Přiznání Karla T.

Člověk by si měl plnit své sny a svá přání, aby mohl svůj život hodnotit jako spokojený. A mým snem bylo položit jistou otázku právě Karlovi T.

Vešel jsem do té tiché čajovny, ve které převládalo laskavé přítmí. U jednoho ze stolů jsem si všiml cedulky, která oznamovala světu: „Zde pravidelně sedává Karel T.“ U jiného stolu byla cedulka, na níž bylo napsáno: „Nebo zde.“ A ještě u jiného pak cedulka, která tomu dávala ten správný šmrnc: „Zde rozhodně ne.“
O chvíli později ke mně přišla relativně mladá (mladší než já) servírka. Neváhal jsem a položil jsem jí provokativní otázku:
„Slečno, je to pravda, že v této čajovně je možné potkat přímo samotného Karla T.?“
„Ano,“ odpověděla mi servírka, „je to možné. Karel T. zpravidla přichází mezi patnáctou až třiadvacátou hodinou. Jen mluvit s ním můžete až poté, co se napije magoráku. Jinak to nejde.“
„Děkuji,“ usmál jsem se, „proto vás prosím, abyste ho, až přijde, přivedla k tomuto stolu, u nějž sedím.“
„To se dá zařídit,“ přikývla servírka, „a protože jste u nás poprvé, jak vidím, dovolím si vám doporučit japonský čaj zvaný Noční O-Kamu-Ra.“
„Děkuji, rád jej vyzkouším,“ ukončil jsem s úsměvem (jak taky jinak) naši krátkou debatu.
Po chvíli mi servírka přinesla konvičku s čajem a hrnek na podšálku a poučila mě, jak správně z konvičky do hrnku odlévat a jak čaj konzumovat. Dle jejího návodu jsem si nalil a správným způsobem upil.
Čaj byl ostrý jako Okamurova břitva. Tak se nazývá princip, podle nějž není nic divného, že se Japonec stane českým vlastencem, a zároveň pokud některá situace nemá reálné řešení, můžou za to piráti.
Nebyl jsem ještě ani v polovině prvního hrnku, když se otevřely dveře a dovnitř vstoupil člověk se skelným pohledem a neupravenou řídkou bradkou.
„Podívej se,“ ozvalo se od jiného stolu, „to je určitě samotný Karel T.!“
Nebudu vás napínat. Byl to samotný Karel T. Jakmile byl celým objemem těla uvnitř, přistoupila k němu servírka, uchopila jej za loket a dovedla k mému stolu. Poté, co se přímo naproti mně usadil, mu položila ruku na rameno a zeptala se: „Magorák jako vždycky, Karle T.?“
„Velký,“ zašeptal Karel T., neboť to byl opravdu on.
A servírka mu donesla konvičku magoráku, který smrděl jako dva týdny nošené a neprané ponožky. Karel T. konvičku uchopil a vypil ji na jeden hlt.
Jeho pohled ztratil svou skleněnost, naopak se projasnil, a jeho bradka se zformovala tak, že při notné dávce fantazie mohla připomínat bradku legendárního Uljanova.
„Dobré odpoledne, Karle T.,“ pozdravil jsem tiše, neboť v čajovnách se mluví zásadně pouze tiše.
„Dobré odpoledne, příteli,“ odpověděl Karel T., neboť to byl skutečně on. V tu chvíli se objevila servírka a prázdnou konvičku před ním vyměnila za plnou, jejíž obsah smrděl jako ne dva, ale jako čtyři týdny nošené a neprané ponožky. Karel T. labužnicky upil a podivně se pousmál.
„Co vás přivádí do této čajovny?“ zeptal se mě.
„Víte,“ začal jsem, „jste významný literární umělec. Každé dítě vás zná, celý literární národ vás miluje. Váš román Sucho byl přeložen do více jazyků než Haškův, a teď nemyslím Haška Dominika ani Haška Ivana, nýbrž Haška Jaroslava, Švejk. Tisíce lidí vás čtou s úctou. Zrovna nedávno jsem o vás četl stať nazvanou ‚Karel T., jediný opravdový nástupce legendárního Čapka.‘ Co vás při tom všem vede k tomu, že opisujete cizí perexy a například Lubanovi tím způsobujete bezesné noci?“
„Ano,“ odvětil Karel T., který mezitím vypil druhou konvičku magoráku, načež před něj servírka postavila další, jejíž obsah smrděl ne jako čtyři, ale jako pět týdnů nošené a neprané ponožky. Karel T. se pomalu napil, zahleděl se kamsi do neznáma a pomalu začal vyprávět:
„Víte a víte to nejlépe, neboť jste můj krajan, i když vy Rožnováci na nás Vsetíňáky hledíte skrz prsty a já se vám v tomto směru ani nedivím, vyrůstal jsem, stejně jako vy, na Valašsku, což je kraj bez stresu. A já jsem tu bezstresovost dotáhl do nejvyšší úrovně. Zatímco ostatní ogaři ze vsi místo toho, aby púšťali disko, běhali po těch našich valašských kotárech ozlomkrčky, já jsem důstojně a rozvážně  kráčel, abych mohl obdivovat naši valašskou velebnou přírodu a naše překrásné valašské hory.
Z toho se stalo mé poznávací znamení. Když jsem řekl, že někam přijdu ve tři, věděli tam, že mě nemají čekat před půl šestou. Byl jsem obdivovatelem valašské krásy a to mi určilo mou cestu životem.“
Mezitím Karlovi T. vyměnila servírka prázdnou konvičku za další, která tentokrát smrděla ne jako pět, ale jako šest týdnů nošené a neprané ponožky. Karel T. se opět mohutně napil a prohlásil:
„To je lahoda, dnes je magorák obzvláště výživný. Abych se vrátil ke svému životu. Vypadalo to, že budu pořád kráčet po světě rozvážně a důstojně, ovšem jen do chvíle, kdy mi do života vstoupil tělocvikář, jehož příjmení bylo zdrobnělinou názvu jedné části lidského těla. Ten neměl pro mou poetickou duši pochopení. Řval na mě, že mám uběhnout sto metrů. Odvětil jsem mu, že těch sto metrů raději projdu volnou chůzí, abych si mohl přivonět ke květinám, pohladit stromy a poslouchat zpěv ptáků. Nepochopil, postavil mě na začátek a odstartoval. Když jsem další den okolo poledne došel do cíle, tělocvikář, jehož příjmení bylo zdrobnělinou názvu jedné části lidského těla, už chraptěl a byl blízko infarktu. Skoro jako kdyby vůbec nebyl z Moravy; jakoby se přistěhoval z nějakého místa, kde je stres pánem všech.
A ten běh nebyl všechno. Jindy mě tělocvikář, jehož příjmení bylo zdrobnělinou názvu jedné části lidského těla, přivedl k hrazdě a poručil mi, abych udělal výmyk. Na mou otázku, k čemu že mi to bude dobré, se rozeřval naplno. Chvíli jsem ho nechal řvát, a pak jsem ho upozornil, že stojím ani ne půl metru od něj a že slyším dobře, takže může mluvit klidně potichu. Bohužel mě nepochopil a rozeřval se ještě výš a ještě hlasitěji. V obličeji při tom rudnul, fialověl a bledl, což jsem zaujatě pozoroval. Pak jsem se ho zeptal, jestli nemám zavolat školní zdravotnici. Na to tělocvikář, jehož příjmení bylo zdrobnělinou názvu jedné části lidského těla, ukázal na dveře tělocvičny a zařval: ‚Ven!‘ takže jsem z tělocvičny odešel a dodnes nevím, proč tak moc řval.“
Servírka vyměnila opět Karlovi T. prázdnou konvičku za plnou, jejíž obsah smrděl ne jako šest, ale jako osm týdnů nošené a neprané ponožky. Karel T. pokračoval:
„Jistě si vzpomínáte, že tehdy vycházel populární Vyškéřák. Přečetl jsem si jedno číslo a doma jsem našel tesařskou tužku, kterou jsem použil k tomu, abych na prázdný papírový sáček od hladké mouky dvounulky napsal humorný příběh, ve kterém jsem zkritizoval tělocvikáře, jehož příjmení bylo zdrobnělinou názvu jedné části lidského těla. Ačkoli jsem nečekal úspěch, poslal jsem ten příběh do Vyškéřáku, kde ho kupodivu otiskli i s uvedením, že autorem je Karel T.
Od toho dne si mě všímalo víc lidí. Šel jsem se třeba podívat, jestli už jsou trnky zralé, když jsem potkal postarší manželský pár. Ti mě zastavili a zeptali se:
‚Chlapče, nejsi náhodou Karel T.?‘
‚Ano, jsem,‘ odpověděl jsem.
‚My ti chceme moc poděkovat za příběh o tělocvikářovi, jehož příjmení je zdrobnělinou názvu jedné části lidského těla. Velice nás to pobavilo, vystřihli jsme si tu stránku a nosíme ji pořád u sebe.‘
A to nebyli jediní. To číslo Vyškéřáku se vyprodalo během jednoho dne a muselo se ještě dvakrát dotisknout, jak se o to lidi přetahovali.
Jediný, kdo z toho neměl radost, byl tělocvikář, jehož příjmení bylo zdrobnělinou názvu jedné části lidského těla. Když jsme měli znovu tělocvik, nechal mě předstoupit před celou třídu a zvolal:
‚Karle T., ty nikdy nebudeš v ničem dobrý! Nic pořádně neumíš! Ani ten pitomý výmyk neuděláš a ke šplhu se nehlásíš, protože nahoru umíš lézt jen po žebříku! Ty nikdy nenapíšeš nic pořádného, budeš jenom psát parodie na články těch, kteří to na rozdíl od tebe umí! A teď se zařaď, nebo se neznám!‘
A od té doby vlastně plním přání tělocvikáře, jehož příjmení bylo zdrobnělinou názvu jedné části lidského těla, tím, že píšu parodie na úspěšnější, zkušenější a světaznalejší autory.“
„To byl pěkný příběh,“ pokýval jsem moudře svou moudrou hlavou, „ale ještě jste mi neřekl to hlavní: Proč vlastně opisujete cizí perexy?“
„Ano,“ pronesl Karel T. a pro zbytek dne se zahalil do hlubokého mlčení.