Budeme mít želvu!

Pravidelná aktivní chůze, zejména při procházkách s maltézačkou, nám dělá dobře. Procházka nám dokáže pročistit hlavy a pes se vyblbne.

Jsou samozřejmě situace, kdy jeden z nás jde se psem ven sám. Ráno po probuzení je to na mně, odpoledne zpravidla na Blance, i když se najdou zcela výjimečné případy, kdy jdeme odpoledne se psem oba. A oba se psem chodíváme i večer.
Nicméně stane se, že i odpoledne jdu na procházku se psem sám a nepopírám, že si to užívám. Protože pes si spokojeně očuchává vše, co mu přijde před čumáček, ochotně se nechá hladit a drbat od každého, koho potkáme, a všeobecně projevuje radost ze života.
Zdrojem zábavy, byť to není ze začátku tak myšleno, je i nedaleké dětské hřiště. Tehdy zůstávám nekompromisní a psa mezi na hřišti dovádějící děti nepouštím, protože vím, jaké je pes torpédo. Ovšem odposlechnout se dá cokoli.
Tak jako když za hrajícími si dětmi dorazí jejich maminka, přivolá si děti k sobě a s úsměvem jim povídá: „Mám pro vás překvapení! Budeme mít želvu!“
„Jó, hurá,“ volá jedno dítě a druhé radostně poskakuje a tleská ručkama.
„Opravdickou živou želvu?“ ujistí se druhé dítě po chvíli.
„Ano,“ odpoví maminka, „budeme mít želvu po babičce, protože babička umřela.“
A to jsou ty chvíle, kdy si uvědomím, že podat špatnou zprávu pozitivně je umění.