Stranger than fiction II

Před Barem u červeného hada se Samantha zastavila.
„Nerozmyslela jste si to?“ zeptal jsem se.
„Ne,“ odpověděla pevným hlasem poté, co se hluboce nadechla. „Musím odejít. A to hned. Jinak bych tu zůstala a to místo by mě sežralo.“
Otočila se a pohlédla směrem k baru, kde seděla pětičlenná opilá společnost, jejíž členové nechápavě gestikulovali. V jejích očích jsem zahlédl něco, co bych definoval jako odpor.
„Hrozný pajzl,“ špitla a krátce pohlédla na mě. „Máte pravdu, ti chlapi jsou do jednoho hovada.“ Pak se znovu natáhla, z kabelky (kde proboha vzala kabelku? Odpřísáhl bych, že když se mě ptala, jestli může jít se mnou, žádnou kabelku neměla! A teď ji má?) vytáhla svazek klíčů. Chvíli se v něm přehrabávala, pak vylovila jeden klíč a barové dveře zamkla.
„Vy jste je tam zamkla?“ zeptal jsem se asi víc nechápavě, než bylo nezbytně nutné.
„Klid,“ odpověděla, „v osm je zavíračka, o půl deváté přijde Irina, co mi tady uklízí, odemkne a vyžene je ven,“ dodala a obrátila se ke mně: „Můžeme jít? Tedy jestli opravdu můžu s vámi?“
„Je tři čtvrtě na pět,“ konstatoval jsem zbytečně, pak jsem nabral rovnováhu a odpověděl: „Jestli jdete se mnou, tak pojďte.“
Vyrazili jsme do odpoledne, které postupně přerůstalo v podvečer. Samantha kráčela půl kroku za mnou. A zvolili jsme volnou chůzi, která je za všech okolností nejméně nápadná.
Netrvalo dlouho a došli jsme na parkoviště u divadla. K centru tohoto města to není daleko. U svého auta jsem se zastavil.
„Mit…, su…, bi…, shi,“ četla Samantha pomalu. „Ou…, tlan…, der,“ což mě pobavilo, neboť obě slova přečetla tak, jak jsou napsána. Pak se podívala zase na mě: „To je vaše auto?“
„Bohužel,“ pokrčil jsem rameny, „nic skromnějšího jsem nesehnal.“
Otevřel jsem kufr a vložil do něj svůj nenápadný kufřík. Samantha pochopila, oběhla auto a umístila se na sedadle spolujezdce.
„Moment,“ řekla, když jsem se posadil za volant, „můžete řídit, když jste pil?“
A sakra.
„Jestli myslíte toho panáka s Burákem,“ začal jsem zvolna, „tak nemám obavu, že by mě taková dávka nějak ovlivnila,“ což je pravda, jak jsem se v minulosti mohl přesvědčit.
„Jak myslíte,“ pohodila hlavou Samantha a rozhlédla se. „V takovém autě jsem ještě nejela.“
Spolkl jsem otázku, kterou jsem jí chtěl položit o tom, v jakých nebo kterých autech dosud jezdila, a projevil jsem jistou praktičnost. „Jste připou…, aha, připoutaná jste,“ připoutaná byla a v klíně držela svou kabelku (kdy a odkud ji vytáhla, mi pořád nedávalo smysl).
Nastartoval jsem, motor se rozvrčel a za doprovodu písně „I wanna be sedated“ od Ramones se mi povedlo vykroužit z parkoviště, abych se zařadil do dlouhé řady aut, jedoucích mým směrem.
„Jedeme ke mně,“ oznámil jsem, „nevadí?“
„To je jedno,“ zněla její odpověď, „hlavně, ať je to daleko.“
Po zbytek cesty jsem poslouchal jen hudbu.

„Krucinál,“ pronesl jsem o necelou hodinu později.
„Děje se něco?“ ozvala se Samantha.
„Jo, děje. Někdo mi na moje oblíbené místo postavil dodávku,“ ukázal jsem na omláceného Transita, který stál na místě, ze kterého to mám k vchodovým dveřím pouhé dva kroky. „A teď to mám ke vchodu daleko.“
„To zvládneme,“ pronesla Samantha.
Moment, ona použila první osobu?

Odemkl jsem nenápadné a neprůhledné dveře. Mají tu výhodu, že nikdo nečeká, že by v prostoru za nimi někdo bydlel. Navíc, když je na nich cedulka s názvem dávno neexistující firmy. A kdyby se v tom někdo šťoural, mohl by poukazovat na to, že vedu Samanthu do oficiálně nebytového prostoru.
„Tady se zujte,“ poradil jsem jí a ukázal, kam si má odložit body. Skopla je s nepředstíranou radostí.
„A teď pojďte za mnou,“ a vedl jsem ji do jednoho z pokojů, které tu vznikly z místností, původně určených k jiným účelům.
Ve dveřích pokoje vyjekla leknutím.
„Co byste chtěla od samostatně žijícího chlapa,“ zabručel jsem a ukázal do míst, kde jsem tušil, že kdysi bývala pohovka. „Jestli chcete, posaďte se tady.“
Přistoupila k hromadě všeho možného, chvíli v ní hrabala a nakonec vytvořila mezeru, do které se usadila. Zvědavě se rozhlížela kolem sebe.
„Něco si dáte? Pivo, víno nebo rum?“ nabídl jsem, ačkoli mi něco říkalo, že rum určitě nemám.
„Víno,“ vydechla, „jaké máte?“ dodala.
„Podívám se,“ odběhl jsem do míst, kde snad bylo něco, co jsem povýšil na špajz. A cestou jsem si nadával, že nabízím víno a ani nevím, jaké nebo které to je.
Jednu láhev jsem našel a po chvíli mentálního souboje se zátkou ji i otevřel. Pak jsem se rozhlédl a z míst, kde si obvykle ráno vařím kafe, vydoloval skleničku, kterou jsem po letmé vizuální kontrole prohlásil za dost čistou, aby z ní Samantha mohla pít.
„Tady,“ podal jsem jí skleničku s vínem a usadil se do křesla – nebo do hromady všeho možného, pod níž bylo lze tušit křeslo.
Samantha se napila a rozplakala se.
Plakala dlouho a já věděl, že ji nesmím přerušovat. Pozoroval jsem ji, otřásala se pláčem, vzlykala a zase plakala.
To trvalo nekonečně působících sedm minut. Teprve potom si otřela oči a lehce se pousmála.
„Děkuji,“ řekla.
„Za co?“
„Víte,“ zamyslela se. „Já jsem vám v tom baru trochu lhala. Bylo to tam hrozné. Byla jsem tam skoro čtyři a půl roku. A postupně mě to víc a víc ubíjelo.“
Znovu se napila a pokračovala: „Ptal jste se mě, co se stalo mému manželovi. To je hodně zlý příběh. Já jsem se vdávala ještě před dvacítkou. Měla jsem hlavu v oblacích, manžel byl pro mě dokonalé ztělesnění mých představ o tom, jak by měl muž vypadat, jak by se měl chovat, a všechno další.
Manžel začal podnikat. Moc se v tom nevyznám, tak jsem mu do toho nekecala. A tehdy se seznámil s tím, jak mu říkáte…“
„Myslíte Buráka?“ nahodil jsem.
„Přesně toho,“ potvrdila. „Proč mu vlastně říkáte Burák?“
„Co si vzpomínám,“ vyslovil jsem pečlivě, „říkají mu tak všichni už odnepaměti. Nejen proto, že se jmenuje Burian. Ale taky proto, že když se rozdávaly svaly, šel si dvakrát přidat, zatímco když se rozdával rozum, seděl na záchodě s urputnou zácpou.“
Samantha se pousmála a já pokračoval: „Myslel si o sobě, jaký není frajer, ale nebyl. Chtěl, abychom mu říkali Rocky. Jenže to nešlo. Každý, kdo ho uviděl poprvé, mu hned začal říkat Burák. Nikdo ho nebral. Proto začal šikanovat slabší. Nás mladší kluky a taky holky. Jediný, kdo na něj platil a platí, je jeho máma.“
„Aha,“ pokývla hlavou Samantha a pokračovala: „Tak právě on se nabídl mému manželovi, že mu bude shánět kontakty a zprostředkovávat kšefty. Mluvil o tom, komu už kdy v podnikání pomohl. Manžel byl důvěřivý, vzal si velký úvěr a peníze svěřil Buri…, Burákovi, já se omlouvám, ale ta přezdívka je fakt směšná,“ zase se pousmála, „ten si je vzal a zmizel s nimi s tím, že se ozve. Neozval se a když manžel urgoval to, co mu Burák slíbil, ten měl jenom výmluvy a nakonec se před mým manželem nechal zapírat.
A manžel bohužel netušil o tom, že na Buri…, Buráka platí jeho máma, tak se obrátil na policii a na soud. A Bur… rák dostal strach, nebo si to aspoň manžel namlouval. Zavolal mu, že mu peníze vrátí, že se spolu setkají kousek za městem v chatařské kolonii. Manžel tam odjel a už se nevrátil,“ a oči se jí opět zalily slzami.
„Myslíte, že ho Burák…?“ nechal jsem otázku schválně nedokončenou.
„Myslím si, že jo, ale důkazy nejsou,“ povzdechla si. „Já jsem mezitím vzala tu práci v tom takzvaném baru,“ zatvářila se s odporem, „a Buri…, Burák přišel s tím, že mě bude chránit před nějakými zlými. A pak, když přeskočím nějakou dobu, jsem teď tady s vámi ve vašem…,“ rozhlédla se, „asi hnízdě.“
„Uh,“ udělal jsem a sebekriticky jsem musel uznat, že moje bydliště opravdu vypadá jako Hirošima dvacet minut po dopadu bomby. Nic dalšího jsem neřekl a raději jsem své společnici nalil další skleničku vína.
Vzala ji vděčně a obrátila ji do sebe na ex.
„Už máte lepší náladu?“ nahodil jsem.
„Asi jo,“ povzdechla si a zadumaně pokývala hlavou.
„Tak pojďte,“ vstal jsem, „trochu vás tudy provedu.“
Vstala a šla poslušně za mnou. Hodná holka.
„Tady,“ řekl jsem v první místnosti, „je…, hm, asi kuchyně. Každopádně si tu každé ráno vařím kafe, je tu lednice a špajz.“
Zakoulela očima, ale nic neřekla.
„Tady,“ řekl jsem o kousek dále, „je koupelna. Sprchový kout, pračka…, nic moc, ale postačí. Za těmi vedlejšími dveřmi je toaleta, nemusím vysvětlovat. Tady,“ ukázal jsem další místnost, „tady spím. Většinou. A pak je tu ještě jeden pokoj, pojďte za mnou,“ a došli jsme až ke dveřím, které jsem za tu dobu, co tu bydlím, ani jednou neotevřel. Až teď.
Uvnitř byla sice starší, ale zachovalá pohovka, stolek, židle a nějaká skříň.
„Tak tady asi budete moct přespat,“ ukázal jsem a Samantha přikývla. „Je tu teda,“ otevřel jsem skříň, „jenom spacák, jestli nevadí.“
„To nevadí,“ pronesla Samantha a já měl radost, že toto máme z krku. „Jen mám jiný problém,“ pronesla, když jsme se vrátili do prvního pokoje.
Už jsem se chystal k přednášce, že slovo problém vynalezli neúspěšní lidé, aby omluvili svou neúspěšnost, ale netušil jsem, jestli by takové poučení ocenila, tak jsem jen opáčil: „Jaký?“
Ohnula obě paže v loktech a ukázala si k ramenům: „Tohle,“ řekla a jela rukama dolů podél svého těla, „je jediné, co mám na sebe. Asi to nestačí, že?“
„To opravdu nestačí,“ děl jsem po chvíli přemýšlení, „tak víte co? Sundejte to.“
„To jako,“ vyjekla, „tady?“
„Snad si nemyslíte, že jsem v životě neviděl holku ve spodním prádle,“ pronesl jsem sarkasticky.
Byla to ta správná věta, kterou jsem měl říct. Věta, která ji dokonale odšpuntovala. Samantha se naprosto spontánně na celé kolo rozesmála, až se zalykala. Pak padla zády do míst, kde se možná nachází pohovka, kopala nohama do vzduchu a u toho řvala smíchy. Chvílemi to vypadalo, že se začne i dusit.
Soustředěně jsem ji pozoroval. Co já vím o lidské psychice? Řeknu nevinnou poznámku a druhého to úplně zdrtí. Nebo, jako v jejím případě, odbourá.
Po několika minutách se dosmála, dvakrát třikrát se nadechla a podívala se na mě vesele.
„Tak jo,“ řekla. Rozepla si dva horní knoflíky u halenky, zbytek přetáhla přes hlavu a vítězoslavně odhodila na hromadu jiných věcí.
„Ani to nebolelo,“ usmál jsem se.
„A co teď?“ zeptala se.
„Teď s tím něco uděláme,“ odpověděl jsem a přešel do míst, kde jsem tušil, že mám naskládané hromady triček, která jsem zatím neměl na sobě. Hrábl jsem do jedné z těch hromad a podařilo se mi něco vylovit.
Roztrhl jsem sáček, ve kterém bylo tričko zabaleno, a podal je své společnici. „Zkuste si to.“
Samantha se zavlnila a tričko sjelo po jejím těle. Pokládám za nutné konstatovat, že každé ženě sluší oděv, který má pod výstřihem nápis „Sepultura,“ u spodního okraje nápis „Chaos A. D.“ a mezi tím obrázek s motivem obalu příslušného alba. Jaký motiv má takové tričko na zádech, raději popisovat nebudu.
„No vidíte,“ usmál jsem se. Samantha měla tu výhodu, že moje nikdy nenošené tričko na ní vypadalo jako minišaty.
„Ještě tohle,“ řekla, takhle zavlnila boky a z pod trička vyjela její krátká sukýnka. Ta sjela až k zemi, pak z ní Samantha elegantně vytáhla nejdříve jednu nohu, pak druhou a s gustem ji od sebe odkopla.
„Sbohem, starý živote,“ řekla s uspokojením.
„Dámské spodní prádlo tady bohužel nemám,“ informoval jsem ji, „aspoň o žádném nevím,“ dodal jsem nejistě.