byzantského kouzelníka, který kletbu, která způsobila podivné chování obou tiskáren, vysloví pozpátku a ještě ve správné tónině. Čili obě tiskárny se pomalu a líně rozeběhnou a s očividnou neochotou začnou dělat to, kvůli čemu byly pořízeny.
Ajťák má z toho pochopitelně radost, pročež zavolá slovensky mluvící slečně recepční a oznámí jí dobrou novinu: „Tiskárny už fungují, takže můžete spokojeně tlačit. A pokud jste ještě na recepci obě, můžete tlačit synchronizovaně.“
Slečna recepční, která kdovíproč dostala nedávno k jedenadvacátým narozeninám od svých příbuzných třiatřicet růží, má radost a zároveň dodává, že pochopila, že nějakou dobu bude mít to konkrétní slovo od ajťáka na talíři.
A přesně proto jsme my ajťáci na světě. Abychom dělali druhým radost.
Z deníku ajťákova
Další články blogera
Martin Irein
Dlouhý den
Erlan sedí na kožené sedačce v sekretariátu ředitele jedné firmy. Je osm hodin ráno a on doufá, že si ředitel najde ve svém nabitém programu na něj čas.
Martin Irein
Nora
Malý a nenápadný bar, do kterého vstoupí jen ten, kdo do něj vstoupit musí. Kdo nemusí, jde jinam, kde může očekávat aspoň základní zábavu.
Martin Irein
Déšť
Pršelo už třetí den. Déšť začal a nekončil. Ve dne i v noci. Kmen byl znepokojený a snažil se přijít na to, co bohové chtějí.
Martin Irein
Lenka
Od chvíle, kdy jsem se vytáhla do své výšky, jsem si zoufala, že nepotkám vyššího kluka. To se změnilo během jednoho léta.
Další články z rubriky Osobní
Tereza Ledecká
I duše mohou plakat
Někdy potkáte někoho, bez koho už nedokážete žít..., a tak, když vás osud rozdělí a pak následně zase spojí, neváháte ani chviličku... Pro Marušku...
Tereza Ledecká
IQ tykve ?
Jednou v Básnících se Štěpán Šafránek zeptal pana profesora, "Jak člověk pozná, že je blb?" Pamatujete, co mu na to odpověděl? "Chytrej člověk to nepozná nikdy, a blbci je to jedno!" Tak vám přeju, ať nikdy nedojdete poznání...
Lucie Svobodová
Magor
Přátelé, širší rodina - každý reagoval na mé členství odlišně. Někteří na mě neustále křičeli, že jsem magor. Jiní si to pravděpodobně také mysleli, ale rozhodli se nechat si to pro sebe.
Vlastík Fürst
Pravopis máš hrozný, ale piš dál!
Jaké máte vzpomínky na svá školní léta? Měli jste také svého oblíbeného učitele - učitelku? Nebo jste dokonce byli platonicky zamilovaní do vaší kantorky - kantora?
Tereza Ledecká
Sněžkolezkyně
My Češi jsme pověstní svými nákupními výpravami do Polska, ale věřte, že na dně Lomniczky nic nekoupíte, a ještě za to draze zaplatíte
Počet článků 321 | Celková karma 13.01 | Průměrná čtenost 435 |
Valašský Bard, ctihodný kmet a labužník života.
Flegmatický introvert a introvertní flegmatik, který má neustálou potřebu si z někoho utahovat.
Pro všechny mé texty platí presumpce kraviny a skoro všechno, o čem píšu, se opravdu stalo.
Upozornění: Protože humor mé vlnové délky není pochopitelný každému, pokládám za nutné zdůraznit, že pro suchary mé zdejší články nejsou. Naopak jsou určeny lidem hravým, nepříliš uctivým, obdařeným velkou představivostí, kteří se netváří příliš vážně. Na své si přijdou milovníci podivuhodných příběhů, ale i ti, kteří mají rádi naprosto ujeté nápady, komické parafráze i povídky, ve kterých se ty nejpodivnější události odehrávají jen díky shodě absolutně neuvěřitelných náhod.
Pokud mezi takové lidi nepatříte, může u vás dojít k některým nežádoucím účinkům, jako je například zvýšená potivost, závratě, dušnost, ztráta koncentrace, snížené sebehodnocení či úvahy o neprospěšnosti vlastního života. V případě výskytu těchto či podobných příznaků neváhejte a co nejdříve kontaktujte svého obvodního hrobníka.
NEVĚŘTE NIKOMU, KOMU JE POD DESET!