Stranger than fiction III

Můj plán na to páteční odpoledne byl jednoduchý. Najít Buráka a dát mu nezbytnou výchovnou lekci. Jednak jako kompenzaci za to, jak se ke mně a spoustě mých dalších vrstevníků choval v době, kdy jsme byli dětmi. A potom taky, aby pochopil, že vyděračství není zrovna byznys, který by měl být podporován.
To se, jak to v tuto chvíli vidím, podařilo. Aspoň tomu vše nasvědčuje. To, že se mnou Samantha odejde, v plánu nebylo. Až do poslední chvíle.
Měl jsem na jazyku přísné odmítnutí její prosby, abych ji vzal s sebou. Jenže pak jsem se podíval do jejích očí. A viděl jsem tam tolik smutku, trápení a bolesti, že mi došlo, že když ji odmítnu, připravím ji o to jediné, co ji drží při smyslech. O naději.
Čili od okamžiku, kdy jsem souhlasil s tím, aby šla se mnou, nejde nic podle plánu a vše je jedna velká improvizace. Až se sám sobě divím, kde se ve mně talent pro improvizaci vzal.

Poté, co jsem jí vysvětlil, že dámským spodním prádlem opravdu nedisponuji, vypadala chvíli zaraženě. Pak se poškrábala na hlavě a promluvila:
„No jo, to je opravdu problém, protože všechny moje věci zůstaly tam,“ a pohodila hlavou neutrálním směrem. „A já mám strach se tam vrátit,“ dodala, „protože jakmile tam vejdu, všechno na mě zase padne a ten nekonečný koloběh, ze kterého jsem před chvílí vypadla, tu bude zpátky a utluče mě do bezvědomí.“
Chvíli jsem neříkal nic. Až když ticho mezi námi bylo doslova hmatatelné, jsem nahodil, že bych pro její věci mohl zajet.
Vysvětlila mi, že budova, v níž je bar, kde pracovala, má ještě jeden vchod. Tím se vejde do chodby, na jejímž konci jsou schody do patra. V patře jsou dvoje dveře. O těch vlevo nic neví, ale za těmi vpravo je jednopokoják, ve kterém žila. Skoro všechno má ve velkých taškách, ty stačí sebrat.
Pak dodala, že z chodby v přízemí se dá vejít do zázemí baru. To má výhodu v tom, že není snímáno kamerami. V baru kamery jsou. A také pohybová čidla, pomocí nichž jsou kamery aktivovány.
V zázemí baru je stůl a nad ním trezor ve zdi. Do zámku v trezoru se musí zastrčit klíč, který vypadá jako od zámku šaltrpáky. A po zastrčení se musí na klíč zatlačit, aby zámek zajel ještě asi tak půl centimetru hluboko. Pak se dá trezor odemknout.
„Odkládala jsem si část tržeb bokem,“ řekla, „vezměte, prosím, všechny obálky, které v tom trezoru najdete. Nic tam nenechte.“
Pak dodala, že přes víkend nepracovala, i když bar měl otevřeno. Měla brigádnici Sandru, která své tržby ukládala do zásuvky u stolu, nad nímž je trezor. Z této zásuvky můžu vzít taky všechno, co v ní najdu.

Za doprovodu písně „Handshake“ od Bad Religion jsem dojel k budově s barem. V baru byla tma a liduprázdno, což je dobře. Objel jsem budovu a přijel ke zmíněnému bočnímu vchodu.
Bral jsem to klíč po klíči, až jsem boční vchod odemkl. Opatrně jsem vyšel do patra a přesně podle popisu našel dvoje dveře. Dalším klíčem jsem odemkl ty pravé. Malá chodba s ještě menším kuchyňským koutem. Ještě menší koupelna. V ní nějaké šampóny, sprchové gely, mýdla, krémy, odličovadla a kdovíco ještě dalšího.
Vzal jsem v koutě ležící igelitku se značkou jednoho velkého obchodního řetězce a začal do ní věci z koupelny systematicky ukládat. I kartáček na zuby s pastou a dva ručníky.
Pak jsem vešel do pokoje a měl jsem co dělat, abych nezaplakal.
Jednoduchá postel s matrací a několik tašek. Jinak skoro nic. Na nočním stolku pár drobností.
Vzpomněl jsem si, co mi Samantha kladla na srdce a postupně jsem všechny tašky odnosil k bytovým dveřím, pak k vchodovým dveřím a nakonec do auta.
Venku jsem měl pocit, že tady něco nehraje. Jen jsem nevěděl, co to je.
Vrátil jsem se dovnitř a šel prozkoumat zázemí baru. Nepřekvapilo mě, že jsem všechno našel tak, jak to Samantha popsala.
„Nechala jsem tam i mobil,“ řekla, „ten tam, prosím, nechte. Nechci, aby se mi kdokoli z mého dřívějšího života mohl dovolat,“ a říkala to takovým tónem, že bylo jasné, že to myslí opravdu vážně.
Když jsem se chystal odejít, zaslechl jsem podivný vrčivý zvuk. Tichý a vrčivý. Zastavil jsem se a naslouchal. Natáčel jsem hlavu různými směry, až mi došlo, že zvuk jde z baru.

Kamery. Pohybová čidla. Pomůže, když nerozsvítím?
Zvědavost ve mně zvítězila.

Opatrně jsem vstoupil do prostor baru. Zvuk, který jsem slyšel, byl zřetelnější. Na pultě mezi skleničkami, jak jsem doufal a tak trochu i očekával, Samanthin telefon vibroval a vrčel jako hodně nadržené sršní hejno. Na displeji svítilo jméno „Burian P.“ Představa, jak se Burák snaží ovládat svůj telefon jedinou zdravou rukou, mě na chvíli pobavila.
Proč jí vlastně volá? Chce se omluvit nebo přitvrdit ve svém vydírání?
Po chvíli telefon dovibroval. Na displeji se objevila jednoznačná informace:
Počet zmeškaných hovorů: 14.
Burák se snaží, pousmál jsem se.
Opatrně jsem vzal telefon do ruky a odnesl jej do zázemí. Položil jsem jej do trezoru nad stolem a trezor zamkl.
Burák se nedovolá.
A brigádnice nebude mít potřebu panikařit, že Samantha zapomněla mobil v baru.
Všechny peníze z trezoru i zásuvky u stolu jsem schoval do nenápadné plátěné tašky. Teprve potom jsem vyšel na chodbu, zamkl dveře do zázemí a chodbou vyšel ven.
Pořád mi něco nehrálo. Teď mi to nehrálo o něco málo víc.
Plátěnou tašku jsem schoval před sedadlo spolujezdce. Přitiskl jsem se do stínu u zdi budovy a pomalu se posouval k místu, kde je vchod do baru.
Stálo tam auto, které tam při mém příjezdu nebylo.
Řidič a jeho společník zaparkovali tak šikovně, že je osvětlovala pouliční lampa.
Nemohl jsem si být jistý víc. Byli to Burákovi poskoci.
Takže je jasné, že varianta, že by se chtěl Burák omluvit, padá.
Vzniká tím možnost komplikace. Když se budu snažit projet okolo nich, můžou mi dělat potíže. I kdyby neměli zbraně, srážku si rozhodně dopřát nechci.
Vrátil jsem se do svého auta. Chvíli jsem přemýšlel, pak jsem vytáhl svůj telefon a mapovou aplikaci.
A po chvíli prohlížení mi svitlo. Možnost tu je.
Musím šikovně manévrovat, abych se dostal za budovu přesně na opačnou stranu, než je vchod do baru. Vede tam nějaká cesta, asi nic moc, ale pro můj účel musí stačit. Pojedu po ní nějakých 250 metrů a dostanu se do průmyslového areálu. A když v něm nezabloudím, vyjedu u podjezdu pod železniční tratí. A když projedu podjezdem, dostanu se, budu-li mít štěstí, na cestu, která vede ke mně, do oficiálně nebytového prostoru, kde teď nejspíš spí Samantha.
Musím spoléhat na to, že Burákovi poskoci jsou opravdu tak hloupí, jak vypadají.

Nebylo to jedno z nejlepších řešení, které jsem použil.
Cesta, kterou jsem našel, byla spíš širší pěšina. Vešel jsem se na ni tak tak a ještě jsem musel jet jak pako pomalu, abych si neulomil zrcátka a stihl reagovat na terénní nerovnosti.
Byl jsem lehce za polovinou této části trasy, když tmu za mnou prořízly dva světlomety. Burákovi poskoci se nezdají, napadlo mě.
Oproti mně mají výhodu v tom, že jejich auto je užší. Zároveň je ale nižší, takže musí jet taky pomalu, aby nepřišli o podvozek.
Rozhodl jsem se nepanikařit a opatrně dojel na konec pěšiny. Pak se mi povedlo lehce najet na standardní cestu, která vedla skrz průmyslový areál.
Oznámení o tom, že maximální povolená rychlost je 25 km/h, jsem se rozhodl protentokrát ignorovat.
Hlavně opatrně, říkal jsem si. Teď doleva, pak dvakrát rovně, pak doprava, pak zase doleva, pak jednou rovně a měl bych vyjet u podjezdu pod železniční tratí.
Vyjel jsem.
Podjezd byl asi sto metrů ode mě napravo a nevedla k němu žádná cesta.
Takže znovu a lépe.
Vyrazil jsem zpět do areálu a na jedné z křižovatek jsem je potkal.
Oba se krčili v miniaturním Fiatu Tipo.
Musel jsem se zasmát. Jejich chyba, že si nepořídili normální auto. A moje chyba, že jsem jim umožnil si mě všimnout. Teď totiž nastane ta pravá honička.
Naštěstí byli tak dezorientovaní, že se mi je na chvíli podařilo setřást a na další pokus najít podjezd a dostat se na správnou silnici.
Za chvíli se objevili za mnou. Udržovali uctivý odstup, což bylo nutno ocenit. Ovšem zároveň vyvstala nutkavá potřeba je setřást.
První, co jsem udělal, bylo, že jakmile jsem se dostal do úseku, kdy je nutno jet do hodně prudkého kopce, zabral jsem, co to dalo.
Spokojeně jsem sledoval, jak se ti dva v té parodii na auto vzdalují hodně dozadu. Přece jen to, co si pořídili, tak dobře netáhne.
Teď druhá fáze. Za chvíli projedu malou vesnicí. Od začátku do konce ani ne 300 metrů. Ovšem jak si vzpomínám, dá se zajet mezi domky.
Měl jsem tak luxusní náskok, že jsem mohl mezi domky zacouvat, zhasnout světla a vypnout motor. A i tak jsem ještě chvíli čekal, než se objevili.
Projeli okolo mě s bezradnými výrazy. Skoro mi jich bylo líto.
Počkal jsem, až popojedou dál, a teprve poté, co zmizeli za horizontem, jsem se vydal za nimi.
A udržoval jsem také uctivý odstup, jen z mnohem praktičtějšího důvodu.

Ke konfrontaci došlo před křižovatkou, kde zastavili a špekulovali o tom, kudy se dát. Zastavil jsem tak, že jsem je měl oba jak na dlani. Z přihrádky před spolujezdcem jsem vytáhl svoje elegantní rukavice a čekal.
Po chvíli jeden z nich odešel. Druhý držel v ruce telefon a někomu volal.
To byla má chvíle. Aniž by si toho volající všiml, došel jsem až těsně za něj.
Nikdy jsem netušil, co to s člověkem udělá, když mu zlehka položím ruku na rameno a tiše se zeptám: „Máš potíže, chlapče?“
„Jáá, jiii, hyyy, jééé,“ udělal a upustil telefon. Ten dopadl na silnici, kde jsem do něj kopl a poslal ho tak do příkopu.
„Komu jsi volal?“ zeptal jsem se, když jsem poskoka otočil obličejem k sobě. „Snad ne Burákovi?“ zajímal jsem se.
„A…, ano, přesně jemu,“ vyjekl.
„A kde máš toho druhého?“
„To…, to je…, to je brácha,“ vysvětloval.
„Dobře, tak kde máš bráchu?“
„On šel…, on se šel vych…, odskočit,“ blekotal.
„V pořádku,“ usmál jsem se. „Podej mi klíče od auta.“
Nechtělo se mu, ale můj dobrosrdečný úsměv ho přesvědčil.
„Nezabijete mě, že ne?“ zeptal se s leknutím.
„Copak jsem nějaký zabiják?“ podivil jsem se. „Jen jdi hezky přede mnou ke kufru.“
Poslechl. Došli jsme ke kufru toho fiata a já ho otevřel. Nic moc, ale pro moje účely stačí.
„Vlez tam,“ kývl jsem hlavou.
Celý se roztřásl. Prosil, ať nemusí do kufru.
Musel.
Spokojeně jsem kufr zabouchl, pak zamkl, zkontroloval oboje přední dveře (zadní to auto nemělo), pak jsem vzal jeho klíče a hodil je někam do tmy.
V příkopu stále svítil jeho mobil. Vzal jsem jej do ruky a přiložil k uchu. Zřetelně jsem slyšel Burákův hlas:
„Tomáši, no tak, co se děje? Tomáši, haló!“
Pousmál jsem se. Pak jsem se rozmáchl a i Tomášův mobil letěl někam do tmy.
„To bychom měli,“ řekl jsem pro sebe, vrátil se ke svému autu a pomalu odjel. Bohužel přijdu o tu srandu, až se k zamčenému autu vrátí druhý Burákův poskok.

Před domem jsem se zaradoval. Otřískaný Transit byl pryč, takže jsem mohl na své oblíbené místo.
Vzal jsem všechny tašky z auta a postavil je do chodby tak, aby je Samantha, až se ráno probudí, bez potíží našla.
A pak jsem – já vím, nedělá se to – lehce pootevřel dveře do pokoje, kde spala. Viděl jsem, jak je zavrtaná ve spacáku jako larva. Koukal jí jen kus hlavy a část paže po loket.
Usmál jsem se a zavřel dveře.
Vzpomněl jsem si na tu chvíli, kdy ze sebe shodila halenku a objevila se přede mnou jen v černé podprsence s bílými puntíky.
A já řekl pouze „Ani to nebolelo.“
Jsem trouba.
Ty skoro tři minuty, než se nasoukala do mého trička, mi připadaly nekonečné.
Teď spí.
Za těchto úvah jsem se protáhl koupelnou a ve své ložnici spíš zkolaboval než usnul.