Převoz sanitární keramiky

Leckdy si říkám, že v mém životě se nevyskytují zábavné a vzrušující okamžiky, které by mohly někoho zaujmout nebo snad pobavit. A proto uvádím historky, které jsou smutné a nepříliš motivující.

Jako tenkrát, kdy jsem se vypravil na nákup záchodové mísy. Abych to uvedl na pravou míru, bylo to ještě v minulém století, kdy internet fungoval jen někde a někdy a o e-shopech se většině lidí ani nezdálo.
Tenkrát vznikla potřeba pořídit záchodovou mísu určitých rozměrů a určitého typu, takže jsem si vše poctivě napsal na stránku z bloku s čtverečkovanými listy, ve sklepě si vypůjčil dvoukolák a vydal jsem se zmíněný tovar pořídit. Byl jsem domluvený s kamarádem instalatérem, že jak dorazím zpět, tak mu zavolám, on přijde a všechno správně zapojí.
Cesta s prázdným dvoukolákem nevzbudila příliš moc pozornosti. Nevzbudila téměř žádnou. Byl začátek prosince, první sníh slezl a druhý se někde flákal, takže jsem si natrénoval slalom mezi chodci, cyklisty, kočárky a jinými.
Konečně jsem dorazil do příslušné prodejny. Vybaven zapsanými informacemi jsem odchytil prodavače, ten mě dovedl do speciální místnosti, která byla plná záchodových mís různých tvarů a rozměrů. Po chvilce hledání jsme našli přesně ten model a typ, který jsem potřeboval.
Zaplatil jsem a ten dobrý člověk mi ještě pomohl umístit mísu do dvoukoláku. Žil jsem v domnění, že po dobu cesty zpět domů mi nic zvláštního nehrozí.
Neušel jsem ještě ani sto metrů, když u mě zastavil obrýlený intelektuál, poukázal na můj dvoukolák a s úsměvem prohlásil: „To bude pěkný Ježíšek!“
Rovněž jsem se na něj usmál, protože jsem také obrýlený intelektuál, a jen zlehka pokýval hlavou, že jeho žert chápu.
Záhy jsem se přesvědčil o tom, že sanitární keramika, převážená v dvoukoláku, budí pozornost větší než nemalou. To, že se za mnou ohlížely zvědavé ženy, jsem přisuzoval kouzlu své nevšední osobnosti a svému nezpochybnitelnému charismatu. Ovšem to, že se za mnou otáčeli se zájmem i chlapi, mě poněkud znepokojovalo.
Netrvalo dlouho a minul jsem děti z místní školky na odpolední vycházce. Zatímco paní učitelka pouze takhle protáhla očima a pozvedla obočí, jedna z holčiček za ní prokázala mimořádnou duchapřítomnost, když zavolala: „Paní učitelko, mně se chce!“
Už jsem se blížil k domovu jakožto cíli své cesty a domníval jsem se, že už žádnou průpovídku na adresu svou nebo té věci, kterou převážím, neuslyším. Mýlil jsem se.
Krátce předtím, než jsem odbočil k našemu vchodu, jsem potkal souseda. Podíval se na mne, pak na toaletní mísu, takhle to několikrát prostřídal a pak zvolal:
„No to se podívejte! Karel Matěj Čapek – Záchod!“