Cesta tam a do hospody 6

Čaroděj Čumšurák seděl ve své chýši jako každý správný čaroděj a podřimoval v houpacím křesle. Ani netušil, že venku stojí pětice budoucích hrdinů, kteří čekají na správný okamžik k navázání kontaktu.

Čumšurák byl samotář.¹ Málokdo to o něm věděl, ale původně nechtěl být čarodějem. Jako dítě se chtěl stát hercem, jenže měl v tomto směru smůlu. Poté, co zvládl přidat se ke kočovné herecké společnosti, se opájel představou, jak dobývá světová pódia. Namísto toho jeho první rolí byl pes. Čumšurák běhal po čtyřech po jevišti v kostýmu, který ho škrtil u krku a ještě někde jinde,³ hlasitě ňafal a děti z hlediště po něm házely zbytky brambor, kusy paprik i něco mnohem, mnohem horšího.
Poté, co si zvýšeným hlasem stěžoval principálovi, byl přeobsazen do hlavní role představení „Okradený oráč,“ ale ani tady nezaznamenal pronikavý úspěch. Když pobíhal po jevišti, otáčel papírové kameny a volal „Děti, neviděly jste tu někde vola?,“ odpovídaly mu děti sborem „Pořád ho vidíme“ a ukazovaly na něj upatlanýma ručkama. Čumšurák si zoufal, ovšem konec jeho herecké kariéry nastal až s představením „O veselém ptáčníkovi.“ Tehdy přišel na jeviště v přiléhavém kostýmu, na pravé ruce měl jekorové cosi, co mělo představovat ptáka a vypadalo to jako kříženec drozda s emu. Bohužel stačila první věta „Tak kdopak si přijde pohladit mého ptáčka, děti?“ a představení končilo pod náletem brambor, rajčat, okurek, bot, kamenů a mnohem horších věcí. Toho dne skončila i Čumšurákova herecká kariéra, pročež se vrátil domů a jal se pokračovat v rodinné tradici čarodějnictví.
Spokojeně se zavrtěl v křesle, když venku zakokrhal kohout. Čumšurák pootevřel oči, zazíval, a obhlédl svou chýši. Pak ho napadlo upadnout znovu do polospánku.

Hodinu poté se ozvalo zabušení na vrata čarodějovy chýše.
„Koho to sem zase čerti nesou, krucinálhimlfagottarabavrabec,“ zahudroval Čumšurák a šel otevřít. O kousek pozadu jej následoval jeho zvířecí společník, kterého jsme si zatím nepředstavili a který, jak jistě očekáváte, bude mít v následujícím ději a rozvoji příběhu dost důležitou roli.
Poté, co Čumšurák otevřel vrata, ztuhl. Zíraly na něj čtyři postavy a odpadkový koš na malých nohách.
„Kdo jste a co chcete?“ zavrčel nevlídně.
„Já jsem trpaslice Nettyna, tenhle chlápek, co tak divně čumí, je alchymista Jáchym Drvota, tenhle zakuklenec je zaklínač, ten cvok, co se pořád schovává za druhé, je Rosťapetr Šňůřička, a tenhle frajer, co je vyfintěnej jak lehká holka z Prdelovky,¹¹ je proslulý barbar Krutý Otík. A jsme tu kvůli tomu perspektivnímu dobrodružství,“ vychrlil odpadkový koš.
„O jakém perspektivním dobrodružství to blábolíš, podivný tvore?“ zahučel Čumšurák a už chtěl zavřít vrata, když se někde od podlahy ozvalo „Okamžik, vzácní hosté, hned to bude,“ načež se objevil čarodějův zvířecí společník,¹² několika skoky se dostal na Čumušurákovo rameno a následně nebohého čaroděje uhodil do hlavy středně velkou palicí na medvědy.
Čumšurák několikrát zamrkal a pak se mu po tváři rozlil roztomilý¹³ úsměv.
„Vítejte, stateční hrdinové, urození pánové a ušlechtilá, ušlechtilé, ušlechtilý malý tvorečku. Vy jistě přicházíte na mou výzvu a chcete prožít perspektivní dobrodružství, na jehož konci vás čeká nehynoucí sláva.“²¹
„A jsme doma,“ zaradovala se Netyna.
„Ty tu bydlíš?“ divil se zaklínač, který – jak je u zaklínačů obvyklé – netrpěl potřebou cokoli chápat.
„To je debil,“ poznamenal Rosťapetr.
„Kdo?“ divil se zaklínač, ale kolektivní „pšt“ ho umlčelo. Naštěstí.
„Hodlám vás pověřit nelehkým úkolem, který zvládnou jen ti nejlepší z nejlepších. Nepopírám, že hrozí, že někteří z vás cíle nedojdou, jsem však ochoten nést i tuto oběť. Vaše cesta povede přes Krvavé hory, Údolím zelených červů, až k vašemu cíli, kde budete muset prokázat nejen statečnost, ale i moudrost a morální integritu. Stanete totiž tváří v tvář Vševědoucímu Pandovi.“
A krucinál, řekl si Čumšurák pro sebe, to jsem si měl nechat až na konec.
„Vševědoucí Panda vám položí tři otázky. Až poté, co mu na všechny tři správně odpovíte, vám věnuje tři vzácné chlupy ze svého ohanbí. A ty mi přinesete.²² Pro vás, jakožto statečné a nebojácné hrdiny  to bude brnkačka.“
„A co za to?“ zeptal se ze stínu Rosťapetr.
„Hm,“ udělal Čumšurák, „vaší odměnou bude přece ten zážitek z cesty a setkání s Vševědoucím Pandou. Jako bonus nabízím oslavný článek v Helecoje.“²³
„Paráda,“ zajásal zaklínač.
„Tak to ani omylem,“ zamávala Netyna nad hlavou svou halapartnou. „Hezky tisíc zagrošů každému teď a tisíc zagrošů každému, až se vrátíme. Jinak…,“ a naznačila pohyb ostřím v místech, kde se to Čumšurákovi vůbec nehodilo.³¹
„Tak dobře,“ ochotně a rád³² souhlasil Čumšurák a obrátil se na svého zvířecího společníka: „Bořivoji, přines mi kouzelný bezedný měšec,“ a poté, co se Bořivoj vrátil s požadovaným v tlamičce, si od něj čaroděj měšec převzal a začal z něj odsypávat. Hezky pět hromádek po tisíci zagroších. Každý z našich hrdinů si svou hromádku spočítal a zagroše radostně přesypal do svého vaku, měšce či jiného vybavení, určeného k přenosu peněz. Jen Otík ze své tisícovky jeden zagroš odebral a podal ho Netyně.
„Co blbneš?“ divila se Netyna.
„Splácím dluh,“ usmál se Otík.
„A jo, tak jo,“ souhlasila Netyna. Pak se všichni podívali na Čumšuráka.
„A to je všechno?“ zeptal se barbar.
„Kdepak,“ řekl čaroděj. „To nejlepší na konec. Dostanete kvalifikovaného průvodce, kterým je můj milovaný magický freťák Bořivoj,“ a posunul před sebe svého zvířecího společníka. „Samozřejmě platí, že všechny poklady, které po cestě najdete, si můžete nechat. Pokud byste během plnění úkolu zahynuli, budu se ode všeho distancovat.“
„Já jsem magický freťák Bořivoj,“ proneslo  zvířátko, „a budu vaším průvodcem. Nuže, vyražme,“ a udělalo několik kroků kupředu, načež se pětice váhavě pustila za ním.
„Ať vás síla provází!“³³ volal za nimi Čumšurák.
„Jako první navrhuji se někde najíst,“ prohlásil Krutý Otík.
„Výborný nápad,“ odvětil Bořivoj. „Vím o skvělé restauraci. Je to odtud kousek. Jen za těmahle horama,“ a energicky vyrazil kupředu a naši hrdinové za ním.

------------------------------------------------------------------------------
¹ Minimálně od té doby, co si z něj v dětských letech vrstevníci utahovali tím, že v jeho vznešeném jméně přehazovali některá písmena.^2
2 Ne, neřeknu, která písmena to byla. Neptejte se.
³ Ano, i tam; to zvyšovalo jeho pocit utrpení.
¹¹ Prdelovka byla po celé říši proslulá vyhlášená ulice neřesti.
¹² Co jsem říkal?
¹³ Jak pro koho. Opravdu jak pro koho.
²¹ Na Čumšuráka opravdu nebývalý rétorický výkon. Dokonce to, navzdory tradici, dávalo i smysl.
²² Na co asi Čumšurák potřeboval zrovna tohle?
²³ Helecoje je pajakonský deník, který přináší vždy a za všech okolností objektivní a vyvážené informace, které nejsou ovlivňovány žádným cizozemským multimiliardářem.
³¹ Ne, nebylo to v oblasti hlavy.
³² Jak taky jinak.
³³ To ale neměl ze sebe, to musel někde číst.