Cesta tam a do hospody 2

Lesem, který se zdál nekonečný, ovšem nekonečný, jak každý zajisté chápe, rozhodně nebyl, poněvadž nekonečné lesy neexistují, se pohyboval barbar. A kdo ho mohl zahlédnout, mohl nabýt dojmu, že na něm není něco v pořádku.

Přitom aspoň na první pohled to byl barbar přímo ukázkový. Hlavu mu zdobila bujná kštice vlasů černých tak, až se zdálo, že pohlcují okolní světlo. Jeho tmavomodré oči byly hlubší než nejhlubší moře a jeho tělo byl jeden pletenec svalů, které se pod olivovou kůží jen vlnily.
Přes levé rameno si nesl kance, kterého před pár hodinami ulovil. Přes pravé rameno si nesl pro barbara typický kyj, který byl stejně velký a možná i stejně těžký jako jeho nositel. Ani na tom nebylo nic divného.
Dokonce ani to, že jeho pohyb nepřipomínal normální chůzi – barbar se pohyboval tak, že se přikrčil v kolenou, udělal ohromně dlouhý krok, pak se v kolenou narovnal, udělal tři miniaturní krůčky, zvedl se na špičky a ukázkově se otočil podle svislé osy, což následně všechno zopakoval – by v náhodném pozorovateli nevzbudil žádné podezření. Barbaři, jak známo, mají různé záliby a nenechají si do nich moc kecat.
A ani fakt, že si neuvěřitelně falešně, zato s o to větším gustem prozpěvuje „Já s písničkou jdu jak ten ptáček,“ by nic neznamenal, protože barbaři, jak je opět známo, nemají hudební sluch ani nadání.
Co však pochyby vzbuzovalo, byl jeho oděv. Správný barbar byl vždy zahalen kožešinou z medvěda, šavlozubého tygra, ondatry nebo aspoň křečkopsa. Tento barbar měl místo toho na sobě růžovou sukénku s obrázky vlčích máků, ozdobenou výraznou krajkou. To už bylo vskutku na pováženou.
Nicméně barbar, známý všude, kam přišel, nebo kam o něm dorazila pověst, pod jménem Krutý Otík, na řeči konzervativního okolí nedbal. Být barbarem, který o sebe dbá, mu vyhovovalo, i když začínal cítit, že mu přibývají léta a ne každý souboj je pro něj tak jednoduchý, jak tomu kdysi bývalo.
Krutý Otík se tedy svou svéráznou chůzí pohyboval lesem až do chvíle, kdy začala padat tma. To si uvědomil v tom okamžiku, kdy do něj narazili hned tři netopýři, kteří následkem srážky upadli do bezvědomí a následně na zem, po sobě. Zamyslel se a protože se mu to líbilo, zamyslel se ještě jednou.
„Hospoda tu žádná není,“ konstatoval pro sebe. „Ale nějaké místo k ulehnutí najít musím,“ zamručel a vydal se nazdařbůh dál, až došel na vcelku sympatický palouk. Tam se zastavil, opatrně položil na zem nejdříve kyj a potom kance, rozvážně si celý palouk odkrokoval a teprve potom ulehl s kyjem pod hlavou a kancem v náručí. Usnul poměrně rychle, protože rozhodně nedal nic na řeči o zubatých obludách, kterými se ho snažili vystrašit chlapi v hospodě, ve které se zastavil před několika dny. Co by se bál oblud, je přece barbar a navíc Krutý.

Okolo půlnoci něco zapraskalo v nedalekém houští a na palouku se zhmotnila postava, která na něj vůbec nepatřila. Očividně už delší dobu nebyla živá a její rozklad rovněž značně pokročil.
Krutý Otík to vůbec nezaregistroval. Jeho chrápání se rozléhalo po okolí a pořád k sobě tiskl kance.
Zombík, který vůbec nechápal, proč ho autor umístil zrovna sem, se sice trhanou chůzí pokusil k barbarovi přiblížit, ovšem následně si řekl, že na to, aby se stal obětí osvaleného cizince, není tentokrát ta pravá chvíle, a rozhodl se odejít ze scény. A odebral se pryč tak rychle, jak to jen šlo, aniž by litoval toho, že mu upadla dlaň a předloktí levé ruky.
O chvíli později už se Otík vzbudil. Ze tmy ho pozorovaly dva páry obrovských očí.
„A helemese,“ pronesl Otík pomalu, opatrně odložil kance, vstal a vzal do ruky kyj.
„Poslechněte, obludy,“ pronesl mírně, „radši si jděte po svým a moc mě neprovokujte. Jsem barbar Krutý Otík a o svého pašíka se rozhodně dělit nehodlám.“
Zmínka o praseti vzbudila u oblud zvědavost. Začaly se přibližovat k barbarovi a jedna se snažila odlákat jeho pozornost, zatímco druhá se chtěla nepozorovaně dostat k odloženému kanci.
„Tak prasátka se vám zachtělo,“ zvolal Krutý Otík, zvedl kyj, pořádně jej roztočil a rozsekal obě obludy na jednu větší hromádku mletého masa.
Pak znovu ulehl s kyjem pod hlavou a kancem v náručí a spal nerušeně až do rána.
Ráno si upekl kance, vypil vodu ze studánky a s dobrou náladou se vydal na další cestu. Nebylo ještě ani poledne, když se před ním zjevilo Pajakone. Prošel prostřední bránou rovnou do Záškrtné ulice. Díval se pozorně vlevo i vpravo, až našel vývěsní štít „Lazebnictví první kategorie.“ S úsměvem vešel dovnitř.
Jeho vstup způsobil náhlý výpadek zvuku v provozovně. Celým prostorem se rozléhalo tak intenzivní ticho, až z toho začaly bolet uši. První zvuk, který toto narušil, způsobil hřeben, který lazebníkovi upadl na podlahu.
Krutý Otík se usmál, srdečně pozdravil a usedl do jednoho volného křesla. Téměř okamžitě stál lazebník u něj s dotazem na zákazníkovo přání.
„Chci kompletní pedikúru, manikúru, oholit podpaží, upravit klín a na vlasy platinový přeliv. Potom tu nejlepší pleťovou masku, co zde máte a regenerační koupel v mléce jujunanských ovcí a nakonec masáž celého těla.“
„Ehm,“ udělal překvapený lazebník, „všeho se vám samozřejmě dostane, ale dovolte mi otázku. Neračte být náhodou ten slovutný barbar Krutý Otík?“
„Pokud je mi známo, tak přesně ten jsem,“ usmál se barbar.
„A budete si přát dámskou obsluhu?“ mrkl na něj významně lazebník.
„Nikoliv, požaduji vaši osobní péči,“ vrátil mu barbar mrknutí, lazebník se uklonil a začal zařizovat vše potřebné.

O několik hodin později vyšel z lazebnictví úplně jiný barbar. Platinový přeliv mu dodával lesk, před kterým i sluneční svit bledl.
Krutý Otík, neboť to byl skutečně on, se, jak bylo jeho zvykem, rozhlédl. A ke svému překvapení zjistil, že přímo naproti lazebnictví, které navštívil, stojí druhé. Jen se jmenuje „Lazebník Škrtil a synové.“
To barbara zaujalo a jal se tuto druhou provozovnu zkoumat. Mimo názvu jej upoutala poznámka, že velevážení a vzácní hosté se prosí, aby se nechali obsloužit zde a ne u těch prasečích vydřiduchů naproti. Hned pod touto poznámkou visel ceník. Když jej Otík podrobně zkoumal, zjistil, že ceny v obou provozovnách jsou navlas stejné.
Barbarova zvědavost rostla, proto po chvilce váhání vešel i do této provozovny. Bylo v ní téměř dokonale prázdno, až na majitele, starého Škrtila.
„Buďte nám vítán, pane barbare,“ klaněl se Škrtil až k zemi, „čím vám mohu posloužit?“
„Mám jednu otázku,“ prohlásil Otík, „proč pomlouváte toho lazebníka naproti? Označujete jej za vydřiducha, přitom ceny máte naprosto stejné. Já jsem kupříkladu s jeho službami nadmíru spokojen. Chcete vidět, jak krásně mi upravil ochlupení v klíně?“ a pozdvihl obočí.
„Jak jste mohl, pane barbare,“ zaštkal Škrtil, „jít k těm neznakrychlům! Jsou to vyznavači Nadprasete! My, kteří vyznáváme Obří Krychli, bychom se k vám chovali s mnohem větší úctou,“ což doložil ukázkovým lomením rukou, až barbara téměř dojal.
„Jestli sem ještě někdy přijdu,“ pronesl nakonec Krutý Otík mírně, „tak vyzkouším vaše služby. Ale běda vám, jestli budu spokojen jen o takhle málo méně než naproti.“ Zamával kyjem a vyšel zpět na ulici.
„Chtělo by to něco sníst,“ zabručel si pro sebe a vydal se Záškrtnou ulicí dál, až se zastavil mezi dvěma hospodami.
Severozápadním směrem stála hospoda „U černé labutě.“
Jihovýchodním směrem stála hospoda „U bílého tukana.“
Kdo by hledal podle vývěsních štítů, nerozpoznal by je. Na obou byl totiž namalovaný nějaký podivný kříženec pterodaktyla a leghornky.
Barbar chvíli uvažoval, do které z těchto dvou hospod zajít, když se u obou najednou otevřely dveře a z obou dveří vyletěla ven postava, na které bylo vidět, že tuto cestu si rozhodně nezvolila dobrovolně.
Obě postavy chvíli ležely na ulici, pak se zvedly, změřily se navzájem hodně nenávistnými pohledy a pak každá vběhla zpět do „své“ hospody.
„Nu což,“ pokrčil rameny Barbar a vešel k Bílému tukanovi.
Uvnitř právě probíhala naprosto gigantická rvačka. Vzduchem létaly kusy nábytku, poháry, korbele, sekerky, meče, kameny a kdo ví co dalšího. Otíkovým vstupem situace utichla.
„Ty vogo,“ ozvalo se z nevalné hromady těl, „to je opravdický barbar.“
„Ano, já jsem barbar,“ zahlaholil souhlasně Krutý Otík, „říkají mi Krutý Otík a rád bych v tomto pohostinném podniku povečeřel.“
Hromada rváčů se začala různě převalovat a odpadávala z ní jednotlivá těla. Brzy se rozmotali všichni a začali znovu stavět stoly a židle tak, aby hospoda vypadala jako hospoda.
„Račte se posadit, pane barbare,“ uklonil se mu statný hromotluk, „mé jméno je Standa Vysírka a bude mi ctí, přisednete-li ke mně.“
„Nakonec proč ne?“ usmál se barbar a usedl ke stolu, k němuž hromotluk zamířil.
„Budete si přát?“ objevil se najednou hospodský, který po celou dobu rvačky ležel pod výčepním pultem.
„Ale jistě,“ usmál se Otík, „dám si hráškový krém s krutony a potom kuřecí soté s jasmínovou rýží. K pití jemně perlivou vodu, prosím.“
Hospodský zůstal stát jako solný sloup: „Říkáte jemně perlivou vodu? Vy si nedáte naše pivo?“
„Alkohol zásadně nepiji, jsem abstinent,“ vysvětlil mu barbar.
„Cože je?“ ozvalo se o tři stoly dál.
„Abstinent,“ řekl jiný hlas.
„To vážně existuje? Já jsem myslel, že je to jenom legenda,“ divil se první hlas, ovšem na důrazné „pšt“ ztichl.

Hospodský přinesl to, o čem si myslel, že by mohlo odpovídat Otíkovu přání. A protože barbar se do jídla pustil se zjevnou chutí, nejspíš to i odpovídalo. Otík ještě nebyl ani v půlce talíře, když se rozletěly dveře a dovnitř vešla malá postava, která připomínala chodící odpadkový koš.
„Prej je tu ňákej barbar,“ zvolala.
Všichni na ni upřeli své pohledy. Kromě Otíka, který pečlivě a pomalu, lžíci po lžíci, pojídal hráškový krém s krutony.
„Tak slyší mě někdo?“ zvolala znovu malá postava. „Chci vidět toho barbara, jinak…,“ a zamávala nad hlavou halapartnou.
„Tam,“ špitl hospodský a ukázal palcem.
„Vida, že to jde,“ zabručela postava a vydala se ke stolu, kde seděl Otík se Standou Vysírkou.
„Ty seš ten barbar?“ zeptala se, když k němu dorazila.
Otík dojedl, odložil prázdný talíř, poté si hedvábným šátkem otřel ústa, podíval se na tazatele a odpověděl:
„Nevím, kdo jsi a odkud pocházíš, že tě tam nenaučili slušně pozdravit, nicméně ano, jsem skutečný barbar z masa a kostí,“ což doplnil svým neodolatelným úsměvem. Pak položil protiotázku: „A ty jsi kdo, trpaslík?“
„Žádnej trp…,“ začala postava, ale musela se přerušit, protože se u stolu objevil hospodský, aby odebral prázdný talíř a postavil před vzácného hosta hlavní chod. „Žádnej trpaslík, to si pamatuj, barbare,“ zopakovala postava, „já jsem trpaslice Netyna a toto,“ zabušila na své kovové opláštění, „je moje cestovní zbroj, chápeš?“
Otík přikývl a pustil se do jídla. Trpaslice byla poněkud zklamána. Čekala, že konečně uvidí opravdového barbara a ten, kterého viděla, vůbec neodpovídal jejím představám. Měl všechny zuby, dokonce v takovém stavu, že bylo jasné, že si je čistí. A navíc nesmrděl potem, močí ani ničím jiným podobným, naopak voněl, jakoby snad ani barbar nebyl.
Trvalo to hodně dlouho, než Otík dojedl. Poté vypil sklenici jemně perlivé vody a kývl na hospodského.
„Pane hospodský,“ pravil sladce, když se zmíněný dostavil k jeho stolu, „je možné ve vašem podniku přenocovat?“
„Ale jo,“ poškrábal se za uchem, hospodský, „vzadu je taková komůrka, kde se jeden i vyspí.“
„Doufám, že tam máte hedvábné povlečení,“ nahodil barbar.
„To bohužel ne,“ zafuněl hospodský, „je tam jenom režné plátno přes slámu. To snad zvládnete.“
„Vypadá to, že budu muset,“ povzdechl si Otík. „Nuže zaveďte mě tam a na ráno mi připravte účet.“
Hospodský zakoulel očima, něco zablekotal jako že ať vzácný host počká, a odešel.
Než se vrátil, odchytila si Otíka zase Netyna.
„Poslouchej, barbabre,“ říkala mu vážně, „něco bych po tobě potřebovala. Rýsuje se tu jeden takový kšeft, který by mohl hodit dobrý výdělek. A zrovna barbar by se na to hodil. Jestli chceš, ráno tu na mě počkej, řeknu ti co a jak.“
Otíkovi to bylo celkem jedno, ovšem jeho měšec (ten s penězi samozřejmě) už mezitím povážlivě splaskl, tak přikývl, že jsou dohodnuti.
To už přicházel hospodský, aby jej zavedl do komůrky k přespání.