O Krakovci

Krátce poté, co jsem, jak jste četli, vstoupil do manželského stavu, jsme vyrazili na náš první novomanželský výlet. Naložili jsme do auta kamarádku z kostela a vyrazili. Cílem byl Krakovec.

Nikdo neví, co je Krakovec (pam šu dam, pam pam šu dam), Krakovec, to je výborná věc (pam šu dam, pam pam šu dam), však to není žádný pták, prosím, je to tak! Krakovec je hrad.
Ten hrad byste našli na mapě (pam šu dam, pam pam šu dam), cestou z Rakovníka do Plzně (pam šu dam, pam pam šu dam), zkuste se tam podívat, dvakrát týdně tak; je tam výborně!
S touto radostnou písní, kterou jsem raději v přítomnosti dámské většiny v autě nahlas nevyluzoval, jsme se v krásném letním odpoledni řítili malebnou středočeskou krajinou. A ve správnou chvíli na nás vykoukl náš cíl, Krakovec.
Kdo se zajímá o různé vychytávky, ten ví, že se zde natáčel legendární film Ať žijí duchové! Proto jsem ve chvíli, kdy jsem poprvé hrad zahlédl, zalitoval, že s sebou nemám litrovou láhev Alpy, abych mohl zhmotnit Jiřího Sováka v brnění, který by hned zahlaholil proslulé: „Fujtajxl vespolek!“

Při příjezdu bylo pošmourno a tím byl pohled na hrad ovlivněn.

Nesměl chybět Honza Hus. Jen moje poznámka, že u každého jeho pomníku by mělo být malé ohniště, nedošla všeobecného souhlasu.

Najdou se i podzemní chodby a nory.

Vnitřek hradu.

Kdo se podívá pozorně, uvidí i legendární Leontýnku. Dumky, žalky, a co já?

A ještě vnitřek hradu.

Nakonec se vyčasilo a vrátilo se letní počasí. S Krakovcem jsme se tak mohli rozloučit s úsměvem a radostí.