Vždycky jsem byla plachá a přála si být neviditelná. Nerada jsem navazovala konverzace, protože co kdybych řekla něco hloupého a nemožného. Čím jsem starší tim víc mi to nevadí. Začnu o počasí a konverzace se bud chytne a nebo ne. Pokud ne, pokusila jsem se. Syn mi říká: ty, co nevíš, to nepovíš. Nevím, jak jsem se z plaché a neviditelné stala užvaněnou bábou. A tak si počkejte pár let, možná i vy se přestanete trápit, jak začít konverzaci.

Jsem na tom úplně stejně :-)

Nekdy staci prosty usmev a ta oteviraci veta uz z nej vyplyne sama. Ale ja mam jiny problem zde v diskusich.

casto se na mne psim prisaje nek do v klobouku i bez nej a musi neustale otravovat poznamkami bez jakekoliv souvislost s tematem nebo diskusi. A zatim jsem nenasel zadnou zaviraci vetu ktera by to ukoncila.

Mate nejaky napad?

Ona pani zdejsi administratorova to obcas ukonci tak, ze mi i pres veskerou slusnost prispevek smaze, ale tak si to zrovna nepredstavuji.

To je pravda, jen jde o to, jak ten úsměv vyladit.

Kdysi jsem v lehce podroušené náladě řekl slečně, co v baru platila svou útratu „Vy jste bohatá, s Vámi se musím kamarádit,“ což ji rozveselilo a přimělo se mnou zabývat. Jenže při oficiálních a pracovních jednáních nelze být v podroušeném stavu. A jak říká klasik českého humoru pan Pitkin, vovovovovovo tom to je.