Dědeček pytlák ze Zálesí

Na Vsetínské vrchy navazují Vizovické vrchy. Oblasti, kterou obepínají z jedné strany, a kterou z druhé strany obepínají Bílé Karpaty, se říká Zálesí.

O Zálesí se traduje, že je kolébkou a rodištěm všech valašských zvyků, tradic i valašské kultury jako takové. Jako správný Valašský Bard o tom pochopitelně nemám potřebu pochybovat.
Důvod, proč o tom tak zdlouhavě a zároveň neuvěřitelně zajímavě vyprávím, je ten, že i v Zálesí se odehrály příběhy stěží uvěřitelné, leckdy až neuvěřitelné. Tak jako tomu bylo s Antošem. Podobný příběh se odehrál pytlákovi od Šlahorky, ale v Zálesí měl jiný konec.
Antoš se neoháněl hokejkou, ani nezakládal pivovar, odmalička však byl přitahován lesem. Jakmile se naučil chodit, utíkal do lesa. Jako tříletý znal v celém okolí každé křovíčko a všechny pěšinky, i ty, o kterých nikdo jiný nevěděl.
Jeho táta nad ním lomil rukama a trestal ho, co mohl, nic nepomohlo. Jak se nedíval, prchal Antoš do lesa. A když našel ve stodole za trámem tátovu flintu, bylo rozhodnuto.
Antoš tak brzy věděl, proč se stává, že jeho táta zmizí na celou noc a pak několik dní mají na talíři srnce, zajíce, koroptve a jiné.
Přišel čas, aby šel Antoš na vojnu. Nechtěl, ale musel. Narukoval a jakmile dostal flintu, nemohl mít větší radost. Sedm let na vojně se zlepšoval ve střelbě na každý cíl. To, že si po vojně domů přinesl jenom tu flintu a vojenský kabát s ocelovými knoflíky, ho ani moc netrápilo. Jen jeho rodiče byli smutní.
Hned po návratu z vojny začal Antoš pilně pytlačit. A proto se nikdy neoženil. Bál se totiž, že by jeho žena neměla pro jeho loveckou vášeň pochopení. Hajní i myslivci z širokého okolí jej naháněli, ale nikdy nechytili. Taky aby ano, když znal odmalička celý les kousek po kousku.
Přešly roky, pak další roky a najednou byl z Antoše dědeček. Neměl děti ani vnoučata, ale sedmdesátka mu pomalu klepala na záda. Pytlačení se nevzdával a v lese byl snad častěji než doma.
To pak jednou takhle za jasné úplňkové noci přišel k mýtině, kde se spokojeně pásly tři srnky. Antoš věděl, kudy vane vítr a kam se má postavit, aby ho nevypozorovaly. Sotva si ale srovnal flintu, ozval se hlas:
„Ale no tak, dědečku, nestřílej po nás, prosím.“
Antoš se lekl, odložil flintu, promnul si oči a najednou kouká, že na mýtině nestojí srnky, ale tři ženské. Všechny je znal a v tu chvíli pochopil, že to jsou čarodějnice.
„My sem chodíme na byliny,“ řekla mu jedna z nich. „A že jsi nás ušetřil, odměníme se ti.“
Vzápětí se okolo stále ještě dezorientovaného Antoše točily jak svatí na orloji. Hladily ho, objímaly, až chudák nevěděl, kde mu stojí a na kterou dřív skočit.
„Krucinál, ženské,“ zvolal, „už mě nechte, nebo se pominu. Ale flintu vyčistit byste mi mohly.“
Ty tři se jen zasmály, pak mu jedna flintu vzala, přetřela ji lemem své sukně, podala druhé, ta ji pomazala nějakou mastí a podala třetí, která flintu přetřela nějakou podivnou bylinou. Pak teprve podala zbraň Antošovi.
„Pokaždé trefí, na co zamíříš,“ řekla. „Jenom na čerta musíš použít olovo.“ A s tím se ženské s Antošem rozloučily a byly tytam.
Dědeček Antoš šel domů a rozumoval: „Zatracené ženské, celý život střílím a nikdy neminu. Ale flintu mi vyčistily pěkně, to všechna čest.“
Pak jednou zase vyrazil na lov. A takhle vidí pěkného vypaseného zajíce. Asi už se vám, milí čtenáři a stejně milé čtenářky, rozsvěcí. Ano, je to podobný příběh. Ale počkejte si.
„No jen počkej,“ zamumlal si pro sebe Antoš, vzal flintu a prásk. Zajíce trefil, ale ten jenom poskočil a odhopkal kousek vedle. Přitom na Antoše pořád zíral.
„Co jsou tohle za čáry, zvíře jedno,“ zavrčel Antoš a vystřelil podruhé. Zajíce zase trefil, ale zajíc udělal kotrmelec a zase stál na všech čtyřech.
„Teď už toho mám akorát dost,“ zahartusil Antoš, utrhl olověný knoflík ze svého vojenského kabátu, nabil ho do flinty a znovu vystřelil.
Tentokrát měl štěstí. Zajíce trefil a zajíc ležel a nehýbal se.
Antoš k němu přišel, pohladil zajíce, pak ho zvedl a schoval si ho pod kabát. „Jsi pořádný kus,“ liboval si, „bude z tebe dobrý oběd.“
Přišel domů a položil zajíce na stůl. Ještě jednou si ho prohlédl a pak vytáhl nůž. Vtom se ozval hlas:
„Co se mnou chceš dělat, dědečku?“
Antoš se lekl, rozhlédl se, aby se ujistil, že si z něj nikdo nedělá legraci, ale viděl jen zajíce. Přesto sáhl do kapsy, vytáhl placatku slivovice a řádně si přihnul.
„No co bych dělal,“ řekl potom, „stáhnu tě z kůže.“
„Jak chceš, dědečku, jen si mě stáhni,“ ozvalo se.
Antoš stáhl zajíce z kůže, vycpal ji senem a pověsil na plot.
Vrátil se do kuchyně, naplnil hrnec vodou, nakrájel do něj mrkev, celer a další zeleninu a počkal, až se voda začne vařit.
Jak se to stalo, vzal zajíce a nesl ho k hrnci. A zase se ozvalo:
„Co se mnou chceš dělat, dědečku?“
Antoš se znovu rozhlédl a když se ujistil, že opravdu nikdo nikde není, odpověděl:
„No co bych dělal, hezky si tě uvařím.“
„Jak chceš, dědečku, jen si mě uvař,“ souhlasil zajíc.
Za chvíli už byl v bublající vodě. Antošovi se sbíhaly sliny, ale zaječí maso bylo moc tuhé, musel ho nechat v hrnci hodně dlouho.
Konečně mohl zajíce vyndat z hrnce a položit na talíř. A tehdy ustrnul. Zajíc se na talíři posadil a zeptal se:
„Co se mnou chceš dělat, dědečku?“
Antošovi se málem zastavilo srdce, znovu si mohutně lokl slivovice a pak odpověděl:
„No co bych dělal, pěkně si tě sním.“
„A tak to ne, dědečku,“ prohlásil zajíc. „Když jsi mě stáhl z kůže, to jsem neprotestoval, i když mi byla zima. Když jsi mě vařil, taky dobře, protože jsem se pěkně zahřál. Ale sníst se nenechám.“
Zajíc vyskočil z talíře, proskočil oknem, až v něm zůstala díra a byl pryč. Jak si Antoš všiml, zmizela i kůže z plotu.
Chvíli jen tak stál, pak se posadil k talíři a pustil se do jídla.
„Nevím, kterého čerta jsem to střelil,“ říkal si, „ale polívka je z něj vynikající.“

Autor: Martin Irein | pátek 10.2.2023 17:00 | karma článku: 14,12 | přečteno: 325x
  • Další články autora

Martin Irein

Jsou chvíle, kdy mám jistotu, že psaní má smysl

Nejsem z těch autorů, kteří by nějak bažili po velké popularitě, a maturitní otázkou se stoprocentně nestanu. I tak mě dokáže potěšit, když se objeví někdo, kdo mě čte a kdo čte to, co jsem opravdu napsal.

15.4.2024 v 16:19 | Karma: 12,91 | Přečteno: 360x | Diskuse| Osobní

Martin Irein

Kam jedeš?

Život na sídlišti přináší řadu úsměvných zážitků, které by si nedokázal amatér vymyslet. Jako například, když mají sousedé upovídané dítě.

8.4.2024 v 16:16 | Karma: 18,47 | Přečteno: 446x | Diskuse| Osobní

Martin Irein

Na jeden večer Ježíšem

Někteří si možná pamatují na to, že před několika lety nastal rozmach zážitkových agentur. Proč ne, klienty si jistě jejich nabídka našla. Pro mě platí, že nejlepší zážitky přináší sám život.

5.4.2024 v 16:15 | Karma: 10,86 | Přečteno: 205x | Diskuse| Osobní

Martin Irein

Laura

Auto zastaví u chodníku. Pod lampou stojí muž, který je společensky indisponovaný. Brzy se zorientuje, vratkým krokem se přiblíží k zadním dveřím auta, po další chvíli se mu podaří vzít za kliku a na sedadlo se svalí jako lavina.

29.3.2024 v 16:14 | Karma: 11,85 | Přečteno: 420x | Diskuse| Poezie a próza

Martin Irein

Dlouhý den

Erlan sedí na kožené sedačce v sekretariátu ředitele jedné firmy. Je osm hodin ráno a on doufá, že si ředitel najde ve svém nabitém programu na něj čas.

18.3.2024 v 16:13 | Karma: 11,51 | Přečteno: 403x | Diskuse| Poezie a próza

Martin Irein

Nora

Malý a nenápadný bar, do kterého vstoupí jen ten, kdo do něj vstoupit musí. Kdo nemusí, jde jinam, kde může očekávat aspoň základní zábavu.

12.3.2024 v 16:12 | Karma: 9,54 | Přečteno: 275x | Diskuse| Poezie a próza

Martin Irein

Déšť

Pršelo už třetí den. Déšť začal a nekončil. Ve dne i v noci. Kmen byl znepokojený a snažil se přijít na to, co bohové chtějí.

11.3.2024 v 16:11 | Karma: 8,99 | Přečteno: 321x | Diskuse| Poezie a próza

Martin Irein

Lenka

Od chvíle, kdy jsem se vytáhla do své výšky, jsem si zoufala, že nepotkám vyššího kluka. To se změnilo během jednoho léta.

8.3.2024 v 16:11 | Karma: 12,32 | Přečteno: 441x | Diskuse| Poezie a próza

Martin Irein

Legenda o cibulačce

Rozmohl se mezi blogery takový nešvar, a to historické exkurzy do dob více či méně vzdálených. Jakožto přední znalec historie nejen české nemohu a ani nesmím zůstat pozadu.

5.3.2024 v 16:09 | Karma: 14,91 | Přečteno: 398x | Diskuse| Ostatní

Martin Irein

Do kopce

Jak už jsem několikrát zmínil, cestování pražskou MHD přináší mnohé minipříběhy, které často dokáží pobavit. I mne.

4.3.2024 v 16:08 | Karma: 20,65 | Přečteno: 494x | Diskuse| Osobní

Martin Irein

Helena a jiná historická překvapení

Je všeobecně známo, že ne vše, co se v historii lidstva kdy a kde odehrálo, se vešlo do učebnic či do sbírky pověstí, kterou sepsal starý fousáč Eda Petiška.

27.2.2024 v 16:07 | Karma: 12,42 | Přečteno: 307x | Diskuse| Ostatní

Martin Irein

O panu Jozefovi

Mezi postavami, které jsem během svého života potkal, měl sice menší, nicméně výraznou roli pan Jozef.

26.2.2024 v 16:06 | Karma: 17,22 | Přečteno: 376x | Diskuse| Osobní

Martin Irein

Milan a Láďa a Lorna

Milan a Láďa jsou bezdomovci. Jsou to takoví nestoři tohoto způsobu života. Oba začali žít na ulici už na začátku 90. let minulého století a drží se této cesty dodnes.

22.2.2024 v 16:05 | Karma: 11,72 | Přečteno: 368x | Diskuse| Ostatní

Martin Irein

Královnino zrcadlo

Po zemřelém manželovi zůstalo královně Kunhutě na krku zadlužené království a rozmazlený fracek alias nevlastní dcera Sněhurka.

8.2.2024 v 16:03 | Karma: 10,38 | Přečteno: 305x | Diskuse| Poezie a próza

Martin Irein

Pořadí pacientů určuje lékař

Lékařské povolání je jedno z těch, která vzbuzují přirozený respekt. Málokdo, až na nečestné výjimky, má koule na to pustit se do sporu s lékařem.

2.2.2024 v 16:03 | Karma: 23,17 | Přečteno: 954x | Diskuse| Poezie a próza

Martin Irein

Předtucha

Pokud někdo něco opravdu nečekal, pak to rozhodně byla Andrea Krincvajová, když pospíchala domů. Od rána měla divnou předtuchu, kterou nešlo zaplašit.

1.2.2024 v 16:02 | Karma: 17,13 | Přečteno: 339x | Diskuse| Poezie a próza

Martin Irein

Věřte, nevěřte, aneb Co se stalo a co ne

Ačkoli je to s podivem, v tichosti a bez většího ohlasu jsem překročil hranici 300 zde napsaných článků (což je mimochodem o nějakých 297 více, než jsem původně napsat plánoval).

31.1.2024 v 16:01 | Karma: 6,50 | Přečteno: 262x | Diskuse| Osobní

Martin Irein

Odkud může přiletět facka

Nejen, že pro mě není žádná ptákovina, jak už jsem několikrát naznačil i příkladně demonstroval, dost velká, navíc mám pamatováka a fantazii, takže si začnu představovat i to, co by někoho jiného nenapadlo.

30.1.2024 v 16:00 | Karma: 8,30 | Přečteno: 330x | Diskuse| Osobní

Martin Irein

Jak se nestat Hvězdou

Být opravdovou Hvězdou, tedy takovou, o které se píše velkými písmeny na titulních stránkách, je sen mnohých a ještě jiných mnohých. Ne vždy se to vydaří.

29.1.2024 v 16:01 | Karma: 9,76 | Přečteno: 352x | Diskuse| Poezie a próza

Martin Irein

Další velké vítězství Uličního výboru

Byla noc, tma jako v pytli, jen jedno okno v celém Zlínském kraji a jeho nejbližším okolí svítilo. Aby taky ne, když patřilo bydlišti člověka, známého jako Učitel.

26.1.2024 v 16:02 | Karma: 27,07 | Přečteno: 902x | Diskuse| Ostatní
  • Počet článků 325
  • Celková karma 13,51
  • Průměrná čtenost 432x
Generální ředitel antikvariátu.

Seznam rubrik