Cesta tam a do hospody 11

Naši hrdinové dosáhli prvního cíle své cesty. Navštívili Vševědoucího Pandu a po milé a věcné rozmluvě získali to, pro co přišli, tedy chlupy z jeho ohanbí. Nyní se vydávají na cestu zpět.

Když dorazili k rozcestí, zastavili se.
„Přes jeskyně to nepůjde, když tam spadl most,“ ucedila Netyna.
„Je tu ještě jedna možnost,“ poznamenal Bořivoj. „Je to sice dál, zato horší cesta. Vede okolo kláštera, což by mohlo být zajímavé z uměleckého a architektonického hlediska.“
Skutečně, rozcestník ukazoval cestu přes jeskyně, cestu do Údolí zubatých žab a cestu ke klášteru joudiánů.¹
„Musíme okolo toho kláštera,“ vysvětlil Bořivoj.
„Vždycky jsem si přál navštívit joudiány,“ nadšeně pronesl Krutý Otík.
„Jen aby to nebyli nějací fanatici, co drtí pěstma šurty,“ hudrovala Netyna.
„Joudiáni jsou moudří a mírumilovní a rádi pořádají různé slavnosti,“ trval na svém Otík, načež celá skupina vyrazila určeným směrem.
Bylo už pozdní odpoledne, když se na jednom skalisku objevila přenádherná stavba, připomínající drahokam. Něco tak nádherného nemohly vystavět lidské ruce.² Naši hrdinové se na chvíli zastavili, aby mohli ten pohled obdivovat. A obdivovali by jej i nadále, kdyby nebylo Netyny, která hudrovala, že je to ještě daleko, brzy bude tma a ona má žízeň.³
Ve chvíli, kdy se zcela setmělo, stáli před klášterními vraty. Chvíli se jen tak nerozhodně rozhlíželi, pak barbar Krutý Otík nerozhodně přistoupil k velkému klepadlu a udeřil s ním o vrata. Zaznělo tiché cvaknutí.
Téměř vzápětí se otevřely dveře a v nich se objevil mladý mnich.
„Vítám vás, vzácní hosté,“ pronesl tiše a uctivě. „Jistě máte za sebou dlouhou cestu, jste unaveni, a potřebujete občerstvení a přístřeší. Obojího se vám u nás, jak je naší milou tradicí, dostane. Nyní, prosím, vejděte do vstupní chodby a počkejte tam na mne.“
Ustoupil bokem a celá výprava včetně Bořivoje vešla dovnitř, kde se zastavili. Mnich zavřel vrata, obešel celou skupinu, postavil se před ně, otočil se k nim tváří a spustil:
„Ještě jednou vás všechny vítám v klášteře joudiánského řádu. Náš klášter patří k těm starším, jeho prvním opatem byl prapraděd našeho dnešního opata. Nejprve si vás dovolím upozornit na obraz nad vstupními vraty,“ ukázal rukou a všichni se tím směrem ohlédli, „který zobrazuje našeho patrona Přesvatého Frantu Joudu v okamžiku, kdy dostal své zasvěcení.“
Na obraze byl znázorněn šilhající křivozubý mladík s lehce přiblblým výrazem, podivnou čepicí na hlavě a vidlemi v ruce.
„Útvar, který se nachází v pravé horní části obrazu a jakoby splýval s pozadím,“ upozornil je mnich, „je podle bádání našich nejvyšších představitelů bájný traktor, na jehož příchod zde všichni čekáme. Obraz, na který jste se dosud dívali,“ tím dal najevo, že by se měli opět otočit k němu, což skoro všichni, až na zaklínače, pochopili, „je unikátní a shodou okolností je náš klášter jediný, který tímto obrazem disponuje.“¹¹
Hrdinové pokývali uznale hlavami. Mnich se zamyslel a pokračoval:
„Teď jsem si vzpomněl, že jsem se vám ještě nepředstavil. Ihned to napravím. Moje jméno je Jura Vstojesral a budu vaším dnešním průvodcem.“
Skupinou projela vlna mručení a lehkého zasmání.
„Co je to za jméno, Jura Vstojesral?“ zeptala se Netyna.
Mnich nehnul brvou a odpověděl: „Jméno Jura jsem dostal od svých rodičů. Jméno Vstojesral je řádové jméno, které jsem dostal před třemi lety jako novic. Novicem budu celkem po dobu sedmi let, až poté dostanu definitivní řádové jméno. Novicové dostávají řádové jméno podle koleje, do které patří. V tomto klášteře jsou celkem tři koleje, a to kolej Vstojesral, do níž patřím i já, kolej Furtmustál a kolej Pilablil. Přijímání novice probíhá tak, že během prvního týdne se seznamuje s chodem kláštera. Poté navštíví našeho opata, kterým je náš velebný a všemi milovaný Puch-much, opat vloží svou ruku do novicova klína, tam ji chvíli drží a poté vysloví název koleje, do níž novic bude po dobu sedmi let patřit.“
„Mám dotaz,“ ozval se Otík.
„Prosím, barbar se hlásí,“ upozornil mnicha Drvota.
„Jaký máte dotaz, vzácný cizinče?“ zeptal se Jura Vstojesral barbara.
„Na začátku své přednášky,“ začal pomalu a rozvážně Otík, „jste řekl, že prvním opatem tohoto kláštera byl prapraděd dnešního opata. Znamená to, že jako mniši nedodržujete celibát?“
„Seš pěkně drzej, kámo,“ zahučel zaklínač.
„To je naprosto legitimní otázka,“ usmál se Jura Vstojesral, „a rád na ni odpovím. Celibát je nařízen pouze nám novicům po dobu sedmi novických let. Jakmile tímto obdobím projdeme, můžeme si vybrat ženu. Tu si vyhledáváme výhradně mezi členkami řádu joudiánek.“¹²
„Tak takhle je to,“ uznale zabručel Otík.
„Nemáte-li další dotazy, následujte mě, prosím, do jídelny,“ pronesl s úsměvem mnich a vydal se příslušným směrem.
„No konečně,“ zahučela Netyna.
Po chvíli vešli do síně, kde se nacházelo několik stolů. Jura Vstojesral jim ukázal na jeden z nich a naši hrdinové se okolo něj rozesadili.
Ke každému se naklonil jeden mnich s prosbou o objednávku.
Naši hrdinové hlásili, podle toho, na co měl kdo chuť, a jednotliví mniši odbíhali do kuchyně předat objednávky.
„A vy budete mít jaké přání, pane?“ zeptal se jeden z nich Otíka.
„Máte kance?“ otázal se Otík.
„Samozřejmě, pane, přejete si menšího, středního nebo velkého?“
„Hm,“ zamyslel se Otík. „Střední bude stačit.“

Když se všichni dosyta najedli (a Rosťapetr ukradl větší množství jídla do svého vozíku), objevil se znovu Jura Vstojesral a prohlásil:
„Drazí a vzácní hosté, nyní máte jedinečnou možnost zúčastnit se naší skromné slavnosti Krk-Kejch-Prd. Slavnost začíná za chvíli ve velkém sále a já vás všechny nyní prosím, abyste mě následovali.“
„No,“ zamyslel se zaklínač,¹³ „ale zase když nás tak hezky prosí…“
Všichni se postupně zvedli a nechali se odvést do velkého sálu. Rosťapetr ani na okamžik nespouštěl zrak ze svého vozíku, který si rovněž v sále dobře uschoval.
Doprostřed sálu nastoupili dva výrazně odění chlapi.
„Ten vlevo,“ vysvětloval Jura našim hrdinům, „je náš převelectěný opat Puch-much, ten vpravo je druhý opat, proslulý Prašu-Lin.“²¹
Jako první promluvil Puch-much: „Zahajuji dnešní Krk-Kejch-Prd. Protože máme vzácné hosty, kterými jsou, jak jsem byl informován, odvážní a stateční hrdinové, věřím, že dnešní program bude natolik hodnotný, že nikdo nebude zklamán.“
„Jako první,“ navázal na něj Prašu-Lin, „vystoupí pěvecký sbor koleje Furtmustál pod vedením svého sbormistra Pepy Furtmustála.“
Doprostřed sálu nakráčelo pět mnichů. Rozestavěli se do půlkruhu, předstoupil před ně šestý a zamával podivným klacíkem.
Mniši začali vyluzovat zvuky tak divné a nechutné, že i Krutý Otík, který rozhodně netrpěl hudebním sluchem, si zacpával uši a koulel očima.
Vystoupení netrvalo dlouho, ale našim hrdinům připadalo nekonečné. Když to pětici mnichů konečně přestalo bavit, strhl se potlesk jejich souvěrců, zatímco naši hrdinové těkali očima a hledali, kudy utéct.
„A po tomto nádherném vystoupení,“ vrátil se do středu sálu Prašu-Lin, „mi dovolte pozvat sem naše bojovníky. V prvním souboji se představí Teodor Pilablil a proti němu Zdenda Vstojesral.“
Teodor se oháněl mečem, zatímco Zdenda se držel tyče, která vypadala jako násada od lopaty.
„Vsadíte si na vítěze?“ objevil se u našich hrdinů neznámý mnich.
„Hm,“ udělala Netyna, „podle mě ten s tím mečem je jasný vítěz. Sázím na Teodora.“
„Já taky, já tak, já taky…,“ opakovali ostatní, kromě Bořivoje, který zavrtěl hlavou a někam zmizel.
Mnich zkásl každého z nich o padesát zagrošů, pak šel k Puch-muchovi a něco mu pošeptal.
„Do boje!“ zvolal Puch-much.
Soupeři se do sebe pustili s vervou a šturmem. Zdenda se snažil praštit Teodora tyčí, ten jeho útoky vykrýval mečem. Poté si to prohodili a Zdenda tyčí vykrýval Teodorovy útoky. Už to vypadalo jako zápas bez vítěze, když vtom Puch-much udělal rukama takové divné gesto, Teodorovi upadl meč a než se pro něj stihl sehnout, přiřítil se Zdenda, praštil ho několikrát tyčí, dupl nebohému Teodorovi na hrudník, vytrhl mu srdce a za mohutného potlesku všech mnichů je sežral.
„Je to podvod,“ hlásil Bořivoj, když se vrátil. „Ten mnich řekl tomu opatovi, na koho jste vsadili, a opat pak zařídil, aby vyhrál ten druhý.“
„To si nenecháme líbit,“ zařvala Netyna, všichni vyskočili a řítili se k opatovi. Netyna s halapartnou, Otík s kyjem, zaklínač s kinžálem, Rosťapetr se samostřílem, Drvota se svou putovní laboratoří a freťák jen tak.
Jako první se jim postavili do cesty dva mniši. Jednoho sejmul Otík, druhého zaklínač. Dalšího mnicha kousl Bořivoj do nohy a ještě u toho vypustil oblak pižma, takže mnich se téměř okamžitě udusil. Dalších dvanáct mnichů zasáhly šipky z Rosťapetrova samostřílu a už mezi nimi a opatem nikdo nestál.
A vtom se to stalo.
Opat i jeho zástupce Prašu-Lin podivně zkroutili ruce, sklonili hlavy a ještě se co nejvíc do široka rozkročili.
Mezi nimi a našimi hrdiny se objevil fialový oblak, který celou skupinu pohltil.
A když je vypustil, byli náhle na lesní cestě asi tak půl zelené míle od kláštera.
„Jak se toto mohlo stát?“ divil se Otík. „Jsme přece kladní hrdinové.“
„Teď není čas na debaty,“ usoudil Bořivoj, „nejlepší bude se vzdálit co nejdále.“
Nikdo mu neodporoval, a tak se vydali na cestu dál od kláštera.

------------------------------------------------------------------------------
¹ Joudiáni jsou mnišský řád, jehož patronem je Přesvatý Franta Jouda, Pán traktorů, jehož znamením jsou Svaté vidle. Klášterů tohoto řádu je v současné době dvanáct.
² Taky to stavěly milióny skřetích otroků.
³ Ajajajajaj.
¹¹ Ve skutečnosti visí naprosto stejný obraz v každém z dvanácti klášterů řádu joudiánů.
¹² Joudiánky jsou ženský řád, jehož patronem je Skoro Přesvatá Marie Joudová, Paní pletacích jehlic, jejímž znamením jsou Svaté hrábě. Klášterů tohoto řádu je v současné době deset a podobně jako jejich mužská obdoba se dělí na koleje, jen jejich dělení je mnohem sofistikovanější.
¹³ To byla, jak jste jistě poznali, ironie.
²¹ Druhý opat zastupuje převelectěného opata během jeho dovolené nebo nemoci. Také se nepravidelně snaží převelectěného opata sprovodit ze světa, aby mohl zaujmout jeho místo. To se mu nedaří díky velice propracovanému systému stráží, hlídek a dalších poskoků převelectěného opata.