Osudové jméno

Říká se, že jméno je něco, za co člověk nemůže. Můžou za to naši rodiče, kteří nás pojmenují bez toho, aby to s námi konzultovali. A v mém případě to zkazili, jak mohli.

Pojmenovali mě sice libozvučným, zato zcela nevhodným jménem. Božena. Mám podezření, že si původně přáli kluka a pro něj vybrali nějaké zcela normální a běžné jméno. Jenže jsem se narodila já a tak hledali, jak by se mi za to pomstili. A pomstili se mi tím, že vybrali první jméno, které je napadlo. A nedomysleli, co mi tím způsobí.
Ještě v nejútlejším dětství to nic neznamenalo. První náraz přišel ve školce. Byla jsem Božena kožená, ha ha ha. Tehdy jsem poprvé začala své jméno nenávidět.
Pokračovalo to ve škole. Tehdy přišly ještě horší pokřiky. Zejména okolo Vánoc, kdy se mě se smíchem ptali, jestli jsem se správně neměla jmenovat Droběna. Že se to rýmuje. Božena Droběna.
A to je moje druhá potíž. Nikdy jsem nebyla zrovna konfekční typ, naopak jsem byla odmalička poměrně oplácaná až prostorově výrazná. To, že mám stehna širší než většina žen, je první stupeň. To, že jedno moje stehno je široké jako skoro dvě stehna normální holky, je horší. A to nemluvím o svém zadku.
Nikdo neví, jak se to stalo. Sice nikdo v naší rodině není hubeňour a třtina v bezvětří se klátící, ale já jsem extrém. Kdybych měla herecký talent, mohla bych odehrát všechny role Heleny Růžičkové a málokdo by si všiml rozdílu.
To v kombinaci s mým jménem mému sebevědomí nepomáhá. A dorazil to tělocvikář Patička, který na mě křičel: „Richterová, ty neběžíš, ty se valíš jak sud kytu!“ Takže se nedivte, že zrovna nejsem sama ze sebe příliš nadšená.
Další fáze tortury pro mě přišla ve chvíli, kdy jsem se začala zajímat o kluky. Zní to hezky, ale horší bylo najít kluka, který by se zajímal o mě. Moje hubené a normálně rostlé kamarádky mohly kluky přehazovat vidlema, na mě většinou nevyšlo nic. A když už některý překonal zděšení z mé nepříliš foremné postavy, ztroskotalo to na představování. Stačilo, abych řekla: „Božena,“ a u těch, kteří se nerozsypali smíchy, následovaly většinou nepříliš duchaplné reakce. „Ha ha ha, Němcová,“ byla ta první, které jsem se jednou dvakrát zasmála, ale potom už jsem jen udělala útrpný pohled. „To je náhoda, tak se jmenovala moje prateta nebo prababička nebo prababiččina prateta nebo pratetina prababička“ byla ta horší. „A bereš na to něco?“ byla ta poslední, kterou mi dotyčný dával najevo, že u něj nemám šanci na úspěch.
Pokud náhodou některý tuto představovací fázi přečkal bez rádoby vtipné poznámky na adresu mého jména, přišlo fiasko později. Ve chvíli, kdy jeho ruce bloudily po mém těle, a to dokonce i po místech, kde jsou zaoblena i těla mnohem štíhlejších a hubenějších holek, a bylo na něm vidět, že o mě začíná mít zájem, čímž začal vzbuzovat i můj zájem, to dokonale pohřbil tím, že začal vzdychat: „Boženko, ach, Boženko,“ čímž moje vzrušení kleslo hluboko pod bod mrazu. Až pak přišel ten, který měl šanci stát se tím vyvoleným. Nelekl se mé postavy, nesmál se mému jménu, nezkazil první chvíle vzájemného poznání, takže mohlo dojít k tomu, k čemu tak většinou mezi klukem a holkou po nějaké době dochází. Přiznávám, že to bylo krásné. Aspoň zpočátku, kdy se naše vzrušení vznášelo všude okolo a vášeň se dala měřit pouhým okem. Pak asi ve chvíli, kdy cítil, že se blíží jeho vrcholný moment, začal vykřikovat: „Přirážej, Božka, přirážej,“ čímž si způsobil pád z postele a blízký kontakt mého kolene s jeho vysoce choulostivými partiemi.
Už mě ani nebaví ptát se zrcadla, kdo je na světě nejkrásnější, protože zrcadlo se vždycky několik hodin nahlas chechtá. Osobní váha mi místo mé hmotnosti ukazuje hlášku, že je určena pouze pro jednu osobu. Jsem v plodných letech a musím se smířit s tím, že nesbalím ani spacák.
Nedokázala jsem si představit, že by na tom byl někdo hůř než já. Zase jsem jednou seděla v baru a utápěla svůj žal ve vodce, když jsem zahlédla vcelku sympatického chlapa, který mě nenápadně pozoroval. No co, ať se koukne na tlustou holku s blbým jménem, pomyslela jsem si. On si přesedl, aby byl ke mně blíž a pak ještě blíž. A tehdy jsem pochopila, že si budeme rozumět. Když už seděl skoro těsně vedle mě, tak se ke mně naklonil a tichým hlasem řekl: „Dovolte mi, slečno, abych se představil. Jmenuji se Leopold Koťátko.“