Cesta tam a do hospody 12

Poté, co návštěva našich hrdinů v klášteře joudiánů nedopadla zrovna podle optimistických očekávání, vydali se na noční pochod, během nějž je zastihlo i svítání a ráno.

A o několik hodin později došli na louku, kde seděl na kameni bača, pískal na fujaru a opodál se skupina apatických ovcí cpala trávou.
„Dobré ráno,“ pozdravili ho.
„Dobré ráno,“ odpověděl, když předtím přestal pískat na fujaru, což bylo znamení pro ovce, aby se přestaly pást, flákly sebou na zem a usnuly.
„Nejste náhodou hrdinové?“ zeptal se.
„To rozhodně jsme,“ odpověděl zaklínač a dodal: „A nejsi ty náhodou kouzelný dědouš?“
„Kdepak, já jsem jenom obyčejný bača, na mně nic kouzelného není.“
„Škoda,“ povzdechl si zaklínač a zasunul kinžál zpátky.
„Kudy se jde do vesnice?“ zeptala se Netyna.
„Pořád rovně touhle cestou,“ odpověděl bača.
„Tak dík a sbohem,“ pronesla trpaslice a celá skupina se vydala na další cestu.
„A sakra,“ povzdechl si bača, odšpuntoval placatici, pořádně se napil, odříhl a složil se na zem.

Za další hodinu došli hrdinové k potoku, kde se rozhodli si odpočinout. Rosťapetr vytáhl kolo ovčího sýra, který ukradl bačovi, a dal kolovat. Po této vydatné svačině kráčeli podél potoka, až se před nimi objevila osada Žabí hlen.
Osadu tvořilo několik přízemních domků. Trpaslice odchytila prvního obyvatele a vybafla na něj: „Okamžitě mi řekni, kde je tady hospoda, jinak se neznám!“
Vyděšený člověk ukázal na jiné nevysoké stavení a hrdinové se vydali naznačeným směrem a za chvíli stáli uvnitř hospody.
„Hej, hospodo,“ zvolala Netyna, „pivo, pivo, rum, rum, pivo, rum, rum, rum, pivo, pivo, pivo, rum, rum, pivo, rum, rum, rum, pivo, pivo, rum, rum, pivo.“
„To všichni vypijete?“ divil se hospodský.
„Jakpak všichni?“ vykřikla Netyna. „To je jenom pro mě!“
Hospodský zakoulel očima a odpotácel se za svůj pult splnit její přání.
Ostatní hrdinové se napili jen tak decentně, aby neurazili, a vyprosili si u hospodského nocleh.
„Ale jo, na půdě se složíte, snad se vám tam bude spát dobře,“ řekl spěšně hospodský, hodil na stůl klíč od půdy a vzdálil se domů.
Všichni včetně Bořivoje se vydali na půdu. Našli tam slušně vybavenou spací cimru, vylosovali si místa k ležení,¹ navzájem si popřáli dobrou noc a za chvíli spali jako nemluvňata.
Pomalu odbila půlnoc,² venku byl vlahý vzduch a noční ticho narušilo jen zavytí osamělého vlka.³ Hrdinové spali a ani netušili, že se k nim někdo dobývá pootevřeným oknem.
Když se noční tvor dostal dovnitř, skoro zajásal. Měl tu čtyři viditelné oběti, jednu ukrytou ve vozíku a jedno zvíře jako bonus.
Sklonil se nad Netynou a z horní čelisti mu vyjely dva dlouhé zuby. Vzápětí udělal největší chybu svého života, protože oba dlouhé zuby narazily na Netynin pancíř a zlomily se vejpůl.
„Kjušinál,“ zasakrovalo to stvoření, „dneska vážně nemám svůj den.“¹¹ Rozhlédlo se a už se chtělo pomalu začít sklánět k Drvotovi, když je něco kouslo do kotníku.
„Jauvajš,“ udělalo to stvoření a hrnulo se k oknu. Cestou zakoplo o Šňůřičkův vozík, tím spustilo rambajs, který probudil zaklínače a ten udělal to, co uměl nejlépe. Vytáhl kinžál a jedním tahem usekl nevítanému návštěvníkovi hlavu. Pak ji i s tělem vyhodil ven z okna a vrátil se ke spánku.
Ráno hrdinové vstali v dobré náladě, zaplatili za nocleh,¹² nasnídali se, zatímco Bořivoj zadávil všechny místní kohouty, které si Rosťapetr uložil ke svému lupu ve vozíku, rozloučili se s udiveným hospodským a vydali se na cestu. Věděli, že každou chvíli se setkají s Čumšurákem, shrábnou zbytek odměny a jejich společné dobrodružství skončí.

V opravdu dobré náladě, neboť zahlédli první šipku, sdělující jim, že necelých 16 zelených mil před nimi je Pajakone, přidali do kroku a trochu zapomněli na opatrnost. To se projevilo poté, co vešli do hlubokého lesa, který jim měl několik zelených mil ušetřit.
Sotva si Otík přivoněl k deseti novým květům, které dosud neznal, ozval se hlasitý hvizd,¹³ následovaný dupotem spousty nohou a najednou stál okolo nich kruh postaviček s podivným tvarem uší.
„Co to je?“ ptal se Rosťapetr ze svého vozíku.
„To jsou elfové,“ oznámil mu Bořivoj, „přátelé, nečekal jsem to, ale přece si ještě jednou zabojujeme.“
Z kruhu elfů vyšel jeden, který se tvářil, jakoby měl v konečníku zaraženou cuketu. Prohlédl si naše hrdiny a vysokým hlasem zvolal:
„Jste v pasti! Odevzdejte všechno svoje zlato, jinak…“
Nedořekl. Z Rosťapetrova vozíku vyletěla šipka ze samostřílu a prošla mu krkem.
„Tak zase nic nevíme,“ svěsil smutně ramena Otík.
„Vy vrazi,“ ozvalo se z míst za elfím kruhem, „teď zaplatíte vlastním životem.“
„A jéje,“ povzdechla si Netyna, „zase si někdo nevidí do huby.“
Z křoví za elfy vyletělo několik šípů. Naši hrdinové se jim zdatně vyhnuli a rozhodli se přejít do protiútoku.
„No tak, pojďte sem, potvory ušatý,“ lákal je Otík.
První řada elfů se přiblížila a začal masakr. Co nesrazil Otík kyjem, to srazila Netyna halapartnou. Zaklínač vběhl do křoví a mával statně kinžálem. Těch několik elfů, kteří mu utekli, se zděsilo Bořivojova smradu.
Nakonec zbyla elfů necelá desítka v obklíčení.
„Tak se už konečně vzdejte,“ poradil jim Otík.
„Nikdy, prde,“ zařval jeden elf, načež Otík mrkl na Drvotu a přikývl.
Drvota vytáhl jednu z baněk ze své příruční laboratoře, otevřel ji a její obsah stříkl směrem k elfům.
Ozvalo se tiché „ššššš“ a elfové zmizeli.
„Vynikající,“ prohlásil spokojeně Bořivoj, „teď už nám nic nebrání jít rovnu až k Čumšurákovi.“

------------------------------------------------------------------------------
¹ Kromě Rosťapetra, který se rozhodl spát ve svém vozíku, a Bořivoje, který se jen schoulil do klubíčka.
² Ve skutečnosti minula úplně potichu.
³ Což se ukázalo jako taktická chyba, protože vzápětí se objevila skupina trpaslíků, kteří vlka umlátili kamením.
¹¹ Přesněji řečeno noc.
¹² Z toho je vidět, že měli opravdu dobrou náladu, protože za předchozí noclehy zásadně neplatili.
¹³ Taky máte ten pocit, že to už tu jednou bylo?