Kam jedeš?

Život na sídlišti přináší řadu úsměvných zážitků, které by si nedokázal amatér vymyslet. Jako například, když mají sousedé upovídané dítě.

Po vstupu do přízemí jsem zjistil, že výtah, kterým budu potřebovat jet nahoru, je k dispozici, a zároveň, že zadním vchodem se pokouší vejít sousedka se svými třemi dětmi (z toho dvě jsou dvojčata v batolecím věku, tudíž v kočárku).
Pomohl jsem jí do dveří a sdělil, že pro ni pozdržím velký výtah (ten menší je opravdu menší a prostoru v něm je tolik, že se tam vejde tak tak sousedka se svými dvojčaty v kočárku).
Její větší dítě, pořádně ukecaná holčička, samozřejmě nastoupilo taky. Holčička stiskla tlačítko správného poschodí a výtah se vydal nahoru.
Vtom do mě to upovídané dítě zabodlo pohled.
„Kam jedeš?“ zeptala se přísně.
„Domů,“ odpověděl jsem se svým typickým dobrosrdečně bezelstným švejkovským úsměvem.
„Ale do kterého patra?“ doplnila svou otázku.
„Do šestého,“ pronesl jsem.
Zamyslela se. „Tam nejedeš,“ oznámila mi, „tam jedeme my!“
Zatímco její mamince už pořádně cukaly koutky, odpověděl jsem:
„No a já tam jedu taky.“
„Ty ne!“ trvala na svém.
Vzpomněl jsem si na to, jak jí vysvětlit, že do šestého patra prostě patřím: „Já totiž,“ odpověděl jsem, „jedu za malým bílým pejskem.“
Tím jsem myslel to zvíře, které někteří účastníci některých blogerských srazů měli tu čest vidět na vlastní oko.
Holčička se zamyslela a pak položila pátravou otázku: „Ty jsi náš pan soused?“
„No vidíš, žes to poznala,“ pochválil jsem ji a protože výtah se dostal do našeho poschodí, vystoupil jsem ven, odemkl dveře bytu a nechal psí šelmu, aby vyběhla ven a náležitě holčičku přivítala.