Chlupatá hromádka štěstí

Po celý život jsem měl rád Vánoce a období s nimi související. Pak stačil jeden den, aby se mi naprosto zprotivily. Pomoc přišla z nečekaného směru.

Ten den byl nevlídný. Sněžilo, chodníky i vozovky klouzaly. Byl jsem ještě v práci, když mi volala moje žena: „Musíme na veterinu, Lumpík je nějaký nemocný.“
Lumpík byl náš kocour. On byl tedy víc holek – zatímco mou ženu a obě dcery zbožňoval, mě jen tak tiše toleroval.
„Musí to být?“ zeptal jsem se. „Venku je dost hnusně, musíš jet hodně opatrně.“
„Neboj,“ zasmála se, „holky pojednou se mnou a zvládneme to.“
Kdybych tušil, že spolu mluvíme naposledy, řekl bych možná něco méně pitomého. Takhle jsem jen popřál hodně štěstí a dodal, že se budu těšit.
Asi už tušíte, že jsem se nedočkal. Cestou zpět se v protisměru objevil kamión, kterému podklouzla kola a auto s mojí ženou a oběma dcerami naprosto zdemoloval. Jediný, kdo přežil, byl Lumpík, který byl uschovaný v přepravce v kufru.
Nebudu ze sebe dělat drsňáka. Sesypal jsem se. Vidět tři rakve, z toho jednu větší a dvě menší, se mnou zamávalo. Několik týdnů jsem strávil i na psychiatrii. Trvalo, než jsem se byl schopen vrátit do života.
Jen na Lumpíka jsem se neuměl ani podívat. Vyčítal jsem mu, že kdyby neonemocněl, mohly být moje holky se mnou.
„Ani mi nechoď na oči,“ vrčel jsem na něj, kdykoli se objevil. Nějakým šestým nebo snad sedmým kocouřím smyslem to pochopil a zalezl do kouta, kde se schovával.
Protože nic netrvá věčně, i má zloba vůči Lumpíkovi časem vymizela. Jednoho dne jsem ho vzal do náruče a drbal na zádech. Lumpík spokojeně předl a bylo na něm vidět, že takový kontakt potřeboval. „O holky jsem přišel, už mám jen tebe,“ říkal jsem mu a Lumpík se snažil, abych přišel na jiné myšlenky.
Jednou jsem ho takhle drbal za uchem a našel mu na hlavě jakýsi podivný stroupek. Protože mi to přišlo divné, jak k němu přišel, když nikam mimo byt nechodí, vzal jsem Lumpíka do přepravky a rozjel se k veterináři. Ale na jinou kliniku, než kam jely holky v posledním dni svých životů. Nechtěl jsem v sobě vyvolávat bolestivé vzpomínky.
Na klinice se mi představila usměvavá veterinářka Štěpánka. Pochválila Lumpíka, že je pěkný a roztomilý kocour, vyčistila ranku na hlavě a odstranila hnis a poradila mi, abych kocoura víc hlídal. Děkoval jsem jí a vysvětlil, že Lumpík je to jediné, co mě teď drží při životě, když jsem o ženu i obě dcery nedávno přišel.
Jenže o necelé dva týdny později jsem musel s Lumpíkem za veterinářkou Štěpánkou znovu. Tentokrát to takhle triviální nebylo. Štěpánka si Lumpíka vyšetřila pořádně a sdělila mi, že mému společníkovi dosluhují ledviny a že se mám připravit na nejhorší. Když viděla můj zděšený výraz, dodala, že se bude snažit udělat vše pro to, aby to Lumpík zvládl.
Několikrát jsme byli ještě na klinice a pak se k nám Štěpánka několikrát zastavovala i domů, ale Lumpík chřadl stále víc a víc, až do jednoho dne, kdy naposledy zamňoukal a jednou provždy zavřel svoje kocouří oči.
A tehdy jsem se podruhé sesypal jako domeček z karet. Jak rád bych vzal zpět ty dny, kdy jsem Lumpíkovi nemohl kvůli holkám přijít na jméno, abych mu to vynahradil.
Lumpíka jsem pohřbil na místním zvířecím hřbitově. Vrátil jsem se domů jako tělo bez duše. Už na mě nečekal vůbec nikdo.
Dva dny jsem se zkoušel z toho dostat a třetí den  mi došlo, že to nezvládnu. Vytáhl jsem krabici, ve které byly pamětihodnosti po mých rodičích a prarodičích. Bez jakéhokoli náznaku emocí jsem vytáhl dědovu břitvu. Rozložil jsem ji a vyzkoušel, že je skutečně ostrá…, no jako břitva.
Položil jsem ji na okraj vany a začal napouštět horkou vodu. „Nebojte se, holky a kocourku,“ šeptal jsem, „ještě dnes večer budeme zase všichni spolu.“
Měl jsem napuštěnu asi čtvrtinu vany, když zazvonil zvonek. A za chvíli podruhé, o něco delší a naléhavější. A pak ještě potřetí, zase delší a ještě naléhavější.
Zastavil jsem vodu. Jestli zazvoní do minuty počtvrté, půjdu otevřít. Jestli ne, dokončím to, k čemu jsem se rozhodl.
Díval jsem se na hodinky a počítal. Ani ne za dvacet sekund zazvonil zvonek počtvrté.
S povzdechem jsem se vydal otevřít. Dokončit svůj plán mohu i později.
„Dobrý den,“ řekla mi veterinářka Štěpánka. „Můžu, prosím, dál? Něco pro vás mám.“
Pustil jsem ji dál a došli jsme do obýváku. Štěpánka se posadila, podívala se na mě a řekla: „Víte, vím, jak těžce nesete ztrátu svého kocourka Lumpíka. Dnes jsem si na vás vzpomněla.“ Pak sáhla do své tašky a vyndala malou přepravku. Otevřela ji, sáhla do ní a podala mi malé chlupaté klubíčko, které když jsem vzal do dlaně, mělo na jedné straně mé dlaně hlavu a na druhé špičku ocásku.
„Děti ze sousedství naší kliniky ho našly u popelnic v krabici a donesly k nám,“ řekla, „a mě napadlo, že byste možná ocenil zvířecího společníka.“
Podíval jsem se na to malé zvířátko. Teď nemůžu ukončovat svůj život, když je tu takový malý tvoreček, který je na mně maximálně závislý.
Po chvíli jsem se na Štěpánku podíval: „A víte, že jo?“
Kocourka jsem pojmenoval Otík, protože zrovna v ten den měl svátek Otakar. Měl jsem obavu, jestli péči o takhle mrňavé zvířátko zvládnu, ale Štěpánka řekla, že mi s čímkoli (to slovo zdůraznila) ráda pomůže. Nejprve jsem ho krmil pomocí kojící soupravy pro koťata. Díky tomu ke mně ohromně přilnul a mně se zase vrátil úsměv a radost ze života.
Štěpánka nás obden navštěvovala. Ze začátku proto, aby posoudila, jak se daří Otíkovi. A pak jednoho dne si u mě vybalila noční košili a kartáček na zuby a už neodešla.
Další Vánoce jsme tak slavili ve třech. Já, Otík a Štěpánka. A ty letošní, snad neporuším bonton, když prozradím, že budeme slavit ve čtyřech. Štěpánka totiž na začátku léta přinesla výmluvný snímek z ultrazvuku.
A já se zase začal na Vánoce těšit.
(Foto v perexu: Flickr.com)