Oblíbenec paní vedoucí

Hledání práce je opruz. Na tom se nic nemění. Zatímco během prvního týdne jsem byl ještě optimista, začátkem toho druhého jsem propadal mírné skepsi.

Většinou jsem se nedostal dál než k automatické odpovědi, že obdrželi moje materiály a možná se do dvou týdnů ozvou. U některých z nich čekám už pátým rokem, kdy ty dva týdny uplynou.
A v těch několika případech, kdy jsem se dobojoval až k pohovoru, mi brzy přišlo vyjádření, že se rozhodli pro jiného kandidáta.
„To by mě zajímalo, s kým se musím vyspat, aby to někde dopadlo,“ vrčel jsem jednoho večera, kdy jsem zase pročítal odmítavé odpovědi.
„Na to ani  nepomysli,“ žertovně mi pohrozila manželka.
Každý den ráno jsem si vyhradil čas na odpovídání na pracovní nabídky. Vždy mezi půl devátou a desátou. Zbytek dne jsem se snažil přijít na to, kde dělám chybu.
„Životopis máte v naprostém pořádku,“ řekla mi manželčina kamarádka, která se specializuje na pracovní poradenství. „Zdůrazňujete své znalosti a zkušenosti a neshazujete se zbytečně tím, že byste dával najevo své neznalosti a nedostatky. Určitě uvidíte, že se to prolomí a práci skutečně najdete.“
Bral jsem to pořád pozitivně. Z poslední práce jsem dostal štědré odstupné, takže jsme se nemuseli ani moc uskrovňovat. Manželka navíc do práce chodila a nebyla na tom vůbec špatně.
Skončil pátý týden mého bezpracného života a začal šestý. Manželka mi popřála hodně štěstí a do své práce doslova odtančila. Já si jako každý den o půl deváté zapnul počítač a začal odpovídat firmám, kde bych se snad mohl uchytit.
Nebylo ještě ani deset, když se mi rozezvonil telefon a ozvala se asistentka z jedné z firem, do které jsem před pár minutami psal.
„Dobrý den, paní manažerka si vás chce pozvat na pohovor, jestli už jste se nedohodl někde jinde. Stihnete to ještě dnes?“
„Hm,“ udělal jsem a stočil pohled k pravému dolnímu rohu monitoru, „teď je tři čtvrtě na deset, tak okolo jedenácté můžu přijít.“
„To by bylo pěkné,“ odpověděla, „ale jak tak koukám, paní manažerka může až o půl jedné. Nevadí vám to? Můžeme se na půl jedné domluvit?“
„Určitě, budu se těšit,“ odpověděl jsem.
„Výborně, zapisuji si vás. Adresa je Soukupova 27 a bude s vámi mluvit paní inženýrka Špičková,“ dodala asistentka a já se zaradoval. Rychlost domluvení pohovoru mě překvapila. I když příjemně.
V patřičný čas jsem byl na správné adrese. Asistentka, která se mnou mluvila, mě dovedla do jedné z kanceláří, kde už na mě čekala usměvavá elegantní blondýna středních let. „Dobrý den, já jsem Svatava Špičková a mám velkou radost, že jste k nám přišel.“
Takový úvod mě opět překvapil. Bylo to o  moc příjemnější než v jiných firmách, kde mě zavedli do zasedačky, ve které jsem čekal někdy skoro hodinu, než si mě někdo všimne. A další překvapení bylo, že mé znalosti a zkušenosti jsme jen tak zlehka oťukli a jinak paní manažerka mluvila o tom, jaké má s firmou plány a představy o budoucím směrování, a ptala se mě, jak se mi její představy líbí a v čem s ní souhlasím nebo jestli bych něco změnil. A abych z údivu nevyšel, na závěr dodala: „A protože je pro mě opravdu důležité vás mít ve svém týmu, dovolila jsem si připravit pro vás návrh smlouvy. V klidu si ho prostudujte, já se vrátím za patnáct minut,“ načež si vzala své další věci kromě návrhu smlouvy a ponechala mě o samotě.
Začetl jsem se do návrhu a pěkně se mi z něj motala hlava. Pokud je míněn vážně, je to pro mě ne zlatý, ale rovnou diamantový jackpot. A srdce se mi úplně zastavilo, když jsem dočetl k článku s přiznanou mzdou. Částka, kterou jsem viděl, byla téměř dvojnásobkem toho, co jsem byl zvyklý za svou práci dostávat během předchozích let.
„Co na ten návrh říkáte?“ vrátila se paní Špičková za chvíli. „Pokud je myšlen vážně, naprosto souhlasím a beru to,“ odpověděl jsem.
„To jsem ráda,“ usmála se. „Myslíte, že byste mohl přijít zítra podepsat definitivní smlouvu? Hned teď zadám úkol našemu personálnímu oddělení. Jakmile to od nich bude připraveno, moje asistentka vám zavolá,“ a s tím jsme se rozloučili.
Hned jsem volal manželce, že mám práci. Pochopitelně měla radost, skoro stejně velkou jako já. Druhý den jsem skutečně podepsal smlouvu a další pondělí do nové práce nastoupil. Manažerka nešetřila úsměvy, představila mě všem jako velmi významnou a očekávanou posilu.
Dostal jsem místo v kanceláři s dalšími pěti lidmi. Chovali se ke mně slušně, ale nešlo přehlédnout jistou ostražitost v jejich přístupu. Přikládal jsem to tomu, že jsem nováček, kterého ještě neznají.
Obsah toho, co jsem měl dělat, jsem znal, důležité pro mě bylo porozumět vnitřním procesům, které na moji práci navazují. To si vzala na starosti přímo samotná manažerka, která mi každý den věnovala minimálně dvě hodiny. Bral jsem to jako přínos ze strany firemního vedení.
To, že po mně vrhají podivné pohledy i lidé z jiných oddělení a když se k nim přiblížím, tak zmlknou, mi sice pořád bylo nepříjemné, ale doufal jsem, že až se víc zapracuji, začnou mě i více brát.
První výplata mě pochopitelně potěšila. Vzal jsem svou ženu do pěkné restaurace na výbornou večeři a užili jsme si krásný víkend v lázeňském komplexu. „A takhle si to budeme moct dovolit po každé tvé výplatě?“ ptala se mě a já odpověděl, že doufám, že ano.
O měsíc později jsem se divil tak, že víc jsem se divit nemohl. Přišla mi mnohem vyšší výplata, než jakou jsem očekával. Pokládal jsem to za nějakou chybu v účetnictví, tak jsem se podíval do příslušných dokumentů a zjistil jsem, že mi byla přidělena mimořádná prémie. A to jsem byl ještě ve zkušební době!
„Třeba takovou prémii dostali všichni,“ prohodila moje žena. To bylo celkem dobré vysvětlení, jenže jak se ukázalo, když jsem se koukl hlouběji do systému, ostatní ve firmě dostali mnohem nižší prémie.
„Vážně je to nějaké divné,“ konstatoval jsem. „A třeba po tobě jede,“ nahodila moje žena, ovšem to jsem musel odmítnout: „Chová se ke mně hezky, ale naprosto profesionálně. Rozhodně v tom není nic osobního.“
Jenže pověst o tom, že jsem dostal větší prémie, se začala rozšiřovat. A netrvalo dlouho a dostalo se ke mně, že o mně za zády říkají, že jsem oblíbenec paní vedoucí a že se není čemu divit.
„Musím to nějak vyřešit,“ řekl jsem toho večera své ženě.
„Buď v klidu, třeba se to časem vyřeší samo,“ odpověděla.
A kupodivu vyřešilo. Stačilo, abych se při jedné poradě zmínil, že se na víkend chystáme k mým příbuzným.
„Opravdu?“ usmála se má manažerka. „Tak budu ráda, když ode mě budete pozdravovat svého strýčka,“ a mrkla levým okem.
Nedal jsem na sobě nic znát a neřekl, že můj strýček je už v důchodu a celý život pracoval jako truhlář.
„No vida, přece jen máš stopu,“ řekla na to má žena. „Zkus se podívat do rejstříku ekonomických subjektů, co se tam o vaší firmě píše.“
Za dvě minuty jsem byl doma. Jeden ze tří ředitelů a spoluzakladatelů firmy měl stejné příjmení jako já.
„Takže ji možná napadlo, že je to tvůj strýček,“ pokývala moje žena hlavou. „Zkus si to představit, jaké by to bylo, kdyby to byla pravda.“
„To je výborný nápad,“ zasmál jsem se a hned druhý den jsem jedné kolegyni, o které jsem věděl, že je prvotřídní drbna, u kávovaru důvěrně sdělil sladké tajemství, že mám příbuzného ve vedení firemní centrály.
„No to jste nemusel říkat, to nám bylo od začátku jasné!“ vykřikla.
Později se mi donesly další detaily. Můj údajný strýček je známý a proslulý tím, že rodina je pro něj na prvním místě a pro své široké příbuzenstvo by udělal první poslední. A že má i synovce, kterému doporučoval, aby zkusil do firmy nastoupit. A když jsem přišel já, bylo jasné, že jsem tím synovcem. A protože moje manažerka by ráda postoupila výše, je ke mně tak vstřícná, neboť žije v domnění, že mě sem můj údajný strýček poslal proto, abych ji prověřil.
Atmosféra ve firmě se lehce pročistila. Všichni začali poznávat, že i když jsem protekční synovec, umím svou práci a jsou za mnou výsledky.
Skutečnou pravdu, totiž že se zmíněným panem ředitelem nemám nic společného a jde o pouhou shodu jmen, si zatím nechávám pro sebe. Samozřejmě musím počítat s tím, že to jednoho dne praskne; proto se ve volných chvílích rozhlížím po dalších pracovních nabídkách.
Naštěstí mi zatím každý měsíc chodí na účet hodně slušná výplata a moje manažerka si mě pořád předchází.