Vodník Hubert

Ve správném povodí musí být minimálně jeden vodník, to je jasné každému, kdo se vyzná v základech hydrologie. Povodí bez vodníka je o ničem a nemá jak prosperovat.

Nejinak tomu bylo i v malém knížectví, kterému vládl kníže František s kněžnou Zuzanou. Kam paměť sahala, tam byly zmínky o vodníkovi. Jenže ten současný byl všem trnem v oku.
Byl to vodník Hubert, který dostal do místního povodí umístěnku poté, co jeho předchůdce Oskar odešel na odpočinek. Ovšem zatímco Oskar připomínal lehce senilní vodníky z Ladových obrázků, Hubert byl mazaný a nenasytný. Na všechny stromy okolo svého podvodního sídla rozvěsil pentle, mašle, krajky a jiné serepetičky, po kterých se mohly holky utlouct. A tím si získal jejich přízeň a pověst vodního donchuána. Jakmile se totiž holka nějaké té ozdoby dotkla, nešlo jinak a musela podlehnout vodníkově erotické vášni. A když bylo po všem, vodník jí uvázal patřičnou pentli nebo jinou ozdobu na zápěstí a zakázal jí se této ozdoby zbavovat. Tak měl jistotu, že přijde znovu a znovu a opakovaně.
Po nějaké době si na to místní chlapi začali stěžovat. Každému bylo totiž divné, proč jeho žena plní manželské povinnosti, jako by šlo o nějaké utrpení, zato od řeky se vrací jak vyměněná a háže úsměvy na všechny strany. A tak se stížnost na vodníka dostala až ke knížeti Františkovi.
„To je zlé,“ prohlásil kníže, „starý vodník Oskar sice taky lákal holky ke špásování, ale stačila mu jedna za měsíc.“
„No když si to myslíš,“ zamumlala kněžna, ale kníže pokračoval: „Zato Hubert den, kdy mu podlehne méně než deset holek, pokládá za ztracený a věší těch svých nesmyslů dvakrát tolik co normálně. Tomu se musí zabránit, jako že jsem kníže!“
Následující den přišla k řece knížecí delegace s tím, že kníže vzkazuje vodníkovi, že jeho rejdy s počestnými ženami jsou nežádoucí a že je na místě snížit intenzitu svádění. Nepochodila. Vodník se všem vysmál a kasal se, že když bude třeba, troufne si i na samotnou kněžnu.
Nedá se říct, že tento výsledek knížete potěšil. V první chvíli zakázal kněžně opouštět zámek, což ji sice vedlo k dlouhodobému remcání, ovšem později ji to naopak rozesmálo, protože se ukázalo, že když to vodníkovi nevyšlo s kněžnou, vyšlo mu to se všemi knížecími dcerami. Komtesa Andrea, komtesa Milena i nejmladší komtesa Denisa pravidelně opouštěly pod různými záminkami zámek, aby mohly co nejdříve zase špásovat s vodníkem.
„Ten hambář,“ zuřil kníže, „přivede nás do řečí, zničí naši pověst a dopadneme jako Sodoma, Gomora nebo Nové Strašecí!,“ a nepřestával přemýšlet, jak se dostat vodníkovi na kobylku.
Oproti tomu vodníkovo sebevědomí rostlo až k nebi. „Pan kníže bude mít pěkného zeťáka,“ chvástal se, „jen ještě nevím, kterou z jeho dcer si nakonec vyberu,“ a smál se na celé kolo.
Když nepomohly ani zásadní pohovory s jednotlivými komtesami, sáhl kníže k nejvyššímu kalibru. Dal vyhlásit, že kdo vyžene vodníka, dostane obligátně půlku knížectví, navíc troje povlečení, kleště kombinačky a prvních deset svázaných ročníků časopisu Vlasta.1
Bohužel toto vyhlášení nemělo požadovaný efekt. Ne snad, že by se mezi místními chlapy nenašel nikdo, kdo by měl odvahu se s vodníkem poprat, bohužel však nikdo nevěděl, co na vodníka platí. A tak to vypadalo, že Hubert si bude užívat navěky.
Až do osudového dne, kdy se komtesa Milena jela projet na svém oblíbeném koni. A zrovna v nejméně vhodném místě její kůň nějak klopýtl a nechtěl pokračovat v cestě. Komtesa sesedla a zjistila, že je potřeba se podívat na jeho podkovu. Dala se nazdařbůh stezkou mezi poli, až došla do vsi, kde stála kovárna a v ní kovář Standa.
Kovář Standa byl urostlý a pohledný chlap, jen s holkama to neuměl a celkově se jim vyhýbal. Mohla za to sousedovic Svatava. Když bylo Standovi šestnáct, přivedl k sousedům krávu. Sousedé totiž měli býka a ten měl za úkol si s krávou Standových rodičů zašpásovat. Standa se Svatavou to pozorovali, až to Svatavě nedalo, přitiskla se ke Standovi a zašeptala mu do ucha: „Víš, jak tak na ně koukám, že mě napadlo to taky zkusit?“ „A proč ne?,“ odpověděl Standa, „když je to váš býk.“ Svatava mu řekla, že je blbeček, urazila se a k žádnému dalšímu tisknutí ani jinému náznaku nějakého ťuťu muťu nedošlo.
Když do kovárny vešla komtesa Milena, z pohledu na kováře přišla o řeč. Pak vyblekotala něco o tom, že jí klopýtl kůň a asi má něco s podkovou. Kovář omrkl situaci a začal konat. Milena ho při tom pozorovala a cítila, že se jí v těle rozpaluje zvláštní žár, který je úplně jiný než to, co cítila v přítomnosti vodníka. A když Standa naposledy udeřil svou palicí a následně přikoval komtesinu koni novou podkovu, sebrala Milena z jeho ponku kleště štípačky a rozsekla si pentli, kterou měla na zápěstí. Tu pak hodila do ohně a byla od vodníka jednou provždy volná.
Jenže vodníkovi se to nepozdávalo. Na Milenu si počkal a nejdřív to na ni zkoušel po dobrém. Že by si s ní rád popovídal. „Není o čem, ohavo,“ řekla mu Milena a zelenou ruku, která se jí cpala do výstřihu, razantně odstrčila. Vodník změnil taktiku a začal Milenu lákat na oblíbenou hru na hlazení úhoře. I to mu odmítla. „Jen se na sebe podívej,“ vysmála se mu, „hlavu máš jako okoun, jsi celý oslizlý a ruce máš studené. S tebou bych chytla leda tak revma,“ a odešla a celou dobu se vodníkovi smála.
To ho ovšem ranilo. Podíval se na svůj odraz na vodní hladině a zjistil, že Milena měla pravdu. Atraktivity moc nepobral, takže na ksicht by možná svedl nějakou hodně nenáročnou holku, ale ty studené ruce, to ho zamrzelo hodně. Zmizel pod hladinou a skoro půl roku o něm nikdo neslyšel.
Na začátku zimy se objevil v kovárně u kováře Standy. Nejdřív jen tak klábosili o všem možném, aby se vodník nakonec svěřil s tím, že má studené ruce a potřeboval by přijít na to, jak si je zahřát.
„Snadná pomoc,“ zasmál se Standa, chytil vodníka za ruce, ty mu sevřel do svěráku a přejel mu přes prsty svářecím plamenem. Vodník zařval tak intenzivně, že bylo jasné, že proti jeho hlasovému rozsahu se Céline Dion se svými šesti oktávami může zahrabat. Potom vzal Standa rozpálený majzlík a zarazil ho vodníkovi do zadku. Vodník zaječel ještě víc, vyrval se ze svěráku, vyběhl ven a od té doby ho už nikdo nikdy v knížectví neviděl.
Kníže měl pochopitelně radost, dal Standovi svázané ročníky časopisu Vlasta, kleště kombinačky, diplom a čestné uznání, jen místo půlky knížectví mu slíbil, že si může ponechat tak velké území, které stihne za jeden den obejít. Standa ráno nazul nové pohorky a vyrazil; obešel toho celkem dost, takže byl nakonec taky spokojený.
Jen mu v nově nabytém hospodářství chyběla pořádná hospodyně. Svatava už byla dávno vdaná a měla pět drzých a nevděčných dětí. Standa si myslel na komtesu Milenu, ale ta rychle vystřízlivěla, když zjistila, co všechno by jako kovářova žena musela dělat. Nakonec dopadl celkem dobře, na jedné tancovačce se trochu víc opil a ráno se probudil vedle Mařeny Husibrkové, které už biologické hodiny netikaly, ale bily na poplach. Sice si nepamatoval, jak a kde k ní přišel a co se mezi nimi odehrálo, ale to mu ani nevadilo, protože Mařena byla kupodivu jediná v širokém okolí, která nikdy vodníkovi nepodlehla, už proto, že o něm ani nevěděla. A tak nakonec i Standa došel svého rodinného štěstí a žil spokojeně, dokud to jen šlo.

------------------------------------------------------------------------------
1 Vlasta je kultovní časopis, který obsahuje výborné recepty na pečení a zajímavé návody na štrikování. Rozhodně je lepší než takový Cosmopolitan. V tomto případě byla hodnota daru částečně devalvována tím, že všechny křížovky byly vyplněné, většinou špatně.