Zdeněk se zavrtěl. Věděl, že spí ve své posteli ve svém bytě. Zavrtěl se proto, protože na něj přišla přirozená lidská potřeba, kterou bylo potřeba vyřešit.
Posadil se, zazíval a rozhlédl se. Budík ukazoval půl jedné a venku svítilo slunce. Takže je odpoledne. No paráda.
Zazíval ještě jednou a odečetl si, že je neděle odpoledne. Ještě lepší.
Podrbal se na nose. V pořádku. Je doma, ve své posteli a vedle něho…
Sakra, vedle něho někdo leží!
Někdo, kdo leží vedle něho, kde už několik let nikdo neležel, má dlouhé světlé vlasy a…
Zdeněk mírně nadzvedl peřinu a oddechl si s ulehčením. Ten někdo je očividně holka. Aspoň že tak.
To už se musel zvednout a dojít do nejmenší místnosti svého nevelkého dva plus jedna, aby učinil přirozené lidské potřebě zadost. Pak se vrátil do ložnice.
Holka tam pořád byla. A pořád ještě spala.
Zdeněk se opatrně vzdálil, lehce se oblékl a odešel do kuchyně, kde si uvařil kafe.
Seděl u stolu, upíjel a uvažoval. A vzpomínal. Musel uznat, že v jeho vzpomínkách je jeden bod, mezi nímž a probuzením, které před chvílí absolvoval, zeje díra obřích rozměrů.
To je sice pěkné, řekl si, ale kde a jak jsem přišel k té holce?
Pořád mu to, že v jeho ložnici spí neznámá návštěvnice, nedávalo smysl.
Po chvíli uslyšel z ložnice zvuky, které dávaly najevo, že se někdo pohybuje. Zvedl se, došel ke dveřím a otevřel je.
Neznámá vyjekla a zakryla se pod bradou peřinou.
„Ahoj,“ řekl, „já jsem Zdeněk.“
Koukala na něj jako vystresovaná myš na hodně hladového kocoura.
„Kristýna,“ špitla za chvíli.
„Asi se chceš oblíct,“ nahodil a naznačil, že odejde.
„Počkej,“ řekla a když se k ní otočil, zeptala se: „Neměl bys tady nějaké… no prádlo?“
„Možná,“ odpověděl a šel do předsíně, kde otevřel takovou tu univerzální skříň, která je v každém podobném bytě. Až na dně byla igelitka plná věcí po Lindě. Ležela tam už osm let.
„Možná ti něco z toho bude,“ podal igelitku Kristýně. Ta ji opatrně vzala a znovu si ho pátravě prohlédla.
„Co je dneska za den?“ zeptala se.
„Neděle,“ odpověděl neutrálně.
„A kolikátého?“
„Třetího. Proč?“
„Pfff,“ udělala a rukou, ve které nedržela igelitku s věcmi po Lindě, si podepřela bradu.
„Tak to je průser,“ řekla zadumaně.
„A to jako proč?“ chtěl vědět.
Podívala se na něj se smutkem v očích.
„Když já jsem se druhého měla vdávat,“ povzdechla si.
Navzdory vážnosti chvíle se rozesmál a tak, jak byl, sebou plácl na postel vedle ní. Smál se na celé kolo a nakonec i ji samotnou přivedl k smíchu.
„Tak to opravdu průser je,“ řekl, když se mu vrátila schopnost normálně mluvit. „Co s tím budeme dělat?“
„Nejdřív se obleču,“ konstatovala. „Pak se uvidí.“
