Stranger than fiction XXXI

Nemocnice jsem nikdy aktivně nevyhledával. Aspoň ne od té doby, kdy jsem v jedné z nich držel za ruku svého umírajícího otce, který mě oslovoval jmény dávno mrtvých lidí. Teď tu jsem. Navíc jako pacient.

„Hojíte se dobře,“ usmála se na mě doktorka. Pak se podívala do svých záznamů, poškrábala se na nose a sdělila mi termín pro převazy a další kontroly.
„Zkoušel jste už sám chodit?“ zeptala se potom. Pokrčil jsem rameny.
„Můžete to zkusit. Zatím s berlemi, ale myslím si, že do nějakých šesti týdnů budete zase běhat normálně.“
Šesti týdnů?
„Paní doktorko,“ osmělím se k otázce. „Jak je na tom Samantha?“
„No,“ řekne, jednou nohou už na odchodu, „já tedy nejsem její ošetřující lékař, ale myslím si, že když se zkusíte projít, můžete ji navštívit. Jestli si ji nepletu s někým jiným, je na sedmnáctce.“
To se jí řekne. Opatrně se posadím na posteli. Otočím se a spustím nohy k podlaze. Jakmile došlápnu, projede mi jimi ostrá bolest. A to si ze souboje s Jirkou Donerem skoro na nic nevzpomínám.
Snad jen to, že když začalo hořet, skočil jsem od něj směrem, kde seděla Samantha, bez ohledu na to, kde se ta odvaha ve mně vzala, jsem ji chytil a vytáhl ven, kde jsme sebou oba ukázkově flákli. Pak mám v paměti probuzení v sanitce. A pak přebývání na pomezí polospánku a polobdění. Až dnes se cítím, že jsem se zase jednou probudil.
Jak dlouho tu vůbec jsem?
Chytám berle a uvádím se do svislé pozice. Bolí to jako čert. Těch šest týdnů najednou nevypadá jako zbytečně dlouho.
První šouravý krok a mám co dělat, abych sebou neflákl na podlahu. Jestli všichni ti šouraví důchodci, které mám ve zvyku potkávat, s tímto umí chodit bez problémů, tak si zaslouží velký potlesk.
Druhý nesmělý krok. A třetí. U dvanáctého už vím, jak klást berle tak, abych nebyl v permanentním ohrožení pádem.
Jsem na chodbě. Kde je sakra ta sedmnáctka? Orientace, kterou jsem vždy pokládal za svou posilu, mi najednou stávkuje.
Po několikerém marném přemítání zjistím, že v mém vzorném úhlu byla celou dobu poměrně velká cedule s čísly „14 – 18“ a nepřehlédnutelnou šipkou. Otáčím se naznačeným směrem a pomalu a nejistě se vydávám do míst, kde tuším sedmnáctku.
Než k ní dojdu, asi stokrát si vynadám do hospodářských zvířat či intelektuálně deficitních jedinců. Zpocený jsem tak, že se ty uniformní nemocniční hadry na mně dají ždímat bez velkého úsilí. Každý krok bolí a každý bolí jinak. U dveří číslo 17 jsem na omdlení.
Několik minut tam stojím opřený o futra a čekám, kdy se mi vrátí rovnováha. A zase se projevím jako hazardér. Jakmile se cítím aspoň trochu lépe, opřu se o kliku, jenže zapomenu na berle a do pokoje doslova vpadnu.
„… dele práce,“ slyšeli byste ode mě, kdybyste stáli poblíž. Chytím se nejbližšího lůžka a pomalu se vztyčím. Podám si inkriminovanou berli a hned se mi vrátí pocit neoprávněného sebevědomí.
„Samantho,“ chci zavolat, ale spíš jen zašeptám.
„Tady,“ ozve se stejně tiše z lůžka vlevo pod oknem. Samozřejmě suverénně nejdál od mé momentální pozice.
Opřu se do berlí a došourám se k ní.
„Jak se vlastně cítíš?“ zeptám se a hned bych se za tu otázku kopl do hlavy. Jak se může cítit, když na tom lůžku mezi pokrývkou a polštářem vykukuje jenom její obličej?
„Přisedni si,“ říká a pomalu se odsouvá, aby mi na okraji své postele udělala místo.
„To můžu, jo?“ chci se usmát, ale i to mě bolí a tak na místo, které mi uvolnila, doslova upadnu.
„Hrozila mi amputace,“ říká tiše Samantha. „levou nohu mi operovali už čtyřikrát, Dvakrát kvůli kostem a pak znovu, protože mi tam začala bujet nějaká houba,“ a sykne, jak se snaží aspoň trochu změnit polohu.
„Takže se cítím nic moc,“ povzdechne si, „a kdybys přišel o deset minut dřív, zavolala bych sestru, aby tě vyhnala. Neznáme se ještě tak dlouho, abys mohl být při tom, když se vyprazdňuji do bažanta.“
I když mě všechno bolí, mám co dělat, abych udržel vážnou tvář.
„Mně říkali,“ přehodím výhybku k sobě, „že možná do šesti týdnů budu zase v pohodě. Jak jsem zkusil přijít za tebou, tak to vidím jako velice optimistický termín.“
„Hm,“ udělá Samantha, „já začnu pozítří s rehabilitacemi. A stejně, i když to bolí a bolet bude, tak si nedovedu představit, že bys mě tam nechal.“
„To bych nedokázal,“ přiznávám. „Jen doufám, že jsme dopadli líp než Jirka Doner i než Burák.“
Samantha mlčí
„Už se budu muset vrátit,“ říkám, protože se mi začíná motat hlava a celé tělo. „Jsem rád, že nás dají dohromady, i když na nějaká velká dobrodružství to už nevypadá.“
„Dobře,“ špitne Samantha, z pod přikrývky vytáhne ruku, celou v obvazech, a pohladí mě po hřbetu dlaně. A v tom krátkém dotyku je tolik emocí, až mám co dělat, abych to ustál.
„Zase přijdu,“ říkám a dívám se na její ruku.
„Těším se,“ špitne a zavře oči. S povzdechem se zavěsím do svých berlí, pomalu se zvednu a šouravě se vydám ke dveřím. Budu vůbec ještě někdy chodit normálně?
„A víš co,“ ozve se Samantha, když už jsem skoro u dveří. „Ještě, ještě jsi mi neřekl jednu věc.“
Zastavím se.
„Kterou věc?“ zeptám se a zkusím k ní otočit hlavu. Moc mi to nejde.
„Máš vůbec nějakou přítelkyni?“ zasípe Samantha a já se v tu chvíli, bolest nebolest, rozchechtám na celé kolo.