Sobota 27. listopadu 2021, svátek má Xenie
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Sobota 27. listopadu 2021 Xenie

Jak odmítnout tlustou ženu

12. 10. 2021 19:01:05
Od nejútlejšího dětství mám nedůvěru vůči obézním ženám. Nikdy jsem zamilovaně nevzdychal ani nad legendární Helenou Růžičkovou, ani nad o něco méně legendární političkou Janou Volfovou.

Jsem v tomto směru opět v menšině, neboť mi bylo mnohými – a často i seriózně působícími – lidmi vysvětlováno, že pořádná žena musí mít aspoň 50 kg nadváhy, jinak je to anorektička, co chrastí kostmi. Nadarmo. Míry 120 – 260 – 260 mě neberou a žen, jejichž obvod stehna je mnohem větší, než byl můj obvod břicha před začátkem mého hubnoucího programu, se programově bojím.
Před dávnými a dávnými časy jsem zrovna prožíval jedno z těch období, kterému soukromě říkám „ženopauza.“ Pár týdnů poté, co skončil předchozí vztah, protože jsem se dopustil toho nejhoršího prohřešku, kterého jsem se dopustit mohl, totiž dovolil jsem si vyjádřit kriticky vůči synovi dotyčné partnerky, se mi samota začala zahryzávat do podvědomí. Období, kdy jsem si jako správný introvert samotu užíval, odeznělo, a moje tělo mi taktně naznačovalo, že by to chtělo poohlédnout se po dámském protějšku.
Ovšem nebylo to jen tak a brzy jsem získal dojem, že se nacházím v jakémsi svém zvláštním mikrosvětě, do nějž jsem ženám zakázal vstoupit. A tehdy se do věci vložila má kolegyně Olga.
„Potřebuješ ženskou,“ konstatovala, když jsme se dostali k mimopracovnímu neformálnímu rozhovoru u kávy, kam mě proti mé vůli vytáhla, „a já o něčem vím.“ To mě zaujalo, i našpicoval jsem uši. „Mám totiž tetu,“ pokračovala Olga.
„Počkej,“ zvedl jsem ruce v obranném gestu, „víš, jak si Tě vážím, ovšem Tvá teta bude nejspíš už seniorka a tedy pro mne v otázkách partnerství nevyužitelná.“
„Nech mě domluvit,“ zachovávala klid a nadhled Olga, „teta má kolegyni, které je asi tak pětatřicet a je taky sama. Bavily jsme se s tetou a teta soudí, že by si s Tebou ta její kolegyně rozuměla, protože má taky smysl pro srandu všeho druhu. A je to nekuřačka, což jsi sám řekl, že je pro Tebe stěžejní podmínka.“
„To je,“ připustil jsem, „ale přijde mi to divné, abych se seznamoval s kolegyní Tvé tety, i když zmiňuješ její pozitiva. Navíc sama víš, jak jsem díky své povaze v navazování kontaktů nešikovný.“
„Prostě té holce zavoláš,“ rozhodla Olga, sáhla do kabelky, vytáhla trhací bloček, odtrhla z něj jeden lístek a napsala na něj číslo. Lístek pak přisunula ke mně, vstala, odešla a nechala mě v kavárně s cizím telefonním číslem.

Pro ty z vás, kteří ten pojem neznají – introvert je člověk, který se večer směje větě, kterou chtěl vyslovit v poledne a kterou by, nebýt introvertem, možná i vyslovil. To je definice, která mě charakterizuje asi nejpřesněji. Volat někomu, koho neznám a nic o něm nevím, navíc jako první, je jedna z mých tří nočních můr spolu s nedepilovaným podpažím Štěpánky Haničincové a tím dílem Studia Kamarád, ve kterém Jitka Molavcová bezostyšně na kameru ukazovala svoje jojo. Není proto divu, že k zavolání na číslo zanechané mi Olgou jsem se chystal nejdřív týden, pak deset dní, pak další týden a pak, když mi Olga velmi detailně popsala, co mi provede, když té neznámé nezavolám, jsem jednoho dne vzal telefon do ruky a třesoucími prsty jsem číslo vyťukal a vyvolal spojení.
Moje naděje, že to třeba dotyčná nevezme, byly plané jako obec nad Lužnicí. Než jsem vstřebal šok z toho, že jako uvítací tón má zvoleno příšerné tuc tuc disko 80. let minulého století, ozvalo se cvaknutí a hovor byl navázán.
Než jsem ze sebe vykoktal svoje jméno, už mi sdělila, že chápe, že jsem ten kolega od Vlastiny neteře a že se hrozně těší, že se se mnou seznámí, protože jí mě Olga prostřednictvím své tety vylíčila v absolutních superlativech. Než jsem se zmohl na nějakou složitější větu, popsala mi jak obec, kde bydlí, tak i cestu a odkud k ní jedou autobusy. A vyhledávač mi na následující den, což byla neděle, našel odpolední spojení s tím, že zpátky mi to jede po nějakých čtyřech hodinách. Žena na druhém konci komunikace zajásala, kladla mi na srdce, ať vystoupím až na úplné konečné a že tam na mě bude čekat.
Když hovor skončil, zničeně jsem se podíval na telefon. Ukazoval délku hovoru 6 min 23 sec a já byl zralý na panáka. Nebo na dva.

Následující den po obědě jsem se vydal, jakožto zapřísáhlý bezautovec, na zastávku, odkud jel autobus do příslušné vesnice. Zklamaně jsem konstatoval, že skutečně jede, i nastoupil jsem, zakoupil si jízdenku, a pak se usadil hodně vzadu. Má nervozita by se dala krájet, a to o to víc, že za necelou půlhodinu jsem byl v cíli.
První zrada spočívala v tom, že jsem v cílové stanici vystupoval jako jediný, což mi zhatilo můj plán schovat se preventivně v davu, vše si nejprve z dálky prohlédnout a až potom najít konkrétní osobu. Ta se ostatně, jak jsem se domníval, na místě nenacházela. Viděl jsem pouze dva puberťáky, sedící na obrubníku před hospodou a pak jednu velmi statnou a velmi korpulentní až – a já se to nestydím napsat – širokorozchodnou padesátnici, co postávala opodál a prohlížela si nástěnku místního sdružení dobrovolných hasičů.
O minutu později se situace mírně pozměnila. Dva puberťáci nadále seděli před hospodou a širokorozchodná padesátnice si to namířila rovnou ke mně. Nevím, jestli znáte ten pocit, kdy vám nohy vrostou do země, nicméně přesně takhle jsem se v tu chvíli cítil.
Padesátnice došla až ke mně a zeptala se na mé jméno. Přisvědčil jsem, že jsem to já a dodal, že hledám Editu.
„To jsem přece já,“ prohlásila a zasmála se tak, až se jí tělesná hmota v místech, kde má většina lidí krk a kde její mnohonásobná brada rovnou přerůstala do trupu, zatřásla. Pak mě plácla do levé paže, až mi připadalo, že jsem o danou končetinu přišel. „Půjdeme se projít,“ oznámila rezolutně a než jsem se zmohl na výmluvu, že mě čeká kolonoskopie, už mě uchopila za zasaženou paži a vlekla za sebou.
„Počkej, tady musíme zastavit,“ oznámila mi před jedním domem. Zastavili jsme, aniž bych věděl příčinu. Po chvilce řekla: „Už můžeme zase jít“ a pokračovali jsme v chůzi. Takhle jsme se zastavili před většinou domů v té obci, až pak se zatvářila asi spokojeně. „Už nás všichni viděli, chceš jít ke mně?“ pronesla a já se zděsil. Vymluvil jsem se na to, že první setkání by mělo být poněkud formálnější a jít rovnou k ní domů by asi nebylo fér. Přijala to s mírným zklamáním, opět mě uchopila a vlekla za sebou loukami okolo vesnice.
Během monologu, který spustila, mi vysvětlila, že má dvě dcery a že si myslí, že bych pro její dcery byl bezva taťka. Jen jsem moc hubený a bude si mě muset vykrmit. Chtěl jsem něco říct, ale pokračovala o svém bývalém manželovi, který ji – nikdo neví proč – opustil, a já byl rád, že mě s ní v těch místech nikdo nevidí, protože vzhledem k tomu, jak pevně mě držela, by mi nikdo nevěřil, že ke mně nepatří.
Stran jejího bývalého manžela jsem měl jisté pochybnosti, poněvadž jsem si nedokázal představit, jak s ní mohl minimálně dvakrát v životě obcovat tak, aby z toho vznikla dvě dítka. Chtěl jsem se na to zeptat, ale pokračovala dalšími a dalšími nesmírně záživnými detaily ze svého života. Ve chvíli, kdy se dostala k tomu, že funguje i jako příležitostná modelka, jsem měl co dělat, abych neomdlel.
Když jsme obešli celou louku, navrhl jsem, že bych už rád jel domů. „Kdepak,“ pronesla, „jede Ti to až za hodinu,“ a opět mě vedla celou vesnicí, dokud si nebyla jistá, že mě s ní viděl dostačující počet sousedů.
Při loučení se mě snad pokusila políbit nebo sníst, to nebylo lze rozeznat, a prohlásila, že se mám těšit na příště, že mě už vezme k sobě domů a bude mít na sobě dráždivé prádlo. Vzhledem k její kredencoznosti jsem si takový bizár ani nechtěl představit. Formálně jsem se rozloučil, skočil do autobusu a řidiči nabídl stovku, když nebude čekat na ostatní cestující a rozjede se hned.
Pochopitelně jsem po dalším kontaktu s dotyčnou netoužil a rozhodl se raději zůstat nadále ve své ženopauze. Ovšem dotyčná se po několika dnech ozvala. Nejprve mě sprdla, že jsem se jí neozval a pak se zeptala, jak moc mě přitahuje.
„No,“ lezlo ze mě jako z chlupaté deky, „když dáš takových osmdesát kilo dolů, nebo raději sto, je možné, že mě přitahovat začneš.“
Hovor tím skončil, stejně jako veškerý kontakt. A já mám stále strach z obézních žen.

Autor: Martin Irein | úterý 12.10.2021 19:01 | karma článku: 30.43 | přečteno: 1356x

Další články blogera

Martin Irein

O páchání dobra

Je o mně všeobecně známo, že jsem člověk, který s neskutečnou rozkoší páchá dobro. Je to součástí mé povahy a mé nevšední osobnosti a sklony k dobru u sebe pozoruji odmalička.

16.11.2021 v 10:22 | Karma článku: 15.91 | Přečteno: 398 | Diskuse

Martin Irein

Byl tu s námi

Ačkoli je to s podivem, právě čtete dvacátý můj článek v tomto blogovém prostoru, což je mimochodem – takhle krásně to právě dnes vyšlo – přesně o devatenáct článků více, než jsem si v nejvíce optimistické chvíli představoval.

11.11.2021 v 9:29 | Karma článku: 14.80 | Přečteno: 209 | Diskuse

Martin Irein

Flegmatik a melancholička jedou Vltavu

Nedlouho poté, co jsem se seznámil se svou přítelkyní, přišla hlavní zkouška našeho rodícího se vztahu. Pozvání na vodu.

3.11.2021 v 11:46 | Karma článku: 17.78 | Přečteno: 567 | Diskuse

Martin Irein

O Xavonovi

Když už jsem v minulosti zdejšímu p. t. čtenářstvu představil a přiblížil Dropa, je nejvyšší čas představit a přiblížit postavu neméně svéráznou, ba v mnohém svéráznější.

29.10.2021 v 13:26 | Karma článku: 8.49 | Přečteno: 145 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Jan Marek

Obrázek z Valašska pro Danu Adámkovou

Dana Adámková, když jsem napsal příspěvek pod jejím blogem, si posteskla, že by ráda viděla obrázek, který jsem na Valašsku před mnoha lety pořídil. Do diskuse se nedá vložit, e-mail adresu Dany nemám a tak volím tuto cestu blogem

26.11.2021 v 1:35 | Karma článku: 23.40 | Přečteno: 464 | Diskuse

Iveta Böhmova

Na prášky

Věděla jsem, že je něco špatně, jen jsem si to dlouho odmítala přiznat. Já jsem přece silná, já se přece nesložím! Teprve, když můj svět zčernal a jen občas do něj dopadl paprsek slunce, začala mi v hlavě blikat červená kontrolka.

24.11.2021 v 10:07 | Karma článku: 21.33 | Přečteno: 591 | Diskuse

Jarmila Horáková

svítá nám naděje - foto

Mám pocit, že je pro mě každé ráno, kdy nemusím spěchat, ideální. Kolem sedmé vzbudím manžela, aby šel do práce a sama si pak užívám postelové pohody...

23.11.2021 v 12:19 | Karma článku: 9.13 | Přečteno: 187 | Diskuse

Jarmila Horáková

očkování a pokora

Ráda poslouchám Duši K, rozhovory s MUDr. Janem Vojáčkem a všech si vážím. Vážím si i mých kamarádek, které se očkovat nenechaly.

22.11.2021 v 15:59 | Karma článku: 21.01 | Přečteno: 630 | Diskuse

Jiří Jiroudek

Lze býti přinejmenším king, anebo kingová?

Jistěže lze. I v době této, ač v na leccos až v době ,,něčím“ nový. V době zas takřka revoluční až. V době až nepoliticko politický. Době kovidový!

22.11.2021 v 11:51 | Karma článku: 7.07 | Přečteno: 109 | Diskuse
Počet článků 21 Celková karma 16.75 Průměrná čtenost 1401

Ajťák, bloger, cestovatel, spisovatel, zpěvák, herec, fotograf. Flegmatický introvert a introvertní flegmatik, který má neustálou potřebu si z někoho utahovat. Pro všechny mé texty platí presumpce kraviny a skoro všechno, o čem píšu, se opravdu stalo.

Upozornění: Protože humor mé vlnové délky není pochopitelný každému, pokládám za nutné zdůraznit, že pro suchary mé zdejší články nejsou. Naopak jsou určeny lidem hravým, nepříliš uctivým, obdařeným velkou představivostí, kteří se netváří příliš vážně. Na své si přijdou milovníci podivuhodných příběhů, ale i ti, kteří mají rádi naprosto ujeté nápady, komické parafráze i povídky, ve kterých se ty nejpodivnější události odehrávají jen díky shodě absolutně neuvěřitelných náhod.

Pokud mezi takové lidi nepatříte, může u vás dojít k některým nežádoucím účinkům, jako je například zvýšená potivost, závratě, dušnost, ztráta koncentrace, snížené sebehodnocení či úvahy o neprospěšnosti vlastního života. V případě výskytu těchto či podobných příznaků neváhejte a co nejdříve kontaktujte svého obvodního hrobníka.

NEPROPADEJTE ŽÁDNÉ NADĚJI.

Najdete na iDNES.cz