Cesta tam a do hospody 4

Alchymista Drvota se potácel ulicemi Pajakone. Na první pohled by situace neznalému divákovi mohlo připadat, že se pohybuje zcela chaoticky. A hned na ten druhý by divák získal v tomto bodě stoprocentní jistotu.

Alchymista nikdy nepatřil k lidem, kteří ovládají to jemné umění jednání s jinými lidmi. Kromě svého učitele Jonáše Klouzala a občasných intenzivních názorových střetů s domácí Vadíkovou, které postupně nabývaly na intenzitě takovým způsobem, že jej přivedly do této situace, k tomu neměl a ani nevyhledával žádnou příležitost.
Jako první ho pochopitelně napadlo najít si nějaký skromný příbytek, kde by mohl pokračovat ve svém bádání. Ovšem i přes to, že každou chvíli narazil na ceduli s nápisem „Volné pokoje k pronajmutí“ nebo dokonce exoticky znějícím „Cimra frej,“ úspěchu se nedočkal.
„Co že jsi? Alchymista? A máš jak platit nájem? Ne, žádný recept na vylepšený nálev nechci. A fermentovanou sloní moč už vůbec! Táhni, odkud jsi přišel!“ byla odpověď,¹ kterou v různých variacích dostával až nečekaně pravidelně.
„Co s těmi lidmi je?“ bručel si pod vousy a motal se čím dál blíže k Záškrtné ulici. U jednoho z průchodů mezi domy, který vedl právě do této ulice, se zastavil.
„Nedá se nic dělat,“ povzdechl si unaveně. „Budu se muset odhodlat k nejhoršímu, a to k přechodu do druhé části města, mezi všechny ty bezprasníky, kteří vzývají fujtajxl krychli,“ a otřásl se zhnusením. „Ovšem je to na mně,“ rozumoval, „abych je svým alchymistickým uměním přesvědčil. Navíc nikdy nevím, kde najdu své štěstí.“²
Naposledy se ohlédl za sebe, nadechl se, zavřel oči a vkročil do Záškrtné ulice.
Vzápětí se zřítil na dlažbu, neboť, jak se domníval, zakopl o plechový odpadkový koš na dvou malých nohou.
„Tyvolenakole,“³ zahartusil, když se dokázal zvednout aspoň na všechny čtyři, „kdo tu nechává takový čurbes, to bych do toho,“ a chtěl naznačit kopnutí, ovšem jaksi neměl do čeho kopnout.
Plechový odpadkový koš stál na jiném místě než předtím a vedle něj stál vyfintěný barbar.
„Tak abys věděl, tohle bylo naposledy,“ prohlásil chodící odpadkový koš temně.
„Nejdřív mi nevyjde experiment, pak dostanu vyhazov z baráku a ještě na mě mluví odpadkový koš, to je fakt den,“ povzdechl si Drvota, když se konečně překulil do sedu.
„Jaký odpadkový koš, ty trulante?“ zazněla odpověď. „Já jsem trpaslice Netyna ve své cestovní výzbroji. Chceš pohladit halapartnou?“
„A já jsem barbar,“ usmál se vyfintěný barbar, „říkají mi Krutý Otík.“
„Tak to pardon, to jsem nevěděl,“ mumlal Drvota, když se pomalu zvedal do stoje, „já jsem Jáchym Drvota a jsem alchymista.“
„Co že je?“ podívala se trpaslice na barbara.
„Alchymista,“ vysvětloval jí barbar trpělivě. „Abys měla představu, to jsou takoví blázni, kteří se baví tím, že metají kameny po městských hlídkách.“
„Ale kdež,“ zakňoural nešťastný Drvota, „já zkoumám a vynalézám, jen mi to moc nejde. Můj vylepšený nálev na okurky měl ten výsledek, že všechny okurky sežral a sežral i dva hlídací psy. Teď jsem se pokoušel o univerzální odpuzovač obtížného hmyzu. Snad jen díky chybě v poměru jednotlivých součástí se mi povedly dva epochální výbuchy, jejichž následkem jsem nyní bezdomovec. Kromě toho experimentuji s fermentovanou sloní močí a chci zhmotnit tmu!“
Oba jeho novopečení společníci na něj hleděli se směsí údivu a posměchu.
„Tak takhle je to,“ řekl po chvíli pomalu barbar, „že bych si nějak popletl pojmy?“
„No ale,“ navázala na něj Netyna, „na rovinu, něco takového by se nám mohlo hodit.“ Sáhla někam pod svůj pancíř, chvíli někde hrabala, pak vytáhla zmuchlaný cár papíru a důležitě si jej prohlížela. „Jo,“ pokývala hlavou nakonec, „alchymistu mám na seznamu. Co na to říkáš, Jáchyme? Šel bys s náma do kšeftu, který ti může vynést nějaké ty prašule?“
Zmatený alchymista neváhal ani sekundu.
„To je bez debat,“ zvolal, „jdu s vámi.“

Mezitím.
Asi tak dvě až čtyři (nebo taky šest až sedm) zelené míle* severovýchodně od Pajakone stála vesnička Buřtimír. Byla to vesnička nevelká, leč hrdá. Její obyvatelé svůj původ odvozovali od legendárního rytíře Buřtyráda, který podle legend pozvedl zdejší gastronomii zavedením udíren.
Někde v katastru obce Buřtimír° se nacházela – jak jinak – hospoda. Nesla vznešený název „Pohostinství u Hováda,“** s dodatkovou tabulkou se slovy „Non Stop,“ což zavedl původní majitel a po jeho smrti tam tabulka zůstala, aniž by někdo věděl, co ta slova znamenají. Uvnitř právě probíhaly vepřové hody, neboť celá vesnička před asi tak 125 lety konvertovala k Církvi velkého Nadprasete a na pokyn místní svatyně právě probíhal Veleprasnicový týden.
Do atmosféry plné krkání, říhání, bzdění, mlaskání a srkání náhle vstoupil podivně zahalený  cizinec. Dveře hospody zavrzaly, nicméně každému, kdo se na to soustředil, nemohlo uniknout, že cizincův žaludek vrže o půl oktávy°° výše.
Cizinec setřásl ze svého pláště několik kapek a vydal se rovnou k hospodskému.
„Uedno byuo,“ zahučel, sáhl pod plášť a rádoby nonšalantně hodil směrem k hospodskému několik mincí, které přistály v hrnci s rajskou omáčkou.*°
Hospodský se mírně zamračil, nicméně natočil korbel, podal jej podivnému hostovi, který jej na jeden zátah vyžahl a velmi neelegantně si odříhl.
„Líbí se vám v našem kraji?“ otázal se cizince jeden z místních jedlíků.
„Hohe?“ udělal cizinec.
„Jestli se vám u nás líbí.“
„A takhle, tak není to kdo ví co, ale zažil jsem horší.“
„Máte zajímavý dialekt,*** odkud pocházíte?“
„Ha,“ vykřikl cizinec, rozhalil si plášť a vytáhl lesklý kinžál. „Urážky na svůj původ tvrdě trestám!“
„Odpusťte, pane, to jsem vážně nech…“
Vzduchem něco zasvištělo a jedlíkova hlava se kutálela po podlaze.
„Ještě někdo má se mnou problém?“ zvolal cizinec a v druhé ruce se mu objevil stříbrný bumerang.
„Ne, ne, neeee,“ volali místní jedlíci a jeden po druhém se hrnuli z hospody ven.
„To jsem rád,“ zvolal cizinec, probodl hospodského, sebral mísu plnou pečených vepřových kýt, jelit, jitrnic a dalších a vydal se za uprchlíky. Postupně je dobíhal a následně jednoho po druhém dorážel. K tomu neustále ukusoval z ukradené mísy.
„Ze zaklínače si nikdo utahovat nebude,“ prohlásil nakonec, když dorazil posledního člověka z hospody a usedl na vyvrácený strom, aby se řádně najedl. Poslední dobou byl totiž s jídlem dost na štíru. Snídal vodu ze studánky, obědval nic a večeřel zbytky od oběda. Peníze, které si vydělal zabitím dvou senižroutů,°*° už dávno neměl (z čehož je jasné, že v hospodě platil kdo ví čím) a možnost zadarmo se najíst se mu vždy hodila.
Poté, co řádně nasycen a odpovídajícím způsobem spokojen ulehl a usnul, se přece jen objevil nedovtipný zloděj, který se mu sápal po měšci (byť prázdném). Byla to jeho chyba, protože zaklínač se probudil a zloděje umlátil stehenní kostí.°°° Poté znovu blaženě usnul.
Probudil se až k večeru, zazíval, poškrábal se na břiše a zamyslel se. I když mu to moc nešlo.
„Je třeba popojít o dům dál,“ zabručel a vydal se směrem, kde leželo městečko Pajakone.
------------------------------------------------------------------------------

¹ Když pochopitelně vynechám slova, která s ohledem na svou vrozenou moravskou slušnost nemohu a nechci interpretovat.
² To opravdu nevěděl. Snad proto dosud žádné štěstí nenašel.
³ Zde je na místě omluva všem čtenářům i čtenářkám. Původ tohoto zaklení se mi nepodařilo dohledat.
* Délka zelené míle byla velmi variabilní.
° Přesná lokace není pro náš příběh až tak moc relevantní.
** Na tom není nic vulgárního. Hospodu vystavěl a zprovoznil Jakub Hovádo, který byl hrdý na svůj starobylý rod, takže odmítal pokusy o změnu svého příjmení. Nutno dodat, že současný majitel už neměl s jeho rodem nic společného, hospodu si však přejmenovat neodvážil.
°° Tato informace je mírně devalvována faktem, že nikdo z místních nevěděl, co je to oktáva.
*° Rajská omáčka vznikla kdysi dávno jako vedlejší produkt experimentování s rajským plynem.
*** Tento obyvatel vesničky Buřtimír měl jako jediný doma slovník. Stávalo se, že se naučil nové slovo a snažil se je co nejvíce používat. Ne vždy ve správnou dobu na správném místě.
°*° Senižrout je podivný tvor s hlavou vlka a tělem kance, který se živí výhradně kouzelnými babičkami a dědečky.
°°° Prasečí, ne svou.