Konečně byl Zdeněk zpátky. Odpoledne se pomalu transformovalo do podvečera. Uložil se v koupelně do vany a přemýšlel.
Libor je v průšvihu. To se jinak říct nedá. Způsobil si ho sám. Aspoň to tak vypadá. Co udělám jako správný kamarád?
Co vlastně můžu dělat?
Vylezl z vany, osušil se, došel do hlavního pokoje a vytáhl krabici plnou fotek.
Našel poslední společnou fotku. Bylo to v době, kdy se oba připravovali k maturitě.
A bylo to na plese Liborovy školy. Libor zajistil vstupenku i pro Zdeňka a Zdeněk na oplátku zajistil vstupenku pro Libora na ples své školy.
Na fotce se oba smáli na celé kolo. Jen ten, kdo měl dobrou paměť, věděl, že smích patřil Liborovu spolužákovi Hulickému, který už v tom věku měl tvar dokonale kulaté perly a poté, co do sebe obrátil láhev hodně laciného vína, oběma kamarádům hodně ztěžklým jazykem tvrdil, že není opilý a že jestli ho chtějí označit za opilého, musejí mu na to přinést potvrzení od aspoň šesti na sobě nezávislých doktorů; poté, co toto vyblekotal, vstal, pokusil se udělat krok, místo toho udělal ukázkovou priuetu a složil své mohutné tělo pod stůl, kde usnul spánkem nespravedlivých.
Liborovi pomůžu, řekl si Zdeněk při pohledu na fotku. Asi jsem blbec, uvažoval dál, ale něco pro něj udělat musím.
Vzal svůj mobil a vyhledal poslední volané číslo. Znovu je vytočil.
Chvíli se nedělo nic. Pak to začalo na druhé straně zvonit.
Po třetím zazvonění to Libor skutečně vzal.
„Kristýno?“ řekl Libor.
„Já nejsem Kristýna, já jsem Zdeněk, tvůj spolužák,“ odpověděl.
„Zdeněk?“ divil se Libor.
„Zdeněk Hubáček přece,“ trpělivě vysvětloval.
„Ale voláš ze stejného čísla, ze kterého mi volala Kristýna,“ nechápal Libor.
Zdeněk se opřel o svoje čelo. Jak mohl být ten kluk kdysi nejchytřejším ve třídě?, ptal se sám sebe.
„Jo, protože to je můj mobil. Libore, co je s tebou?“
„Prostě jsem to podělal,“ řekl Libor.
„Podělals to nebo ses podělal?“ ujišťoval se Zdeněk.
„To už je teď asi jedno,“ zahučel Libor.
„Víš co, řekni mi, kde jsi a já pro tebe přijedu,“ navrhl Zdeněk.
Když mu to Libor popsal a vysvětlil, Zdeněk jen zahvízdal.
„No to je pěkný kus světa,“ uznal. „Vyjedu ráno, mezi desátou a jedenáctou jsem u tebe. Nikam nechoď, dřep v tom kempu a čekej na mě, jo?“
„Jasně,“ zahučel Libor.
„To je slovo chlapa,“ pochválil ho Zdeněk a ukončil hovor.
Když odcházel do ložnice, říkal si, že Libora ubytuje u sebe. Spaní na pohovce miu neublíží a na celou situaci se časem snad zapomene.
Byla to pěkně naivní představa, to však ještě nevěděl.
