Navzdory rostoucímu číslu, které udává můj věk v letech, jsem se pořád snažil cítit a chovat jako mladší verze svého já. Leč můj věk mě dohnal, a to ve chvíli, kdy jsem to opravdu nečekal.
Řekněme si to na rovinu, že jsem se musel smířit s tím, že mi táhne na padesát, mám pupek a dvojitou bradu. Kromě toho když jsem naposledy po letech pogoval v punkovém kotli, tak jsem sice řádil podobně jako v dobách, kdy mi byla polovina let, následně jsem pak čtyři dny mluvil chraplákem Aleše Brichty a pohyboval se rychlostí pětadevadesátiletého seniora bez chodítka. A stále jsem tato varování svého těla vesele ignoroval.
Ani to, že staré časy, kdy jsem ještě míval vlasy a kdy jsem býval naprosto čupr kluk (tohle se mimochodem zpívá na stejnou melodii jako „Sundáme to prádlo“ nebo „Véna pase bejky“), jsou definitivně pasé jako kalhoty do zvonu, mi neubíralo optimismu a neohrožovalo můj úsměv plný radosti ze života. Pravda je, že fakt, že vyšlapat průměrně krkolomný krpál je pro mě rok od roku těžší, mi občas zasadil do hlavy semínko pochybnosti, leč poučen z předchozích nezdarů jsem se dověděl, že to všechno je jen v hlavě a ne v chodícím ústrojí ani jiných částech mého organismu, takže jsem nad tím po několika dnech remcání mávl rukou.
A pak nadešel den D, hodina H, minuta M a vteřina F, kdy jsem plavným krokem lva salónů a krále tanečních parketů vstoupil do ordinace své novopečené obvodní lékařky za účelem lidové taškařice, známé pod pseudonymem „preventivní prohlídka.“ Z dřívějších zkušeností jsem očekával, že mi bude změřen tlak, natočeno EKG, jednou nebo dvakrát si mě lékařka přeposlechne, uzná, že jsem zdravý jako tuřín a parády bude habakuk. A skoro mi to vyšlo.
Nejprve jsem si popovídal s relativně mladou (věkem blíže k mé dceři než ke mně) sestřičkou vietnamského původu, která provedla ty nejdůležitější úkony, čili změřila mi tlak a natočila EKG. A pak mě poslala za lékařkou, která je jen o něco málo starší než sestřička.
U lékařky to zprvu probíhalo hladce. Zodpověděl jsem několik tradičních zvídavých otázek, byl jsem přeposlouchán, bylo mi nahlédnuto do krku a měl jsem za to, že jsem formalitám učinil zadost. Leč lékařka měla ještě jeden trumf. Požádala mě, abych ulehl na lehátko.
Ulehl jsem a na prosbu lékařky si povyhrnul nohavice. Lékařka mi začala odborně prohmatávat má horalská lýtka, zocelená chůzí po beskydských, jizerskohorských, orlickohorských, hostýnských a jiných velikánech, což bylo ze začátku příjemné. To příjemné však brzy skončilo.
„Nějak vám ty nohy otékají,“ řekla zadumaně lékařka a pak vyslovila tři slova, která žádný chlap neslyší rád. Bylo to horší než rána bičem.
„Dostanete kompresní punčochy,“ pronesla a můj svět zešedl a propadl se do hluboké beznaděje.
Zatímco lékařka vypisovala patřičnou žádanku na zdravotní pomůcku, já se pomalu a jistě hroutil. Kompresní punčochy! Já, celoživotní dobrodruh, pro kterého žádná výzva nebývala dost velká, který z žádné pořádné pařby neodcházel jako první a který by zabil toho, kdo by ho uprostřed akce začal tahat domů, který pamatuje původní sestavu skupiny Čertůf punk…
… budu nosit kompresní punčochy!!!
A vtom to na mě dopadlo s plným úderem. Moje mládí je definitivně u konce. Těžko si s kompresními punčochami zazpívám s Totáči (jinak než halekáním v kotli), těžko budu s kompresními punčochami přebírat cenu pro chlapáka roku, těžko budu…
Zatímco se mi honily hlavou tyto chmurné úvahy, mi lékařka vysvětlila, že se mám domluvit ve zdravotnických potřebách, kde mi pomohou vybrat správnou velikost a model (že neexistují kompresní punčochy s Pikačuem ani s Mimoněma na sáňkách, mi však zatajila), moje vize mé vlastní budoucnosti se jevily velice chmurně.
Po kompresních punčochách už může přijít jen zmijovka, důchodky, bačkory s přezkou a seprané tepláky s vyboulenými koleny. Začínám tímto oficiální trénink na důchod.
