Cesta tam a do hospody 1

Městečko Pajakone hluboce spalo, jako ostatně každou noc. Nebylo to městečko ledajaké, bylo to městečko dvojaké. Jak postupně rostlo, získalo při pohledu z ptačí perspektivy tvar téměř dokonalé elipsy.

Obyvatelům Pajakone to bylo vcelku jedno, protože samotné slovo „elipsa“ jim nic neříkalo. Městečko bylo, pravda, obehnáno opevněním, leč ani to nikomu nečinilo potíž do něj vejít nebo z něj obejít. V opevnění se nacházely celkem tři brány, které se na noc zamykaly do té doby, kdy starý klíčník Šámotek ztratil svazek se všemi třemi klíči. Místní rada nejprve vyhlásila soutěž na výrobce nových klíčů, ovšem poté, co se ukázalo, že do Pajakone přijde jeden turista za pět let a to ještě omylem, celou věc odpískala s tím, že stačí, když se brány na noc přibouchnou.
Pajakone se táhlo od severozápadu po jihovýchod. V severozápadním konci stála svatyně Církve velkého Nadprasete. Církev velkého Nadprasete o sobě ráda tvrdila, že je nejstarší a jedinou autentickou církví na světě. Dle jejího učení vznikl svět Velkým chrochtem, který vydalo právě Nadprase. Každou prasoslužbu zahajovali provoláním „Prase s vámi“ a zakončovali kolektivním zvoláním „Chrocht!“
V jihovýchodním konci Pajakone stála svatyně Církve Obří Krychle. Také tato církev o sobě ráda tvrdila, že je nejstarší a jedinou autentickou církví na světě. Dle jejího učení byl celý svět jednou velkou krychlí.
Přibližně přesně uprostřed elipsovitého tvaru městečka se táhla Záškrtná ulice. Dělila Pajakone na téměř stejně velké poloviny, z nichž každou obývali vyznavači a příznivci příslušné církve. Uprostřed stál rozcestník, který ukazoval dvěma směry. Ukazatel na severozápad byl označen slovem „Prasáci,“ ukazatel k jihovýchodu byl označen slovem „Krychlíci.“
Zvon ve věži svatyně Církve velkého Nadprasete začal pomalu a líně odbíjet půlnoc. A sotva dozněl a ztichl jeho poslední úder, začal půlnoc odbíjet zvon ve věži svatyně Církve Obří Krychle. Abychom byli přesní, správně se do času půlnoci netrefil ani jeden z těchto zvonů, ale to bylo vcelku každému jedno. Půlnoc byla pro všechny tak dokonale abstraktním pojmem, že se dokonce stala jedinou věcí, v názoru na niž se obě církve shodly. A to v tom názoru, že není vůbec jisté, jestli nějaká půlnoc opravdu existuje. Ovšem zvony zvonily, protože kdysi dávno někdo, kdo se do Pajakone vrátil až z věnného města, tvrdil, že zvonění je moderní a že je to známka fňuku. Nikdo sice nevěděl, jakého fňuku, nicméně zvonění se na zkoušku zavedlo a obě církve zapomněly zkoušku ukončit.
Kdyby náhodou někdo nespal, jako že během zvonění obou zvonů se většina lidí v Pajakone probudila a pronášela slova, která s jejich náboženstvím neměla nic společného, všiml by si, jak se prostřední ze všech tří bran s nenápadným zavrzáním otevřela. A kdyby v Pajakone fungovalo veřejné osvětlení, jako že ne, protože všechny domy byly dřevěné a od loučí by hrozil požár, byl by vidět i noční návštěvník.
Nočním návštěvníkem nebyl nikdo jiný než Rosťapetr Šňůřička. Koho by to zajímalo, věděl by, že ke svému vzácnému a neobvyklému jménu přišel následkem hádky svých rodičů. Otec Šňůřička tvrdil, že syn se bude po něm jmenovat Rosťa. Matka Šňůřičková trvala na tom, že se syn bude jmenovat Petr po jejím nevlastním dědečkovi. Tak se hádali celé těhotenství a nakonec se neshodli. Měli štěstí, že matrikář za láhev čehokoli, z čeho se dalo pořádně ožrat, zapsal každému do rodného listu to, co si kdo řekl.
Rosťapetr Šňůřička nasál do nosu místní vzduch. Hned vzápětí toho litoval, neboť Pajakone nebylo kromě veřejného osvětlení vybaveno ani kanalizací, takže veškeré odpady, lidské, zvířecí i zcela nepředstavitelné, se válely různě po okrajích ulic. Leckde stály vkusně naaranžované kopky hnoje, okolo nichž (nebo také pod nimi) pospávali místní bezdomovci, žebráci a jiní tvorové, které každý, kdo měl aspoň trochu v úctě vlastní život, raději míjel výrazným obloukem.
Rosťapetr Šňůřička pomalu vykročil směrem ke svatyni Církve velkého Nadprasete. Pomalu kráčel hlavně proto, že za sebou táhl prapodivný skřípající a vrzající vozík, na němž měl pečlivě naskládánu hromadu harampádí, jak se to mohlo jevit nezávislému pozorovateli. Sám však naprosto přesně věděl, k čemu kterou věc potřebuje. A ve své mazanosti byl schopen upotřebit opravdu všechno.
Postupně se dostal až k svatyni, kde zastavil a opatrně se rozhlédl. Protože byla tma jako v pytli, dokonce jako ve dvou pytlích, ani mu nepřišlo divné, že nikoho nevidí.
Chvíli si zkoumavě prohlížel dveře svatyně. Zkusil zalomcovat klikou, aby mohl konstatovat, že toto počínání nevede k úspěchu. Pak se sklonil a s velkým zájmem si prohlížel zámek. Když se dost vynadíval, přišel ke svému vozíku, pečlivě hrábl do své hromady a vytáhl z ní kus čehosi, co hodlal použít jako šperhák.
O půl hodiny později tentýž kus čehosi uložil zpět do vozíku, neboť zámek se mu zdolat nepodařilo. Už chtěl vzít na dveře sekyrku, naštěstí mu v tu chvíli padl do očí nápis „Klíč od svatyně je k dispozici u Pepy Křivonožky, třetí vchod tímto směrem,“ pod nímž byla vyvedena poměrně sugestivní šipka.
Rosťapetr Šňůřička ponechal svůj vozík na místě a šel ve směru šipky. Když došel ke třetímu vchodu, nerozhodně se zarazil. Jeho oči přivykly tmě a tak mohl číst nápis na dveřích „Pepa Křivnožka, držitel klíče od svatyně. Klíč k dispozici zde.“
Pod nápisem byla otevřená skříňka a v ní ležel klíč.
Rosťapetr Šňůřička opatrně natáhl ruku a klíč vzal. Očekával, že uslyší poplašné zařízení, že mu ruku sevře nějaká rafinovaná past nebo něco podobného; nic z toho se nestalo.
„Hm, to šlo lehce,“ zabručel.
Vrátil se ke svatyni a ke svému údivu bez problému odemkl, otevřel dveře a vstoupil dovnitř.
Nejprve se rozhlédl, jak byl zvyklý. V koutě po jeho levé ruce chrápal hlídací medvěd. Návštěvník si spící zvíře dlouho a zkoumavě prohlížel, ovšem medvěd nejevil žádné známky toho, že by se chtěl probudit a s nezvaným hostem jakkoli laškovat. Rosťapetr Šňůřička pokrčil rameny a vydal se na průzkum. Dobře věděl, že v každé svatyni je zlatá prasečí socha, která je většinou dobře ukrytá a veřejnosti se ukazuje jen na svátek Veleprasnic, na který připadá výročí Velkého chrochtu. Termín tohoto svátku si každá svatyně určuje sama, takže kdo by chtěl, mohl by navštívit Veleprasnice každých deset až dvanáct dní.
Rosťapetr Šňůřička dorazil ke schodišti, které vedlo jak nahoru, tak dolů. Nejprve pocítil jistou bezradnost, ovšem pak si všiml nápisu na zdi „K zlatému praseti tudy,“ opět doplněného sugestivní šipkou dolů. Pousmál se a začal sestupovat po schodech.
Dole se před ním rozevřel ohromný prostor, plný sudů s vínem nebo kdo ví čím jiným. Nejprve ucítil mírné zklamání, pak si však všiml jednoho ukazatele, který sděloval „Tudy, nekňubo!“ a jehož směrem se tedy vydal.
Nakonec našel to, co hledal. Přímo před ním stála skleněná vitrína, osvětlená dvěma loučemi, v níž stála zlatá socha prasete v životní velikosti.
„Tak teď jen vymyslet, jak se k čuníkovi dostat,“ zamyslel se Rosťapetr a začal obhlížet vitrínu. Při druhém obhlížení si povšiml malého madla, za které zkusil zatáhnout.
Vitrína se otevřela a Rosťapetr pocítil mírné vzrušení. Hned je však zaplašil, sáhl pod svůj kabát, vytáhl úhledně složený pytel, ten přehodil přes zlaté prase, zatáhl a hodil si pytel i s kořistí přes rameno.
S čím nepočítal, byli krkavci. Jakmile totiž zlaté prase opustilo svou vitrínu, rozeřvalo se celým podzemím sedmdesát krkavců, až z toho milého zloděje začala bolet hlava.
„Takový koncert opravdu neocením,“ prohlásil a vyrazil co nejrychleji ke schodišti, nahoru a okolo hlídacího medvěda, který chrápal ještě hlasitěji než předtím, ven ze svatyně.
Opatrně položil pytel se zlatým prasetem na svůj vozík a vydal se i s ním k horní bráně. Nechtěl odcházet stejnou bránou, kterou použil při příchodu.
Asi tak půl hodiny poté, co zvuk jeho vozíku zanikl ve tmě, se ke svatyni začali sbíhat první zakuklené postavy, které věděly, že když krkavci řvou, je to průšvih. Krkavci si mohli urvat hlasivky a hlídací medvěd se ve spánku slastně přetočil na druhý bok.