Lenka

Od chvíle, kdy jsem se vytáhla do své výšky, jsem si zoufala, že nepotkám vyššího kluka. To se změnilo během jednoho léta.

Byla jsem a jsem jedináček. Zároveň oba moji rodiče byli z velkých rodin, takže jsem vždycky měla společnost mnoha bratranců a sestřenic, díky čemuž mi můj jedináčkovský stav až tak moc nevadil. Zároveň jsem se od všech dětí  v příbuzenstvu odlišovala. Dost výrazně.
Zatímco všichni bratránci byli štíhlí a všechny sestřenky byly rovněž jako lunt, já jsem byla, jak to napsat nekonfliktně, statná. Nebyla jsem obézní, ale měla jsem široká ramena, hruď i pánev, takže jsem působila jako takový hromotluk v holčičím těle.
A k tomu všemu jsem vyrostla. Na naši rodinu fakt hodně. Když jsem přesáhla 180 centimetrů, brečela jsem do polštáře, že na nějakou známost nemám nárok. A když jsem se s růstem zastavila ještě o pár centimetrů výše, bylo to ještě horší.
Stala jsem se nejvyšší ve třídě. Nejen z holek. Ze všech. Proto jsem si v tanečních urvala spolužáka, který byl o „pouhé“ čtyři centimetry menší než já. I tak jsem trpěla.
Pak přišlo léto, které mi poslalo do cesty kluka, ze kterého se mi podlomila kolena. Nejen, že měl příjemný hlas a docela ucházející chování. Navíc byl vyšší.
Když se mi představil a řekl, že se jmenuje Dalimil, napoprvé jsem smíchy vyprskla a zeptala se ho, jestli taky sepisuje nějakou kroniku. Zatvářil se tak, že mi došlo, že jsem se projevila jako vodní pták. Ovšem dorazila jsem to otázkou, kolik měří.
Když odpověděl „Sto devadesát čtyři, proč se ptáš?“ bylo mi, jako bych slyšela tu nejlepší symfonii. Pochopitelně jsem na něj neskočila s výkřikem „od teď jsi jenom můj!,“ ale všímala jsem si ho pozorněji.
A protože se se mnou bavil, povídal a zajímal se o moje pocity, nálady a další, domluvili jsme se, že se setkáme znovu. Napsala jsem mu svoji adresu a zeptala se ho, jak se ke mně dostane.
Prohlásil, že to není tak daleko, že bydlí pouhých dvacet kilometrů od nás, a že přijede svým autem.
„Ty máš auto?“ vypískla jsem.
„No, auto,“ odpověděl neochotně, „mám prostě oktávku, no.“
Podotýkám, že to bylo krátce poté, co se oktávky, tedy ty moderní, objevily a byly symbolem luxusu a něčeho, na co má málokdo. Proto mi z jeho odpovědi spadla brada.
Než jsme si domluvili první setkání u nás, vysvětlil mi ještě, že už školu dostudoval a od konce srpna nastupuje do práce, protože, jak mi vysvětlil, i když tenkrát ještě byla povinná vojna, intelektuál do armády nepatří.
A pak přišel ten den. Věděla jsem, v kolik hodin přijede a ve správný čas se ozval zvonek.
Šla jsem otevřít, Dalimil stál přede dveřmi, vrazil mi do ruky kytici, objal mě tak, až mi málem vyrazil dech, a pak jsem ho konečně představila rodičům.
Rodiče na něj koukali s nedůvěrou, aby se s ním o necelou půlhodinu později objímali a říkali „ty jsi úplně náš, ještě, že sis tu naši Elenu našel!“ a postupně do něj nalévali panák po panáku, přičemž sami v konzumaci ani trochu nezaostávali.
Pochopitelně si potom musel odpočinout a když se probral, nadšeně mi vyprávěl, jak jsou mí rodiče super lidi a jak je rád, že jsem jim ho představila. Sama jsem koukala, jak je možné, že padl do oka jak mému tátovi údržbářovi, tak mojí mámě pokladní v supermarketu. No, stalo se.
Odpoledne jsme se byli projít a já mu položila otázku: „A kde je ta tvoje oktávka?“
Pyšně se rozhlédl a prohlásil: „Ta zelená, stojí tamhle vedle toho favorita.“
A tehdy mi spadla brada ještě jednou. Ano, byla to oktávka. Ano, byla zelená. Ale jak mi s pýchou a hrdostí v hlase řekl, vyrobená v roce 1963!
Zatímco jsem toto zklamání hořce polykala, vyprávěl mi o tom, jak si ji přivezl odněkud ze servisu, kde ji už ani nechtěli opravovat, sám se v ní začal vrtat, našel partu podobně střelených kamarádů a nakonec dal celé auto do takového stavu, že mu to jezdí naprosto parádně. „A z kopce a po větru to rozpálím na osmdesátku,“ ohromoval mě, „a to je pak pořádný hukot.“
Když jsme se vrátili z procházky, pronesla jsem před rodiči, že můj novopečený milý je majitelem takhle historického vozidla. Máma se zasmála a tátovi se zablesklo v očích, Dalimila odchytil a hned že mu musí ten svůj vůz ukázat. Dalimil se nenechal přemlouvat, a tak jsme za chvíli s mámou obě viděly, jak ti dva kolem toho starého auta poskakují, Dalimil zvedá kapotu, něco mému tátovi říká, ten nadšeně pokyvuje hlavou, a oba jsou jak malí kluci, když dostali svůj první vláček.
Proto jsem Dalimila ukecala, že když někam pojedeme spolu, budu brát naše auto. Zatvářil se neutrálně a prohlásil, že proč ne, aspoň si jeho žihadlo odpočine.
Zakrátko jsem ho představila i svým kamarádům a kamarádkám. Ta nejlepší z nich si ho prohlížela hodně dlouho, pak si mě odchytila a řekla mi: „Drž se ho, je na něm vidět, že tě má opravdu rád.“ Překvapilo mě to, i když velmi pozitivně.
Tím, že jsme bydleli nedaleko od sebe, jsme měli tu výhodu, že jsme mohli být spolu často. Každou sobotu ráno jsem měla jistotu, že Dalimil u mě zazvoní a prožijeme společný víkend. A celý týden na přednáškách a cvičení jsem přemýšlela nad tím, jak a čím ten víkend ze své strany vylepším.
Ten studijní rok utíkal velice rychle. Přes podzim, zimu i jaro se dostal do začátku léta. Tehdy mě Dalimil pozval, abych s ním jela na výjezdní zasedání jeho firmy. Prý si tam každý může vzít svou manželku či partnerku. Váhavě jsem souhlasila.
Ten víkend se víc než vydařil. Ke své radosti jsem zjistila, že i Dalimilovi kolegové mají mého kluka rádi, váží si ho, že i když je ve firmě služebně nejmladší, je aktivní a šikovný a patří k nejlepším.
Jenže mezitím se to nějak zvrtlo a mohla jsem za to i já. Tedy mimo jiné, samozřejmě.
Už dříve, přes podzim a jaro, jsem Dalimila brávala na naši chalupu, kde žila moje babička. Pokaždé tam kromě nás byli ještě další příbuzní. Nejčastěji bratránek Ruda a sestřenice Lenka. Aniž bych se pokoušela něco zjistit, nemohlo mi ujít, že zejména Lenka může na Dalimilovi oči nechat.
„Neblázni,“ mávl rukou Dalimil, když jsem se ho na to ptala, „za á mám tebe a za bé je na mě Lenka moc mladá,“ dodával se smíchem. Pravda, sestřenice byla ještě o dva roky mladší než já, ale plnoletá už byla, taky chodila do práce a navíc vypadala mnohem lépe než já. A když říkám mnohem, myslím tím fakt mnohem.
Asi při čtvrté návštěvě na chalupě jsem zjistila, že se Dalimil někam vytratil. A protože bratránek Ruda hledal zároveň svou sestru Lenku, šli jsme je hledat společně. Našli jsme je kousek od chalupy, kde seděli u jednoho venkovního posezení a o něčem se bavili.
Ani jeden z nich si nás nevšímal, tak se mi podařilo přiblížit natolik, že jsem rozuměla, co Dalimil říká. A potěšilo mě to. Vyprávěl Lence, že je rád, že mě potkal, že ve mně našel někoho, komu na něm záleží a že se těší, až spolu budeme moci být naplno, čili až budu mít studia za sebou. Kývla jsem na Rudu, jako že je vše v pořádku, nenápadně jsme se vytratili a vrátili do chalupy. Lenka přišla za chvíli, Dalimil o něco později. Snažila jsem se nic nedávat znát, ale měla jsem co dělat, abych ho nezavalila jako vlna lásky.
Na jednu stranu jsem byla ráda, že jsem slyšela, co Lence řekl, na druhou stranu mi vrtalo hlavou, proč šli pryč a nepovídali si v chalupě nebo před ní, proč šli přes kus vesnice. Ale nechala jsem to plavat.
Nastal konec semestru. Zkoušky jsem zvládla a těšila se, že už je přede mnou poslední rok. A v létě jsem vyrazila s rodiči k moři. Když jsem to řekla Dalimilovi, pohladil mě, usmál se, řekl, že si to mám užít a že on zatím pojede se svými kamarády na čundr po jižních Čechách, jak to mají už hezky dlouho v plánu.
Přiznávám, že u moře jsem si to užila. Mořský vzduch působil dobře na moje astma, postupně jsem se opalovala, a místní kluci pro mě byli směsí exotiky a dobrodružství. Když jsem viděla, v jakých autech jezdí, styděla jsem se za to, že kluk, kterého jsem nechala v rodné vlasti, jezdí veteránem. Zároveň mi dělalo dobře, když mi dávali najevo, že se o mě zajímají. Projevovat  zájem jsem jim dovolila, ale nic víc. Někteří se tvářili zklamaně, jiní nechápavě kroutili hlavou.
Pobyt u moře skončil a jeli jsme zpátky domů. Zabolelo mě u srdce, když jsem si uvědomila, že nevím, jestli se na Dalimila vůbec těším. Ale během těch asi třinácti hodin jízdy se mi to rozleželo v hlavě s tím, že je důležité, že mě má rád. A s tím autem ho už nějak napravím, aby si pořídil něco lepšího.
Jakmile jsme dojeli domů, zavolala jsem mu. Vzal to a říkal, že se právě vrátil z čundru a zrovna vysypává věci z batohu. Bavili jsme se o všem možném, až jsem se ho zeptala, jestli za mnou zase v sobotu přijede. Odpověděl, že samozřejmě. Upozornila jsem ho, že by si měl vzít nějaké svátečnější oblečení, protože budeme slavit pětaosmdesáté narozeniny mojí babičky, bude u toho i hudba a tanec a podobně. Prohlásil, že rozumí a že se těší. Naštěstí zavěsil dřív, než jsem stihla odpovědět, že sama nevím, jestli se těším.
Bylo to zvláštní setkání. Mluvila jsem s ním na půl úst, vypadal, že si toho nevšiml, nebo že mu to nevadí. Nasedli jsme do auta, můj táta se rozjel a jelo se na oslavu.
Během cesty se táta zeptal Dalimila, proč nepřijel svojí oktávkou. Dalimil se hořce pousmál a řekl, že oktávka stávkuje a že asi něco s převodovkou. Byla jsem ráda, že to téma nerozvíjeli, protože jsem tu Dalimilovu rachotinu upřímně nenáviděla.
Oslava se povedla. Tedy nejdříve byla přací část, Dalimil dokonce mé babičce veršoval, až všichni kromě mě lehli smíchy, pak jsme se přesunuli do restaurace s tanečním sálem. Tam byl slavnostní oběd a potom začala hrát hudba k tanci.
Dalimil se mě zeptal, jestli s ním půjdu tančit. Odmítla jsem a dál se bavila s příbuznými. Přikývl, pokrčil rameny a někam zmizel. Až po chvíli jsem ho zahlédla, jak se odněkud vrací právě se sestřenicí Lenkou, vede ji na parket a tam se spolu pouští do tance.
Nejdřív mě bodlo u srdce, pak jsem mávla rukou. Nejsem k němu zrovna milá, tak ať si aspoň trochu užije.
Po chvíli se ke mně přitočila teta s bratránkem Rudou. „A to ti nevadí, že Dalimil tancuje s naší Lenkou?“ zeptala se.
„Proč by mi to mělo vadit?“ řekla jsem s hranou lhostejností. „Navíc Lenka je na něj moc mladá, takže jde určitě jenom o tanec.“
„No jak myslíš,“ zasmál se bratránek Ruda. Zavrtěla jsem hlavou a dál se bavila s dalšími příbuznými. Ale po chvíli jsem si všimla, že Dalimil s Lenkou v sále nejsou a začal mi v hlavě vrtat červ pochybnosti.
„Ty máš něco s Lenkou?“ zaútočila jsem na něj, jakmile se objevil.
Podíval se na mě s hlubokým opovržením, zavrtěl hlavou a prohlásil: „Co to povídáš, jsi paranoidní jak Mečiar!“
Normálně bych se tomu zasmála, teď jsem byla vnitřně rozpolcená. Celý den jsem mu dávala najevo, že se mnou dnes nic nebude a že se ani nemusí o nic snažit, a zároveň představa, že by si měl začít s mou sestřenicí, mě uvnitř ničila. A jeho odpověď mi nedala jistotu ani jedním směrem.
Oslava trvala až do noci a po návratu Dalimil usnul jako dřevo. Spal a já vedle něj ležela a zírala do stropu. Když jsem zavřela oči, vybavily se mi zážitky od moře, když jsem je otevřela, byla jsem zpátky ve svém pokoji a nevěděla, čí jsem.
Následující den, v neděli, jsem si s Dalimilem zásadně promluvila. Vysypala jsem na něj všechno. Že sice uznávám, že je ke mně pozorný a asi se k sobě hodíme, ale že fakt mi nepřijde normální, aby jezdil v autě, které je starší než on, když navíc není jistota, kdy se mu to auto rozsype a že sice všichni říkají, že se k sobě hodíme, ale já si tím v tuto chvíli nejsem jistá.
Vyslechl mě s naprosto kamennou tváří.  Pak pokýval hlavou a prohlásil, že asi už pojede domů, protože vidí,  v jaké jsem náladě a že bych si měla odpočinout.
Souhlasila jsem a navrhla, že ho doprovodím. Pokrčil rameny s tím, že když chci, tak proč ne. Vyšli jsme ven a sotva jsme udělali pár kroků, zastavil se vedle poměrně nového a nablýskaného bouráku.
„Máš pravdu,“ řekl mi, „neměla by ses zahazovat s někým, kdo jezdí ve starém křápu. Tak ahoj,“ dodal, zmáčkl takový čudlík na takové malé krabičce, auto zapípalo, on do něj nasedl a odjel. Zůstala jsem na chodníku a nevěděla, jestli se zbláznit nebo rozbrečet.
Horší bylo, že se mi Dalimil od toho dne neozval. Prvních několik dní to ve mně vřelo. Pak jsem se rozhoupala a zkoušela mu zavolat.
Neměla jsem štěstí. Když jsem volala k němu domů, vzala to jeho sestra s tím, že Dalimil šel plavat do bazénu nebo že někam odjel a podobně. Když jsem volala k němu do práce, vzal to vždycky někdo z jeho kolegů s tím, že Dalimil zrovna něco řeší a není u sebe, a že mu zanechá vzkaz.
Zpátky mi Dalimil nezavolal. Ani jednou.
Začal mi poslední ročník školy. Měla jsem najednou hlavu plnou jiných věcí a na Dalimila jsem si vzpomněla jen v těch chvílích, když jsem někde narazila na randící dvojici.
Vrtalo mi hlavou, co asi dělá. Naštěstí mě to pokaždé za chvíli pustilo.
Po nějaké době jsme zase vyrazili na chalupu. Babička měla radost, na Dalimila se neptala, jen mi přišlo divné, že přijel jenom bratránek Ruda.
„Lenka nepřijela?“ zeptala jsem se ho, když jsme se potkali u oběda.
„Má teď kluka, tak má hlavu v mracích,“ odpověděl a s úšklebkem dodal: „Hážou s ní hormony.“
„No jo,“ přisadila teta. „Lásce neporučíš,“ a významně se usmála.
„A kdo to je ten Lenčin kluk?“ chtěla jsem vědět.
„Jo, to třeba časem poznáš,“ odpověděl neurčitě strejda a já si připadala, jako že si ze mě všichni utahují.
Takhle to trvalo několik týdnů. Pak jednou táta navrhl, abychom jeli na chalupu už v pátek večer.
„Je to proto,“ řekl, „že v sobotu v šest ráno přijede ten řemeslník na střechu a abych už byl na místě,“ což mi přišlo rozumné.
Jak jsem se podivila, když jsme v pátek večer dorazili na chalupu a já tam potkala Lenku.
„Počkej,“ chytila jsem ji za loket. „Slyšela jsem, že máš nějakou známost, kdo to je?“ byla jsem zvědavá.
„To se neříká,“ vymluvila se Lenka, vysmekla se mi, zmizela ve svém pokoji a zamkla se.
Pokrčila jsem rameny a chvíli čekala, jestli se objeví. Pak mi byla dlouhá chvíle, odešla jsem za našima a řekla jim o svém hovoru s Lenkou.
„Třeba je ten kluk nějaký zvláštní,“ řekl můj táta zadumaně.
O nějakou hodinu později jsme koukali na televizi, když jsem na chodbě zaslechla kroky. Poznala jsem, že to jsou dva lidi. Za chvíli bouchly dveře. Někdo šel ven.
Zvědavost byla silnější než rozum. Vyběhla jsem do chodby a taky zamířila ven.
Musela jsem se hodně soustředit, protože už byla docela tma. Ale zřetelně jsem poznala Lenku a někoho, kdo ji držel kolem pasu a vedl k opodál zaparkovanému autu.
Zkoušela jsem co nejvíc očima zaostřit.
Ten kluk mi byl povědomý, ale mozek se bránil tuto informaci přijmout.
A nenapadlo mě nic lepšího, než příští týden přijet na chalupu zase v pátek, jen o něco dřív. Táta byl ještě v práci, tak jsem jela autobusem. A když jsem šla od zastávky k chalupě, někdo mě předjel.
Zarazila jsem se. To auto mi bylo povědomé. A nejen povědomé, za chvíli jsem viděla, že zastavilo kousek od naší chalupy. Nejelo až ke vchodu, zůstalo na hlavní cestě, řidič vystoupil, šel k chalupě, zaklepal na dveře a za chvilku zmizel dovnitř.
Přišla jsem k tomu autu a prohlížela si je. Něco mi připomínalo. Nebyla jsem si jistá, ale měla jsem dojem, že podobným autem tenkrát odjel... Dalimil!!!
Ačkoli jsme už nebyli v kontaktu, začala ve mně vřít krev. K chalupě jsem došla pomalu, dveře otevřela a zavřela co nejvíc potichu, aby ani trochu nezavrzaly, po špičkách proběhla chodbou a ke dveřím babiččina pokoje, za kterým jsem slyšela hlasy, přitiskla ucho.
A ten hlas, který mluvil, byl Dalimilův. Lenka k němu něco dodala, babička se smála a říkala, že je hrozně ráda, že za Lenkou Dalimil jezdí a že doufá, že budou šikovní a dopřejí jí první pravnouče.
V tu chvíli jsem chtěla vtrhnout dovnitř a všem vynadat. Místo toho jsem se tiše odplížila do pokoje, kde jsme vždycky bývali s našima.
Lenka a Dalimil tentokrát odešli ještě za světla. Nijak se neskrývali, dávali najevo, jak jsou do sebe zabouchnutí, a mně se nechtělo vůbec nic.
Celý zbytek pátku jsem byla jako tělo bez duše.
Když jsem zahlédla bratránka Rudu, rozhodla jsem se přijít všemu na kloub. Odtáhla jsem ho do pokoje, ve kterém jsem byla sama, a zeptala se přímo: „Proč jsi mi neřekl, že Lenka chodí s Dalimilem?“
„Ty už to víš?“ zasmál se, „ano, chodí, nechtěli jsme ti to říkat, protože jsme nevěděli, jak bys to vzala. Ostatně ti dva si spolu rozuměli už dříve. Lenka jen nevěděla, jak to navlíknout, aby s ním mohla být legálně. No a na té babiččině oslavě ses k němu chovala, jako bys o něj nestála. Dalimil se svěřil Lence a ta jen využila příležitost.“
„Takže říkáš, že...?“ nebyla jsem schopná slova.
„Já neříkám,“ upozornil mě, „Lenka říká. Že o Dalimila stála, ale on ji odmítal kvůli tobě. A že tím, jak ses k němu tenkrát chovala, jsi ho doslova Lence vrazila do náruče. Ona jen počkala, až bude Dalimil ve správné náladě, aby ho okouzlila. A výsledek znáš.“
Lenka s Dalimilem jsou spolu dodnes. Odstěhovali se do jeho města, vzali se, mají tři děti, z toho dvě už dospělé, a podle toho, co občas zaslechnu, jsou pořád jako dva čerstvě zamilovaní. Jen proto, že jsem si já nedokázala Dalimila dost vážit.