Do kopce

Jak už jsem několikrát zmínil, cestování pražskou MHD přináší mnohé minipříběhy, které často dokáží pobavit. I mne.

Jednou za dva týdny, zpravidla v pátek večer, si dopřávám pohodlí cestování tramvajovou linkou č. 20 z Anděla směrem k Veleslavínu. Většinou něco čtu a když už nic nečtu, pozoruji okolí, případně odposlechnu nějakou zajímavou konverzaci.
Tak tomu bylo i tentokráte. Tramvaj se zvolna přiblížila do zastávky Malostranská, větší množství cestujících vystoupilo s vidinou přestupu do metra a menší množství nových cestujících nastoupilo.
Mezi nimi i dvě děti. Holka, zkušeným pohledem dvojnásobného otce maximálně jedenáctiletá, a kluk, zkušeným okem dvojnásobného otce maximálně devítiletý. Bylo vidět, že jsou sourozenci, prozradil je tvar obličeje, nosu i oči.
Zatímco holka zůstala stát, kluk se naprosto sebejistě a suverénně uvelebil na volné sedadlo vedle mě.
Tramvaj se rozjela směrem k Chotkovým sadům. Holka se podívala na svého bratra a položila mu zásadní otázku:
„Proč si sedáš, když jedeme jenom dvě zastávky?“
Kluk se na ni podíval a s neotřesitelnou chlapskou logikou prohlásil:
„Dvě zastávky, ale vidíš, jak je to do kopce?“
A v tu chvíli už jsem vážnou tvář neudržel. O tom když tak zase až někdy jindy.