Knihovna

Prostředí knihoven mě vždy přitahovalo svou specifickou atmosférou a možností dotýkat se knih, které přede mnou četly generace čtenářů. Ani jsem nečekal, že se mi na sklonku kariéry naskytne možnost stát se knihovníkem.

„Je to zvláštní,“ pravil profesor Kulíšek, jedna z největších vědeckých kapacit, které jsem měl tu čest znát, „že u nás chcete dělat knihovníka. Co vás k tomu vede?“
Rozhodil jsem rukama. „Vždycky jsem měl kladný vztah ke knihám, pane profesore,“ řekl jsem po pravdě, „a místem knihovníka ve vašem ústavu si chci splnit celoživotní sen.“
„Nebuďte tak formální,“ pousmál se profesor Kulíšek, „ostatně jste také profesor, navíc mnohem proslulejší než já, dokonce máte řádné profesury na čtyřiadvaceti univerzitách z pětadvaceti nejprestižnějších. Jste citován po celém světě. A kromě toho máte Nobelovu cenu,“ vztyčil profesor Kulíšek ukazovák, „proto je mi zvláštní a podivné, že se svou proslulostí se chcete věnovat knihovnictví.“
„Víte, pane profesore, tedy vlastně pane kolego,“ začal jsem pomalu, „vím, že na to nevypadám, ale opravdu odmalička rád čtu. Číst jsem se naučil už ve čtyřech letech a o rok později jsem znal každou knihu v domě mých rodičů i v nejbližším sousedství. V sedmi letech jsem zjistil, že mě literatura určená dětem mého věku intelektuálně neuspokojuje a četl jsem literaturu určenou čtenářům o minimálně pět let starším. V devíti letech jsem začal číst knihy pro dospělé.“
„Jak to na vás působilo?“ přerušil mě profesor Kulíšek.
„Nepředstavitelně,“ odpověděl jsem. „Pronikal jsem do knih jako do příběhů i jako do jistého druhu filosofie. V jedenácti letech jsem na otázku, čím se chci stát, odpověděl svému učiteli, že literárním vědcem. Měl jsem k tomu řádně našlápnuto.“
„Ovšem vaším oborem se přece stala fyzika,“ přerušil mě profesor Kulíšek, „nebo se mýlím?“
„Vůbec se nemýlíte,“ povzdechl jsem si, „a mohl za to Kružík.“
„Kružík, Kružík,“ pátral profesor Kulíšek v paměti, „nebyl to ten s tou obloukovou lampou? Vlastně ne, to byl někdo jiný. Kružík, něco mi to jméno říká, ale nevzpomenu si.“
„Možná si vzpomenete, když vám napovím, že mimo jiné šlo i o autora legendární sbírky úloh z fyziky,“ usmál jsem se, „jenže tady šlo o časopis, který vydávali vysokoškolští studenti fyziky s cílem propagovat tuto vědu mezi mládeží a jedno číslo se mi dostalo do ruky. Pravda, nejprve jsem je jen tak zběžně prolistoval, abych poznal jeho literární úroveň, a následně odložil, neboť jsem se chtěl věnovat srovnávací studii Vojny a míru na jedné straně a Jihu proti Severu na straně druhé. Ale pak jsem se do toho časopisu začetl podrobněji.“
„A co vás zaujalo?“ nadzdvihl profesor Kulíšek obočí.
„Víte, já musím doplnit,“ pokýval jsem hlavou, „že kvůli své posedlosti literaturou jsem neměl žádné opravdové kamarády. Kluci mého věku si rádi hráli na Vinnetoua a jeho věrného druha Old Shatterhanda a já jsem se jim snažil vysvětlit faktické chyby a logické rozpory v románech o těchto hrdinech. Proto zatímco mí vrstevníci v parku řádili nekonečným soubojem Indiánů a bělošských dobyvatelů, já seděl doma a začetl se do časopisu, jehož tematika mě do té doby míjela.“
„To bylo vaše první setkání s fyzikou?“ zajímal se profesor Kulíšek.
„Dalo by se to tak říct,“ pronesl jsem, „protože do té doby jsem tento druh věd bral jako nutné zlo, kterému se moderní mladý muž nevěnuje, když může zkoumat něco tak nádherného, jako je literatura a krásné písemnictví. Ovšem v tom článku jsem narazil na rozhovor s Hedvikou Sulickou. Vůbec jsem nevěděl, kdo to je. Z rozhovoru vyplynulo, že jde o dívku o necelé dva roky starší než já, která se zabývá fyzikou se stejnou vášní, s jakou se já zabývám literaturou. Navíc se o fyzice v tom rozhovoru vyjadřovala tak, že mě to přivedlo na myšlenku, že svět vědy možná není tak moc od věci. Ten rozhovor jsem si přečetl snad osmkrát. Navíc u něj byla fotka Hedviky Sulické a mně přišla neuvěřitelně sympatická.“
„Co se stalo potom?“ profesor Kulíšek byl už dokonale vtažen do mého příběhu.
„Během několika málo dní jsem si zjistil, kterou školu Hedvika Sulická navštěvuje a kterou školu hodlá navštěvovat poté, co na dosavadní škole skončí. Během dalších několika dní jsem dal dohromady skupinu studentů několika středních a vysokých škol, kteří se zabývali právě fyzikou a sestavil jsem z nich svůj doučovací tým. Měli za úkol do mě fyziku dostat všemi dostupnými způsoby, abych se v ní byl schopen orientovat. A měli úspěch. Z trojkaře jsem se během dvou měsíců stal jedničkářem a mí učitelé se podivovali, kde se ve mně ten talent vzal. Já jsem věděl, že když se od něčeho opřu, tak v tom umím uspět a fyzika mi ukázala, že to jde i v oboru, který mi ještě před několika měsíci nic neříkal.
Samozřejmě jsem se dostal na stejné gymnázium, které studovala Hedvika Sulická, jenže víte sám, jak to chodí mezi dospívající mládeží. Jako mladší kluk, navíc úplné ucho, jsem ji nemohl zaujmout a na zaujetí svými znalostmi jsem neměl dost odvahy. To mě vedlo k tomu, že jsem svou doučovací skupinu rozšířil o dalších šest lidí a fyzice jsem věnoval každou volnou chvíli. Dokonce jsem z ní i odmaturoval a šel ji studovat na stejnou fakultu stejné univerzity jako Hedvika Sulická.
A na fakultě konečně došlo k tomu, že jsem měl s Hedvikou Sulickou možnost si promluvit. Zjistil jsem si, který den a v kolik hodin má přednášku, které se mohu zúčastnit. Poprvé jsem se k ní neodvažoval ani přiblížit. Až při šesté přednášce Hedvičina ročníku, které jsem se dobrovolně účastnil, jsem nabyl odvahy k tomu, abych Hedviku aspoň pozdravil. A ještě další tři přednášky trvalo, než jsem se dostal k neformálnímu rozhovoru s ní.
Bál jsem se jí vyjevit, že je to právě ona, kdo mě přiměl k tomu, abych se zabýval fyzikou. Měl jsem obavu, že se mi vysměje. Naštěstí byla moje obava lichá. Hedvika se usmála a řekla, že jí moje vyznání lichotí a že mi ráda věnuje svou společnost, budu-li o to stát. Díky ní jsem zvládl studium rychleji, než jsem potřeboval. A s Hedvikou jsme promovali společně.
To už jsme spolu tak trochu chodili. Navíc jsme oba dostali možnost působit na univerzitě i nadále. A to bylo pro mě něco ohromujícího. Není divu, že asi po roce jsem požádal Hedviku Sulickou o ruku.
Jenže než jsme se mohli vzít, čekala mě stáž na univerzitě v Rumunsku. Na první přednášce jsem tam měl dvanáct studentů. Na druhé třicet. A od třetí přednášky jsem přednášel v největším sále, protože mezi mladými Rumuny byl o moje znalosti neuvěřitelný zájem. Rumunsky jsem neuměl, přednášel jsem v němčině a angličtině. Byl to neuvěřitelný semestr, který se nedá opakovat.
Rumuni mi dokonce nabízeli, abych na jejich univerzitě zůstal, dokonce měli možnost umožnit práci i Hedvice, ovšem týden před koncem semestru mě zastihla zpráva, že na své domovské univerzitě jsem byl jmenován vedoucím katedry fyziky. V pouhých sedmadvaceti letech. Omluvil jsem se rumunským přátelům a vrátil se domů, kde mě na letišti čekala Hedvika. Pár dní poté, co jsem převzal vedení katedry, jsme se vzali.
Po rumunské zkušenosti se další práce jen valila. S Hedvikou jsme se stali dokonalým tandemem. Po narození prvního syna Huberta jsem opustil místo vedoucího katedry a následovalo mnohaleté turné po univerzitách po celém světě. Hubert se narodil v Argentině. Naše druhé dítě, dcera Xenie, se narodila v Jižní Koreji, když jsme působili na univerzitě v Soulu. Třetí dítě, syn Igor, se narodil v Izraeli.
O děti pečovali rodiče. Mí i Hedvičini. Viděli jsme je vlastně jen v tom krátkém období mezi koncem jednoho semestru a začátkem druhého. A pak přišla ta Nobelova cena.
V zasvěcených kruzích se o tom šuškalo, že budeme první český manželský pár, který obdrží společnou Nobelovu cenu. Moc jsme si to nepřipouštěli. Byli jsme ponoření do vědy, že jsme nevnímali svět okolo sebe.
Působili jsme zrovna na univerzitě v Malajsii. A Malajci nás pozvali na jednu z rodinných oslav, které pořádají mnohokrát do roka. Pozorovali jsme, jak se věnují svým dětem a jak jim jejich děti projevují vděčnost. A v tu chvíli mě píchlo u srdce. Vždyť my máme tři děti a ani je neznáme a ony neznají nás.
Cestou z Malajsie jsme o tom v letadle hovořili a Hedvika se přiznala, že přišla na stejnou myšlenku. A že i když ji to mnohaleté turné, kdy jsme každý semestr v jiné zemi, velmi baví, tak má pocit, že jsme něco zanedbali. Něco možná důležitějšího, než je věda.
Doma jsme našli jednoho dospívajícího kluka, jednu pubertální holku a jednoho do puberty dorůstajícího kluka. Celý čas, který trval do začátku příštího semestru, jsme s nimi trávili tak, aby pochopili, že jsou opravdu našimi dětmi a že nejsme nějací podivní mimozemšťani.
Před začátkem následujícího semestru jsme odvolali stáže na všech univerzitách a zůstali jen na naší domovské univerzitě. A přestali jsme s badatelskou činností, věnovali jsme se pouze výuce. A do toho přišla ta Nobelova cena.
Bylo těžké se při přebírání ceny usmívat, když víte, že tím, za co ji dostáváte, se vlastně už nechcete zabývat.
Trvalo to několik dlouhých let. Nevydali jsme žádnou novou vědeckou práci, nepřišli s žádnými ohromujícími objevy. Namísto toho jsme objevili kouzlo volného času a našich koníčků. Já jsem se opět začal věnovat knihám. Hedvika rovněž objevila činnosti, na které jí kvůli vědě dlouhá léta nezbýval čas.
A poté, co se i naše nejmladší dítě osamostatnilo a začalo žít vlastním životem, jsme se rozhodli ukončit činnost i na naší domovské univerzitě a úplně změnit obor činnosti i životní styl. A do toho jsem si včera přečetl váš inzerát na místo knihovníka. Řekl jsem si, že zkusím štěstí Možná mi to vyjde a přijmete mě, možná to budete brát za kanadský žert z mé strany a nepřijmete mě.“
Profesor Kulíšek mlčel. Mlčel dlouho, až jsem se začal bát, že jsem ho svým vyprávěním uspal. Pak zamrkal, sundal si brýle, promnul si oči, znovu si brýle nasadil, podíval se na mě a řekl:
„Víte co, pane kolego? Já vás na tu pozici knihovníka přijmu. Nastoupit můžete hned příští pondělí. Mám jen jednu podmínku, a to, že aspoň jednou za měsíc si budu moct s vámi přijít popovídat. Je mi příjemné vás poslouchat a rád bych si vaše vyprávění užil častěji.“
„S tím nemohu než souhlasit,“ odpověděl jsem a vděčně stiskl jeho ruku.