Ukazatel paliva ve Zdeňkově autě ukazoval jak chtěl, kdy chtěl a co chtěl. Zdeněk naštěstí podle zvuku motoru dokázal rozeznat, kdy je potřeba spolknout vlastní hrdost a sjet k čerpací stanici.
Nabral plnou a rozjel se. V práci si na dnešek nahlásil náhradní volno a stejně mu ještě zbude tolik přesčasových hodin, že kdyby se tam dva měsíce neukázal, bude mít nadpracováno.
Jel pomalu a plynule. Navigaci v autě neměl, takovým věcem ze zásady nedůvěřoval. Držel se podle ukazatelů.
Když už si říkal, že jede pěkně dlouho, zjistil, že do města, ve kterém leží kemp, ve kterém se vyskytuje Libor, mu zbývá patnáct kilometrů. Spokojeně pokýval hlavou a těšil se na to, že uvidí svého dávného kamaráda a snad ho vytáhne z průšvihu.
Po vjezdu do města zpomalil pod povolenou rychlost a hledal ukazatele ke kempu. Za chvíli je našel. Ještě víc zpomalil a vjel na příjezdovou cestu.
Před vjezdem do kempu bylo parkoviště. Obsazené z poloviny. Na jedno z volných míst vjel, zaparkoval, zajistil auto a vystoupil.
Rozhlédl se. Všude kolem se rozléhalo zvláštní ticho, jako by v kempu nebyli žádní návštěvníci.
Minimálně jeden tu je, to věděl na beton.
Po chvíli hledání našel bar, který měl i označení jako recepce. Vešel dovnitř.
„Dobrý den,“ pozdravil.
„Dobrý,“ odpověděl chlap za barem. „Dáte si?“
„Nedám, jsem tu autem,“ mávl rukou. „Ale mám otázku. Někde tu u vás je ubytovaný Libor Škarka. Je to můj spolužák, rád bych ho viděl.“
„Škarka, říkáte,“ udělal chlap za barem, podrbal se ve vousech, a pak dodal: „Moment.“
Otočil se a vytáhl tlustý sešit, na kterém bylo vidět, že je využíván pravidelně a rozhodně jen tak neleží. Chvíli v něm listoval.
„Tak jo,“ řekl nakonec, „je to chatka číslo sedm,“ a ukázal rukou neurčitým směrem. „Poznáte ji podle modré střechy.“
Zdeněk poděkoval a vydal se k chatkám.
Sedmou chatku nemohl přehlédnout. Opravdu byla jediná, jejíž střecha měla modrou barvu. Sedmička nade dveřmi byla více než výrazná.
Zaklepal a řekl: „Libore, jsi tam? To jsem já, Zdeněk.“
Žádná odpověď.
Přešlápl z jedné nohy na druhou, pak pokrčil rameny a zkusil vzít za kliku.
Dveře se otevřely a Zdeněk hned pochopil, proč mu předtím Libor neodpověděl.
Chatka byla prázdná. Tedy ne úplně, byla v ní obě lehátka a další běžné vybavení. Chyběl Libor a pokud měl Libor něco s sebou, chybělo i to.
Zdeněk vyšel z chatky a rozhlédl se. Nikde neviděl nic, co by mohlo vysvětlit, kam se Libor ztratil. A zároveň ani neviděl nic, co by nasvědčovalo Liborově přítomnosti.
„Tohle se mi nelíbí,“ pronesl a vešel opět do chatky číslo sedm. Sedl si na jedno lehátko a přemýšlel.
Proč by Libor utíkal, když věděl, že pro něj Zdeněk přijede?
Nebo se stalo něco úplně jiného?
Zavrtěl hlavou a podíval se ven. Blížilo se poledne a měl hlad.
