Pravidla českých blondýn (závěr)

Soudce dočítá znění i odůvodnění rozsudku a trestu. Po necelých osmi měsících od chvíle, kdy mi tento případ přistál v datové schránce.

Soudce zmiňuje možnost odvolání. Rychle se domluvím s Radimem Dorotíkem a odpovídám, že si ponecháváme lhůtu na rozmyšlenou. Státní zástupkyně, důležitá důra, co má problém se nasoukat do hodně volného taláru, se postaví a důležitě pronese, že ona se tedy odvolávat nebude.
Čtyři a půl roku, říkám si a ptám se sama sebe, jestli je to nejlepší výsledek z nejhorších nebo nejhorší výsledek z nejlepších. Když vezmu do úvahy, že státní zástupkyně šermovala minimálně šesti lety a vůbec to nevypadalo na to, že bychom se mohli dočkat nižšího výsledku, musím to brát jako malé, i když nedokonalé vítězství.
Požádám soudce, aby můj klient ještě nebyl odveden a mohl se rozloučit se svou rodinou. Soudce se zatváří nevrle, pak naštěstí povolí patnáct minut.
„Tati,“ říká Radimovi Dorotíkovi dlouhonohá blondýnka a dívá se na něj smutně.
„Vendulko,“ odpovídá Radim Dorotík a má slzy na krajíčku, „až se vrátím, budeš mít už po maturitě, do té doby na mě určitě zapomeneš.“
„Nezapomenu, tati,“ odpovídá Vendulka, „budeme si psát a jak to bude možné, budu za tebou jezdit na návštěvy,“ a já začínám být taky dojatá. Co to se mnou sakra je?
„Tys byl vždycky hrozný mezek, Radime,“ říká o něco starší dlouhonohá blondýnka, bývalá paní Julie Dorotíková, „co tě to proboha napadlo, když jsi neměl peníze, tak jsi měl něco říct a chovat se normálně,“ a kroutí pohoršeně hlavou.
„Brácho,“ říká Otakar Dorotík, „proč jsi nenapsal nebo nezavolal? Já bych ti klidně půjčil a na splácení bych nespěchal, vždyť to sakra víš,“ a symbolicky Radima obejme.
„Paní doktorko,“ obrací se Radim Dorotík na mě, „vy mi asi taky vyúčtujete to všechno, co jste pro mě dělala, že ano?“
„Hm,“ udělám, protože mě tato otázka vyvede z míry, „ještě to nemám vyčísleno, ale bude se to pohybovat okolo šedesáti tisíc korun,“ dodávám co nejvíce věcně. Radimovi Dorotíkovi klesnou ramena.
„Víte co, paní doktorko?“ pronese Otakar Dorotík, „pošlete to vyúčtování mně, já to za bráchu zatáhnu,“ a sahá do kapsy a podává mi vizitku, „a pomůžu mu i s tou náhradou způsobené škody. Kdyby ten mezulán něco řekl, možná teď do basy nemusel.“
Pokyvuji hlavou a pomalu odcházím. Moje role v tomto případě končí. Radim Dorotík ví, co bude v nejbližších letech dělat. Pokud se mu správně započítá doba, kterou zatím tráví ve vazbě, má šanci na dřívější možnost být v polovině trestu podmíněně propuštěn a stihnout tak maturitu své dcery.
Na chodbě míjím výtah a pomalu sestupuji po schodech. Celý ten příběh mi zase běží před očima. Jak jsem k němu přistupovala s odporem. Jak jsem si musela dávat pozor na všechno, co říká, abych mu neskočila na nějakou vyfabulovanou rozprávku. Jak se mi podařilo přimět jeho bratra k výpovědi v Radimův prospěch. Jak jsem ukecávala Julii, protože Vendulka chtěla tátu podpořit okamžitě. A jak teď cítím…, co to vlastně cítím, sakra?
Procházím okolo vrátnice a pokývnutím hlavy se loučím. Vycházím před soudní budovu, v jejímž dvoře stojí dodávka vězeňské služby, která za chvíli poveze Radima Dorotíka zpět do vazební věznice, kde bude do té doby, než rozsudek nabude právní moci. A pokud se odvoláme, s čímž tedy spíš nepočítám, tak ještě déle. Až potom bude moct být převezen do normální věznice.
Přemýšlím nad těmi necelými osmi měsíci a zjišťuji, že mám hlad. Sice jsem si to zakázala, ale když tady hned vedle je cukrárna, tak jeden dortík snad nic špatného neudělá, říkám si.
Jenže se něco se mnou děje. Jakmile vejdu do cukrárny a ucítím vůni zákusků, která pro mě vždycky byla doslova omamná, udělá se mi špatně od žaludku. No je toto normální?
S lítostí opouštím cukrárnu a pomalu a líně jdu ke svému autu. Musím do kanceláře, abych správně vyčíslila, jakou částku budu fakturovat Radimovi Dorotíkovi ve faktuře, kterou pošlu jeho bratrovi. A je to zvláštní, ale vůbec nic se mi nechce.
Usedám za volant. Vidím, že mám v obou směrech volno a můžu jet, ale pořád mi něco na mně samotné nesedí a tak jen koukám před sebe.

Přes sociální sítě si vylepšuješ svůj život,
za nesmysly utrácíš veškeré oběživo,
a i když jsi děsná trapka, co s názory kupčí,
myslíš, že víš, co je správný, jsi blonďatá mluvčí,
co zná psaný i nepsaný pravidla českých blondýn,
co hlídá tady si je,
aby byla správnými pravidly českých blondýn,
blonďatá policie,
i ty musíš dodržovat pravidla českých blondýn,
vedou tě správným směrem,
a kdo poruší tahle pravidla českých blondýn,
tak ten je nepřítelem!