Zelová

Do této nenápadné moravské vísky jsem se dostal během svého dlouhého putování, pro které jsem se rozhodl poté, co bylo každému jasné, že mému vztahu s Aloisií je definitivní konec.

To, že mezi mnou a Aloisií to fungovat opravdu nebude, začalo být jasné krátce po svatbě, kterou jsme absolvovali z jednoho prostého důvodu, a to, že to bylo společensky žádoucí. Svěřovat se komukoli nemělo cenu. Kamarádi mi Aloisii opravdu nezáviděli, neboť si, stejně jako já, byli vědomi, že, jak kdysi zpíval Míra Kuželka, ona na mě zbyla.
Svěřovat se mámě nemělo cenu vůbec, ta se v Lojzičce, jak ji důvěrně oslovovala, což Aloisii lezlo krkem a tvrdila, že je to oslovení leda tak pro kozu a ne pro emancipovanou ženu, doslova viděla a bylo-li by to možné, neváhala by ji okamžitě adoptovat.
Každodenní život s Aloisií odhalil jen to, na co jsem se marně pokoušel poukazovat. Totiž, že jsme dva mimoběžné objekty a naše dráhy se neprotínají ani v nekonečnu. Někdy po dvanáctém pokusu zprovoznit mezi námi to, čemu se v románech pro dospívající dívky eufemicky říká vztah, mi došla známá pravda, že na vztah opravdu musejí být dva.
Proto jsme si jednoho večera s Aloisií nalili čistého vína, tuším, že šlo o tramín, konkrétně ročník 1994, což napomohlo k tomu, že jsem Aloisii vysvětlil, jak to vidím a jak se věci mají. Aloisie mě pozorně vyslechla, pronesla něco v tom smyslu, že když to vidím takhle, tak mi ve štěstí bránit nebude, a do týdne byla odstěhovaná u své sestřenice. Zároveň jsme oba začali připravovat podklady pro rozvodové řízení.
Abych si trochu srovnal myšlenky, čakry, guny a vrstevnice, a abych našel svou správnou tatvu, vydal jsem se na toulavou dovolenou. A toho dne jsem dorazil až do Zelové.
Malebná vesnička, kde se zastavil čas někdy v době první republiky. Tak na mě Zelová působila. Procházel jsem se, fotil zajímavé objekty a konstatoval, že místní klima má na mou duševní rovnováhu více než pozitivní vliv.
Zrovna jsem přešel náves, když jsem před jedním místním stavením zahlédl na lavičce sedícího staříka, který jakoby z oka vypadl staříčkovi Pagáčovi z kultovních knížek o Slovácku, které sa súdí aj nesúdí.
Dodal jsem si odvahu a přišel k němu blíž.
„Dobrý den,“ oslovil jsem jej hlasitě, „můžu se vás na něco zeptat?“
„Ja tož dobrý den, šohajku,“ odpověděl stařík, „šak sa klidně zeptaj na všecko, co ťa zajímá.“
Jeho bodrost mě potěšila, i přistoupil jsem blíž a položil základní otázku:
„Proč se vlastně tady vaše vesnice jmenuje Zelová? Souvisí to nějak se zelím?“
Stařík se zasmál a odpověděl:
„Ja tož, baže je to tak. S čím iným by to mělo súviset?“
„Aha,“ pokýval jsem hlavou, „tady se pěstovalo zelí, rozumím tomu dobře?“
„Tak tak,“ souhlasil stařík, „šak poď dovnitř, esli nespěcháš, cosik ti k temu povím.“
Pokrčil jsem rameny. Odmítnout pozvání je jeden z vrcholů neslušnosti, která tak má více vrcholů než Kordillery. Vydal jsem se proto za staříkem dovnitř domu.
Dům byl krásně a vkusně vybavený, moderní člověk by řekl v retro duchu. Všude krásně čisto, takže jsem rád usedl na dřevěnou židli, kterou mi stařík ukázal. Ten sám na chvíli zmizel, aby se objevil s lahví, jejíž průzračný obsah nenechal nikoho na pochybnostech, a dvěma štamprlaty.
„Prv dáme po kalíšku,“ oznámil mi, nalil a podal mi, „a schválně, esli poznáš, z čeho to je a kolik to má procent.“
Obrátil jsem štamprli do sebe a nechal tekutinu působit.
„Řeknu vám,“ odpověděl jsem po chvíli, „že to má pětašedesát procent a je to z hrušek.“
Stařík se na mě podíval s uznáním.
„Si dobrý šohaj,“ řekl, „jako první si to uhádl bez nápovědy. A proto ti včil možu povědět o tom našem zeléčku.“
Usadil jsem se pohodlněji a pozorně jsem se zaposlouchal do staříkova vyprávění.
„Tož, šohajku, to bylo tak,“ začal stařík pomalu, „tady ta naša dědina je stará, hodně stará. Byla tu už aji před husitama a ešče dlúho tu bude. S tým nikdo nic nenadělá. Tož ale jak sa začali husiti roztahovat, bylo potřeba sa jim bránit. Aji od nás chlapi šli proti nim bojovat. Nekeří sa už nevrátili, ale ti, co sa vrátili, pak dlúho vyprávěli, co zažili a viděli.
A tady okolo nás na tých polách sa celú dobu neco pěstovalo. Tož baže aji to zeléčko. A jedného dňa sa vrátil pradědek pradědka Vincka Fejfušového a přinesl jakúsi sazenicu. A prý, že je to nejlepší zeléčko, jaké kdo kdy jedl. Tož všeci sa uščuřovali, protože každý měl svoje zelé a každý věděl, že nad to jeho zelé není.
Tož ale, šohajku, pak sa stal jakýsi zázrak. Ten pradědek od pradědka Vincka Fejfušového ty svoje sazenice zasadil a jak mu vzešlo a sklidil, pozval celú dědinu, aby to nové zeléčko ochutnala. A to bylo neco, to ti povím. V naší kronice je o tem záznam, že sa všeci oblizovali ešče dva měsíce potem a chtěli po Vinckovém prapředkovi taky ty jeho sazenice.
Tož on nebyl zlý člověk a každému rád vyhověl. A za pár rokú sa u nás všade pěstovalo to jeho zelé. A to ti bylo neco, to ti tady poví každý, kdo není úplný hňup. Bylo aji lepší než to slavné kološvárské. A dokonca si ho u nás objednávali do císařské kuchyně až do Vídně. Nemosíš mi to věřit, ale je to právě tak.
Tož ale, jak víš, osudy sú všelijaké, černé, bílé, ba aj barevné. Přišly války, přišly chudé roky, naše zeléčko bylo vynikající, ale drahé a každý neměl peníze, aby si ho mohl dovolit, tož tady pěstování našeho zeléčka po Vinckově prapředkovi upadalo. A když už to vypadalo, že sa zase vzmožeme, přišli komunisti a urobili z tých našich polí zemědělské družstvo.
Tož ale aji to jsme přežili jak tak. Enem s naším zeléčkem byl ámen. Tož ale to bych nepřál fakt nikemu. Celá dědina hledala, esli někemu nezbyla aspoň jedna sazenica.
Zbyla. A právě Vinckovi Fejfušovému. Enemže Vincek byl podnikavý. Zasadil a pěstoval to původní zelé, ale už nedával každému na ochutnání. A sazenice už vůbec. A jak Vincek umřel, tož jeho vnuci sklidili poslední úrodu a bylo po tom našem vynikajícím zeléčku.
Tož ale,“ zopakoval stařík svou oblíbenou frázi, „tož ale říká sa, že si Vincek vzal poslední sazenicu s sebou do hrobu. A prý že kdo k jeho hrobu přijde v pravé poledně, to máš za nějakých dvacet minut, a odklopí Vinckovu fotku, tož ten tam prý tu poslední sazenicu najde. Co je na tem pravdy, nevím, ešče sa o to niko nepokusil.“
Staříkovým vyprávěním jsem byl ohromen. Nechal jsem si vysvětlit, jak se dostanu na místní hřbitov, i to, že hrob Vincka Fejfuši je třetí od brány v prostřední řadě. Srovnal jsem si hodinky, poděkoval staříkovi za vyprávění, dali jsme si ještě po kalíšku do jedné i druhé nohy, a vyrazil jsem ke hřbitovu.
Nezamčenou brankou jsem vešel mezi náhrobky. Našel jsem prostřední řadu a brzy jsem stál před náhrobkem, který zlatým písmem sděloval světu, že zde v Pánu odpočívá Vincenc Fejfuša, narozený 6. 2. 1925, zemřelý 14. 5. 2008. Z fotografie se na mě díval přísný pohled starého muže, v jehož očích bylo vidět, že se s ním osud nemazlil.
Byl jsem na místě právě včas, neboť hodiny na nedalekém kostelíku začaly odbíjet poledne. Nadechl jsem se, dodal si odvahy, naklonil jsem se k náhrobku a odklonil fotografii nebožtíka.
Za fotografií byl v náhrobku malý výklenek. A v něm něco zeleného. To by mohla být ta legendární poslední sazenice, zaradoval jsem se a s vědomím, že jsem právě dosáhl nevídaného objevu, jsem do výklenku natáhl druhou ruku a sazenici do ní vzal.
Vtom se stalo něco nepochopitelného a nevysvětlitelného. Uprostřed horkého letního dne klesla teplota vzduchu skoro až k nule, zvedl se ukrutně silný a ukrutně studený vítr, který i mnou, který nejsem žádné tintítko, hodil proti hřbitovní zdi. A v tom větru jsem slyšel hlas, který říkal:
„Kdes nic neschoval, nic nehledaj!“
Probral jsem se okolo půl jedné. Kolem mě byl opět nádherný horký letní den. Došel jsem k náhrobku Vincence Fejfuši. Zkusil jsem pohnout jeho fotografií. Nepohla se ani o milimetr, jakoby byla ke zbytku náhrobku přivařená.
A když jsem se na ni podíval, měl jsem neodbytný pocit, že se mi Vincenc Fejfuša ze záhrobí směje.