Prokletí prvorozeného prince

Za větším než nemalým množstvím hor, mezi pouští, mořem a hustým lesem, stálo malé a ne moc významné království, jemuž vládl král Florián s královnou Matyldou.

Království běželo v zajetých kolejích. Florián byl vcelku neškodný monarcha, který do chodu své země moc nemluvil, a Matylda se v roli první dámy realizovala po svém.
Pak však nadešel večer, kdy Florián požádal Matyldu o důvěrný rozhovor. Královna, nic zlého netuše, souhlasila.
„Víš, královno,“ začal Florián, „už je to nějaký ten čas, co jsem tě pojal za svou choť. Nedávno jsem to počítal a pokud jsem někde ve výpočtech neudělal chybu, už dvaadvacetkrát nadešel úplněk ode dne našeho sňatku.“
„Floriáne, ty než se vyžvejkneš,“ pokárala ho královna, „tak vysyp, o co ti jde.“
„Jde o to, milá Matyldo, že je nejvyšší čas přinést našemu království královského potomka a dědice trůnu.“
„Byl jsi dlouho na sluníčku, že jo,“ konstatovala královna, „což je s podivem, protože už čtvrtý den intenzivně prší.“
„Ono to není jen tak, Matyldo,“ pokračoval ve svém monologu Florián, „podle všech aristokratických pravidel musíme přivést na svět přesně tři potomky. Ani více, ani méně. Navíc všichni potomci musí být stejného pohlaví. Abych to upřesnil, musí to být tři kluci nebo tři holky. Jakákoli jiná kombinace je nepřípustná.“
„V tom nebude sluníčko,“ sykla královna, „to spíš vypadá, jako žes zase jednou navštívil starého poustevníka Cecila v jeho jeskyni a ten ti udělal odvar z těch svých bylinek, u nichž si minimálně v polovině případů myslím, že nejsou legální. Jediné, co Cecila chrání před tím, abych k němu poslala královskou gardu a vsadila ho do žaláře, je to, že je už minimálně deset let naprosto senilní.“
„Když se narodí tři synové,“ nenechal se rušit král, „bude ten první takový náš mazánek. Odmalička se mu budou všichni klanět a každý ho bude uctívat jako budoucího vládce. Bude kvůli tomu namyšlený a arogantní, ale nám to nebude vadit a budeme ho v tom podporovat.“
„No těprsk,“ prohlásila královna, „s tím Cecilem by se fakt mělo něco udělat.“
„Jenže,“ vedl si svou král, „prvorozený syn, aby dokázal, že je hoden zdědit trůn, se vydá na dalekou výpravu s nějakým složitým úkolem. Zabít draka a osvobodit princeznu nebo obráceně, to už si teď nevzpomenu. Jenomže při tom neuspěje, takže svůj nárok na trůn ztratí a ještě bude všem ku posměchu.
To druhý syn, u toho to nebude ani tak ani tak. Nebudeme mu tak očividně podlézat, ale ani ho nebudeme nijak odstrkovat. Bude vědět, že je až druhý a že na trůn se může maximálně dívat z bezpečné vzdálenosti. Bude staršího bráchu úspěšně nenávidět, ale poté, co uvidí, že starší brácha na daleké výpravě neuspěl, vydá se na ni sám. A protože bude tak trochu bambula, taky neuspěje.
A pak tu bude třetí syn,“ povzdechl si král, „odmalička takový outsider rodu. Oba starší bráchové si z něj budou utahovat kvůli odstávajícím uším, křivým nohám nebo šišlání. Ani my z něj nebudeme příliš nadšení a budeme mu neustále opakovat, že oproti svým starším a chytřejším bratrům je nic moc, nula, lempl a že by se měl víc snažit. Bude ho to štvát, ale nedovolí si protestovat.
No a tento nejmladší se poté, co prostřední neuspěje na dobrodružné výpravě, na ni vydá taky. Všichni se mu budou smát, že si jede pro mezinárodní ostudu, jenže jako na potvoru se mu povede zabít princeznu a osvobodit draka, nebo obráceně, kdo si to má pamatovat, a bude za hrdinu a usedne na trůn jako můj nástupce.“
„Už ses vykecal?“ zajímala se královna. „Nebylo by lepší to přeskočit a toho, který uspěje na daleké výpravě, mít hned jako prvního? Jeden porod nebo tři porody, to je setsakra rozdíl.“
„Kdepak,“ vrtěl hlavou král. „Jiná věc jsou tři dcery. No, ani ne tak jiná. Podobná. První dcera bude odmalička vědět, že je budoucí královna. Bude namyšlená, nafrněná, protivná, ale princové na ni budou stát frontu, jenže ona jim bude dávat tak nesmyslné úkoly, že je to přestane bavit. Pak se do jednoho prince skutečně zamiluje, ten ji odmítne a ona stráví zbytek života v klášteře.“
„Tak tohle bude silnější matroš, na to ani Cecil nemá,“ zahučela královna.
„Druhá dcera,“ mával rukama král, „ta bude pravý opak své starší sestry. Bude laskavá, poddaní ji budou milovat, ale ona sama bude utrápená z toho, že se v našem království nestane královnou. Princové se o ni nijak zvlášť přetahovat nebudou, tak ji pošleme do nějakého jiného království na ples a ona klofne tamního prince. Aspoň nějaká cena útěchy.
No a pak musíme mít tu nejmladší. Ta bude, stejně jako nejmladší syn, taková nanicovatá. Budeme jí dávat najevo, že na převzetí království by neměla ani pomyslet a že nejlépe udělá, když se provdá za ševce nebo za pasáčka vepřů. Jenže na království přijde krize a naše nejmladší ji svou chytrostí překoná a stejně se tou královnou stane. Co na to říkáš, Matyldo?“
„Že jsi to dnes přehnal s vínem a měl bys co nejrychleji jít na kutě,“ odpověděla královna a cestou do své komnaty si mumlala: „Rozmnožovat se chce, to mi fakt ještě chybělo.“

O několik dní později, když deště ustaly a cesty uschly, navštívila královna starou čarodějnici. To už tak chodí a dle některých výzkumníků se čarodějnice jako jediné na světě rodí už jako staré. Prý jako minimálně osmdesátileté. Co je na tom pravdy, nevím a ani to není předmětem dnešního příběhu.
Stará (jak taky jinak) čarodějnice královnu mile přivítala. Na drby k ní královna chodila pravidelně, stejně jako na zdravotní prohlídky. Čarodějnice byla totiž široko daleko vyhlášená kožařka, očařka, ušařka, nosařka, krčařka, uroložka, neuroložka, gastroenteroložka, gynekoložka a psycholožka. Kromě toho si ve volných chvílích přivydělávala i jako veterinářka. Zkrátka praktická žena.
„Tak co tě trápí, Matyldo?“ nahodila, když se královna usadila a bojácně rozhlédla kolem sebe.
„Mě ani nic moc netrápí,“ pousmála se královna, „ale s Floriánem se něco děje. Nejsme spolu ještě ani dva roky a už se chce rozmnožovat, bejk jeden. Prý že by chtěl přivést na svět tři syny nebo tři dcery, ani víc a ani méně. Jo a nesmí to být jiná kombinace. Buďto samí kluci nebo samé holky. Chápeš to?“
„Hm,“ zamyslela se čarodějnice. „Tak to nebude, holka, jen tak. To mu z hlavy nedostanu. Beztak to má po svém fotrovi, to byl podobný mudrlant. A ty bys chtěla radši holky nebo kluky?“
„Mně je to egál,“ mávla rukou královna, „i když, dobře, že se ptáš. Když si vzpomenu, co jsem byla sama za kvítko jako malá a jaké jsem prováděla naschvály, tak snad raději kluky.“
„To je pravda,“ zasmála se čarodějnice, načež spolu obě chvíli klábosily o dávných letech.
„A ty jsi přece prostřední dcera,“ vzpomněla si čarodějnice najednou. „Krále měla přece ulovit nejmladší.“
„Však se taky snažila,“ zatvářila se královna kysele, „živůtek nosila tak upevněný, že jí z toho ty její vnady div nepadaly Floriánovi rovnou do talíře u oběda. Podbízela se, očima koulela, zadkem vrtěla, no řeknu ti, nebýt to ségra, hodím ji do studně.“
„A jak vlastně dopadla?“ zajímalo čarodějnici.
„Docela dobře,“ pokývala hlavou královna, „dala se k nějakým potulným kejklířům a stala se uznávanou hadí ženou.“
„A starší ségra?“
„To je pravda,“ poškrábala se královna na hlavě. „Ta už má splněno, povedly se jí tři dcery během tří let, tak se odstěhovala na letní zámek a ten její ji už neprudí.“
„No jo, to jsou někdy osudy,“ plácla jen tak čarodějnice. „Ale teď jak ti pomoct k těm třem klukům. Poslechni, to jsem se ještě nezeptala. Kdys to naposledy měla?“
Královnu polil ruměnec: „To jako,“ stočila oči ke svému klínu, „to?“
„No co asi jiného,“ zabručela čarodějnice.
„Počkej, vzpomenu si,“ nakrčila oči královna, „minulou středu byl úplněk a dva dny před úplňkem mi to skončilo. Stačí?“
„Stačí,“ usmála se čarodějnice. „Teď jen v klidu seď a počkej na mě.“

Čarodějnice se objevila za něco málo přes hodinu a nesla dvě lahvičky. „Tuhle zelenou,“ ukázala královně, „dnes večer vypiješ. Neptej se mě, co v tom je, kdybych ti to řekla, mělo by to opačný účinek. Tuhle červenou,“ taky ukázala, „naliješ tomu svému Floriánovi do vína. A mimořádně s ním můžeš zůstat přes noc v jedné ložnici. To by mělo do začátku stačit.“
Královna poděkovala a se zvláštní směsí zvědavosti a pochyb odešla.

O dva měsíce a několik dní později zopakovala královna návštěvu u čarodějnice.
„No to jsou k nám hosti,“ prohlásila čarodějnice, „tě vítám, Matyldo, sedni si, máš-li kam, já tu pořeším klienta, který dorazil před tebou a hned se ti budu věnovat.“
Královna se posadila a opatrně se rozhlédla. Většinu věcí, kterými čarodějnice naplnila svou chalupu, neznala. Něco jí říkalo, že by měla být ráda.
„Tak už to je,“ přisedla k ní čarodějnice. „Tak povídej, holka, co se děje?“
„Nedostala jsem to,“ sykla královna.
„Jednou? Dvakrát?“ ujišťovala se čarodějnice.
„Dvakrát,“ špitla královna.
„To je dvojnásob podezřelé,“ konstatovala čarodějnice. „Tak co s tebou? Hybaj, holka, vyskoč tady na ten stůl, hezky si lehni na záda a vyhrň sukně.“
„To se může?“ divila se královna.
„To se musí,“ zdůraznila čarodějnice.
Královna si povzdechla a udělala, oč byla žádána. Čarodějnice se jí pozorně zadívala mezi nohy.
„No to je strašný,“ zvolala.
„Co je? Co se děje? Co je strašný?“ zděsila se královna.
„Ty vážně nosíš zelený bombarďáky s beruškama, Matyldo?“ zeptala se čarodějnice pohoršeně.
„Nejsou zas tak špatné,“ chabě se bránila královna. „Navíc byly v akci,“ dodala tišeji.
„Já věděla, že vy urozený holky jste i uhozený, ale že až tak moc,“ bručela čarodějnice, načež chvíli dělala, co bylo potřeba, a pak oznámila své společnici: „Je to tak, holka. Jsi v tom!“
„To jako, že čekám dítě? A bude to kluk nebo holka?“ chtěla královna vědět.
„Jo, čekáš. A na to druhý ti jasně odpovím, že jsem namíchala tu směs právě proto, aby to byl kluk. Jo a klidně z toho stolu slez, už s tebou dneska nic dělat nebudu. Tomu svýmu to sděl nějak šetrně, chlapi jsou v tomto směru hrozný srágory,“ zasmála se čarodějnice a chvíli poté, co královna odešla, povolala poštovního netopýra.
„Zaletíš k mojí sestřenici Kordule, k té, co dělá porodní asistentku,“ poručila mu a na kus pergamenu napsala:
„Kordulo!
Královna Matylda je v tom!
Buď ve střehu, ať jsi na místě včas!“
Pergamen zamotala, přivázala poštovnímu netopýrovi k noze a vypustila ho ven.

Toho večera našla královna Matylda krále Floriána opět s pohárem vína.
„Floriáne, to si dopiješ potom,“ laskavě mu odebrala pohár z rukou. „Musíme si promluvit a je to vážné.“
„Někdo nám vyhlásil válku?“ zděsil se král.
„Ne, proč by nám měl někdo vyhlašovat válku, sakrapes?“ podivila se královna. „Floriáne, soustřeď se. Víš, jak jsi mi tady dělal zdlouhavou a nepříliš záživnou přednášku o tom, že by bylo dobré přivést na svět královského potomka.“
„Jo, to si vzpomínám. Pak jsi ke mně jednou byla až moc přívětivá, to mi bylo podezřelé, jestli sis mě s někým nespletla. Třeba s někým sympatickým.“
„Mluv chvilku vážně,“ pokárala ho královna. „Abys věděl, podařilo se a nyní čekám našeho prvního potomka.“
Král Florián na ni chvíli koukal nevěřícně.
„To jako vážně?“
„To doopravdy vážně,“ odvětila královna.
„A nevíš, jestli to bude kluk nebo holka?“ zajímal se král.
„Jsem si jistá, že to bude kluk,“ odvětila suše královna.
„Tak to je skvělá zpráva,“ ožil král Florián. „Hned vymyslím jména. Když budeme mít tři syny, budou se jmenovat Florián, to jako po mně, Cyprián a Spytihněv.“
„To nemyslíš vážně,“ zděsila se královna. „To má být pro ty kluky pomsta za to, že se narodili? A dost,“ vykřikla, „nebo ti vážně ty tvoje vladařské konzultace s Cecilem zakážu a budeš mít po žížalkách. Náš syn se bude jmenovat  nějak normálně. Třeba Pravoslav. Jen proto, že bude královský syn, nemusí být všem hned za exota. A žádné diskuse,“ zvedla ruku, když viděla, že se král Florián chystá protestovat. „Jinak se domluvím s naším dvorním lékařem, aby ti zakázal i víno. A budeš mít takové absťáky, že z nich polezeš po zdi. Jsme domluvení?“ dodala s nepředstíranou laskavostí.
„To víš, že jo,“ zahučel král, i když mu bylo do breku.

Během následujících měsíců královna pravidelně navštěvovala čarodějnici, král se radil s Cecilem, a království si žilo vlastním životem. Až do onoho večera, kdy na královnu přišly porodní bolesti.
„Je to tady,“ vyhekla v jedné zvláště silné chvíli, „snad o tom Kordula ví.“
Jakoby ji Kordula slyšela, vešla zrovna v tu chvíli do královniny komnaty.
„Jsem tady, Matyldo,“ řekla klidně. „Ale povím ti, ten tvůj starej je morous. Už je zase pod parou a plánuje rozšířit království o nějaké další. To by mě zajímalo jaké, když kolem nás je jen poušť moře a lesy.“
„To neřeš,“ vřískla královna, „a pojď mi pomoct.“
„No no, nač ten kvalt,“ zahudrovala Kordula, přistoupila k ležící královně a pozorně si ji prohlédla.
„No jo,“ konstatovala spíš jen tak pro sebe, „vážně je to s tebou hrozný, Matyldo. Ty zelený bombarďáky s beruškama jsou děs běs, to ti povím.“
„Co proti nim všichni máte?“ vyhekávala královna jednotlivá slova mezi kontrakcemi, „jsou docela dobré a byly v akci!“
„Tak holka, teď nemluv, jdeme na to,“ zavelela Kordula a o pár minut později se královninou komnatou rozezněl novorozenecký křik.
„A jo, sestřenice měla pravdu, je to kluk,“ zaradovala se Kordula. „Jak mu chceš říkat?“
„Pravoslav,“ vydechla královna.
A tím to všechno začalo.

Princ Pravoslav rostl podle všech předpokladů a zdárně se vyvíjel. Král Florián na radu svého lékaře omezil pití alkoholu (zlé jazyky tvrdily, že si lékař v noci odnesl polovinu jeho zásob, ale to je jistě jen fáma).
Když byly princi Pravoslavovi dva roky, zašla královna za starou čarodějnicí, která jí pomohla k tomu, aby se po čase narodil druhý princ Květoslav. A obdobně přišel na svět i třetí princ Svatoslav, což krále vyčerpalo natolik, že o dalších potomcích raději ani neuvažoval. Mnohem horší pro něj byly absťáky, které zažíval, a snažil se je přežít.
Všichni princové rostli jako z vody a než se královští rodiče nadáli, oslavil princ Pravoslav osmnáctiny. Oslava to byla opulentní, krále jen trápilo, že se jí nemohl zúčastnit poustevník Cecil. Ten totiž v mezičase tak nějak zemřel a z poustevnické centrály byl do jeho jeskyně dosazen poustevník Kleofáš. Ten byl ještě ke všemu oproti svému předchůdci mnohem striktnější ve svých povinnostech, takže pěstírna ilegálních bylinek zanikla. A to krále rmoutilo ještě víc.
Dva dny po oslavě svolal král královnu, všechny tři syny, prvního ministra, druhého ministra a starého vévodu.
„Je na čase,“ zahájil debatu, „aby princ Pravoslav odjel na nějakou tu dobrodružnou výpravu, kde zabije draka, sní princeznu a osvobodí ježibabu, nebo nějak podobně, kdo si to má všechno pamatovat. A já se ptám: Kam přesně se má princ Pravoslav vydat?“
Debata nevedla k ničemu. Královna prohlásila, že králův nápad je holý nerozum (přesněji řečeno použila slovo „blbost“), princové netušili, o co jde, oba ministři jen krčili rameny a starý vévoda ještě během úvodní královy řeči usnul. Dalo by se tak říct, že nápad vyslat Pravoslava někam do světa se minul účinkem.
Královnu napadlo, že to přece jen nějak přežijí, i když nebude potřeba posílat syna na dobrodružnou výpravu. Ostatně, Pravoslavovi se stejně nikam nechtělo. Radši chodil po královské zahradě, rozumoval se starým zahradníkem a učil se poznávat jednotlivé rostliny.
Tak to trvalo ještě asi čtvrt roku. Pak došlo k nepochopitelné věci.
Z království zmizeli všichni ptáci. Jak nebeští, tak pozemští. Včetně slepic, hus, kachen, krůt a ostatních. Nikde nebyl jediný opeřenec.
Zpočátku to poddaným přišlo vtipné, ovšem poté, co došly zásoby vajec i drůbežího masa, počalo mezi lidem velké reptání a dokonce úvahy o svržení monarchie a nastolení republiky (jako by to mělo na situaci se zmizelým ptactvem nějaký vliv).
Krále a královnu nenapadlo nic jiného, než povolat starou čarodějnici. Ta je pozorně vyslechla a vysvětlila jim, že s její pomocí nemají ani v nejmenším počítat.
„Takové čáry a divy nejsou v mé kompetenci,“ sdělila nekompromisně. „Ale zkuste mého bratrance Bartoloměje. Ten se v takových věcech vyzná. Nebo to aspoň o sobě tvrdí,“ dodala už ve chvíli, kdy jí král s královnou poděkovali a nechali poslat pro Bartoloměje.
Čaroděj Bartoloměj se dlouho škrábal na různých místech hlavy i zbytku těla, pak vypil podezřelý a hodně smradlavý odvar z čehosi, co nevypadalo vůbec vábně (nicméně vzbudilo královu pozornost), pak si něco mumlal a pak promluvil naprosto srozumitelně:
„Mezi pouští a lesem vede cesta. Kdo se po té cestě vydá, bude v neustálém pokušení z ní sejít. Musí to být člověk silné vůle a pevných nervů. Půjde po té cestě dlouho, až narazí na malou kašnu. V ní jsou tři vejce. Dvě jsou zlatá a třetí je obyčejné. Těch zlatých si nesmí všimnout. Musí vzít to obyčejné vejce a přinést je sem. Ve chvíli, kdy toto vejce upustí na třetí kámen zleva na druhém nádvoří, vylíhne se z vejce pták nadpozemské krásy i hlasu. Ten zakřičí, zamává křídly a veškeré ptactvo, které z království zmizelo, se vrátí.“ Poté se odmlčel a usnul.
Král jej po chvíli šetrně probudil a zeptal se: „A kdy je nejlepší vyrazit na tu cestu?“
„O jaké cestě to mluvíš, člověče? A kde to vlastně jsem? Proč nejsem ve své chajdě? Co jsem zase dělal? Já s tím chlastem budu muset taky skončit,“ zahartusil Bartoloměj, dodal něco krajně neslušného a odešel.

Král opět svolal královnu, všechny tři syny, prvního a druhého ministra a starého vévodu. Seznámil je s tím, co se dověděl od Bartoloměje a chtěl znát jejich názory.
Jako první se ozval starý vévoda: „Nemám nic proti tomu, aby se princ Pravoslav vydal na cestu, která nám navrátí ptactvo. Ovšem pro případ, že by se princi Pravoslavovi jeho mise nezdařila, si tento návrh podtrhávám nesouhlasnou červenou vlnovkou.“
Oba ministři vyslovili opatrný souhlas a královna, když viděla, že by to mohla být dobrá akce, která může pomoci království, nakonec taky souhlasila.
Bylo rozhodnuto.

Následující ráno vypravili prince Pravoslava na cestu. Do tlumoku mu dali kouzelný pecen chleba, který vždy doroste, aby byl celý, kouzelnou čutoru, ze které neubývá, dvě jablka a hroudu tvarohu. Princ Pravoslav vyrazil na cestu a celou dobu se držel na úzké pěšině mezi lesem a pouští. Jenže nějak krátce po poledni na něj přišel hlad, žízeň a únava. Usedl na velký kámen, snědl obě jablka, pořádně zakousl chleba, ujedl z hroudy tvarohu a napil se z kouzelné čutory.
„Dávej pozor, člověče, sakra,“ ozvalo se za ním.
Princ Pravoslav vyskočil, jako by ho někdo bodl jehlou. Otočil se a zjistil, že na kameni sedí pidimuž, vysoký asi tak na píď a kus.
„Co tu proboha děláš, trpajzlíku?“ zeptal se.
„Já nejsem trpajzlík,“ odsekl uraženě pidimuž, „já jsem skřítek.“
„Hm,“ udělal princ Pravoslav, „a jaký je v tom rozdíl?“
„Hlavně ten,“ poučoval ho pidimuž, „že zatímco trpajzlíci jsou zákeřní a zlí, my skřítci jsme až neuvěřitelně hodní. A doplácíme na to,“ dodal smutně.
„A co tu děláš, skřítku?“
„Odpočívám,“ odpověděl skřítek, „zlomil jsem si nohu a potřebuju se dostat skrz les za léčitelem,“ ukázal malou ručkou k lesu.
„No jo,“ zamyslel se Pravoslav, „ale já do lesa nesmím. Já nesmím uhnout z cesty, víš?“
„A to jako proč?“ zajímal se skřítek.
„Musím jít pořád rovně po téhle cestě, až dojdu ke kašně, z té kašny musím vzít vejce a přinést je domů, aby se do našeho království vrátilo veškeré ptactvo pozemské i nebeské,“ vysvětloval Pravoslav. „Jenže jak nad tím přemýšlím, jsem prvorozený, a tomu se nikdy nic takového nepodaří, takže vlastně nevím, jestli se mi tam chce. Jo a nesmím nikam uhnout. Ani do lesa.“
Skřítek chvíli přemýšlel: „Mám nápad,“ zavýskl. „Posaď si mě na rameno, dones mě k léčiteli, no a pak se sem můžeš vrátit a pokračovat za svým nezdarem. Co na to říkáš?“
Pravoslav odpověděl: „Na to se musím napít,“ a řádně si přihnul z čutory. Pak chvíli přemýšlel a nakonec se rozhodl: „A víš co? Jestli se mi má moje cesta nezdařit dnes nebo zítra, na tom nesejde. Ukaž mi cestu k tomu léčiteli,“ a posadil si skřítka na rameno a odvážně vstoupil do lesa.
Cesta lesem byla vcelku jednoduchá, stačilo se držet pěšinky, značené zelenou turistickou značkou, navíc u každého třetího stromu stál rozcestník s výraznou cedulkou s nápisem „K LÉČITELI TÍMTO SMĚREM.“ Netrvalo ani hodinu a půl a na nenápadné mýtině se vyloupla stylová roubenka.
„Tady žije léčitel?“ optal se Pravoslav skřítka.
„Baže,“ zaradoval se skřítek. „Jen zabuš na dveře.“
Pravoslav zabušil a dveře se skoro hned otevřely. Stál za nimi postarší senior, který vypadal tak trochu jako inženýr v důchodovém věku. Byl však naštěstí zcela střízlivý a příčetný.
„Vítám tě, Pravoslave,“ zahlaholil dřív, než se princ stihl představit. „A jsem rád, že jsi tady Toníkovi pomohl,“ opatrně sundal skřítka z princova ramene a pokynul: „Pojď dál, jestli nespěcháš.“
„No já vlastně trochu spěchám,“ soukal se zebe Pravoslav, ale pak mávl rukou. „A co, stejně mě čeká neúspěch, tak jestli se jeden dva dny zdržím, nic se nestane,“ a vešel dovnitř.
V domku bylo krásně čisto a útulno, léčitel uvařil čaj, Pravoslava pohostil, skřítkovi Toníkovi uzdravil nohu, a pak se prince zeptal:
„Hraješ šachy?“
„Mizerně, ale rád,“ přiznal Pravoslav.
„To jsme na tom stejně,“ zaradoval se léčitel, postavil na stůl šachovnici, rozestavěl figurky a vytáhl hrací kostku.
„Ty hraješ šachy s kostkou?“ podivil se Pravoslav.
„Jak jinak bych asi věděl, kterou figurkou a kam mám táhnout, co?“ opáčil léčitel.
Pravoslav pokrčil rameny a oba se pustili do hry.
Když dohráli, zeptal se léčitel: „Spěcháš?“
„Ani se mi nechce,“ přiznal se Pravoslav, „jsem prvorozený, měl bych se chystat na převzetí království, ale chci dělat něco jiného.“
„A co by to mělo být?“ zajímal se léčitel.
„Nebudeš se mi smát?“ znejistěl Pravoslav.
„Smát se můžu, čemu chci,“ děl moudře léčitel, „ale lidským snům a přáním se nesměju nikdy,“ a pohlédl na Pravoslava tak sugestivně, že ten odhodil stud.
„Chci být zahradníkem,“ prohlásil. „Ať místo mě vládne Květoš nebo Sváťa.“
„Zahradníkem,“ zamyslel se léčitel. „O něčem bych věděl. Dnes tu zůstaň. Zítra tě doprovodím za svým bráchou. Má velké zahradnictví a rád tě přijme,“ a Pravoslav se radostí mohl zjančit.

Po několika týdnech přiletěl do království krále Floriána a královny Mayldy holub a na noze měl dopis. Král s královnou holuba chytili a poručili kuchaři, aby jim ho připravil k obědu. Rozmotali dopis a četli:

Čau, tati, ahoj, mami,
protože jsem prvorozený a bylo mi dopředu jasné, že na dobrodružné výpravě neuspěju, rozhodl jsem se změnit kariéru a rekvalifikoval jsem se na zahradníka.
Mějte se,
Váš Pravouš.

„Hm,“ udělal král, „není zbytí, na dobrodružnou výpravu musí Květoslav.“
A jak to dopadlo?
Princ Květoslav neměl žádné sny a žádná přání. Udělal, co se mu řeklo. Došel k fontáně, vzal to správné vejce, přinesl je domů, rozbil a před očima všech se objevil pták dechberoucí krásy, který navíc úchvatně zpíval. A když dozpíval, bylo zase království plné nebeského i pozemského ptactva tak, jak tomu bylo dřív. Král Florián musel, ač nerad, stanovit Květoslava svým nástupcem.
Princ Svatoslav tak neměl co dělat. Nudil se a nevěděl, jak se zabavit. Jednoho dne vyrazil na hranice království a potkal tam žebráka. O něčem si s ním povídal, to už nikdo neví. Žebrák mu dal konec provázku a řekl mu, že až z toho provázku namotá celé klubko, najde svůj osud. Svatoslav se vydal za provázkem a od té doby ho nikdo neviděl.
A Pravoslav je dodnes rád, že unikl prokletí prvorozeného prince.