Dolní Šiškov

To, že jsem si za místo své letošní dovolené vybral právě Dolní Šiškov, mělo svoje důvody. Tím nejvýznamnějším byla moje stále více se zakulacující postava, která se hlavně nelíbila mé lékařce.

„Pane Pejšo,“ říkala mi pravidelně má obvodní lékařka MUDr. Svatava Vitoušová, „vy jste od poslední prohlídky zase přibral! Vaše obezita atakuje hranice morbidity. Uvědomujete si to? Chcete snad mít ještě před pětatřicítkou infarkt?“
To jsem opravdu nechtěl, neboť jsem o infarktech četl děsivé příběhy. Zavrtěl jsem tedy hlavou.
„Chodíte pěšky denně?“ zeptala se mě lékařka.
„Jistě,“ odpověděl jsem, „od mého bytu do kanceláře to mám, měřil jsem to přesně, rovných 260 metrů. To jdu ráno. Odpoledne tutéž vzdálenost zpět.“
„To je žalostně málo,“ konstatovala lékařka, „měl byste chodit denně aspoň hodinu nebo dvě. A velmi svižně,“ dodala. „A samozřejmě dodržovat tu dietu, co jsem vám nařídila,“ řekla to, co jsem nemohl neočekávat.
Povzdechl jsem si. Moje lékařka pochopitelně neví, že hned vedle budovy úřadu jedné z městských částí, kde mám svou kancelář s prosklenými dveřmi, vedle nichž se nachází cedulka, která každého příchozího informuje o tom, že za nimi se nachází Ing. Jindřich Pejša, referent, se nalézá cukrárna, jejíž vlastní výrobky dosahují takové kvality, že ji nemohu a ani nesmím minout.
Tím, že jsem dosáhl na inženýrský titul, jsem splnil sen své maminky. A tím, že jsem se stal úředníkem, jsem splnil sen svůj.
Lékařčina slova mě však donutila se nad sebou zamyslet. „Cukrárně se vyhýbat nemohu,“ konstatoval jsem, „neboť je o mně všeobecně známo, že mou nejsilnější stránkou je moje slabá vůle. S tím chozením by se ale snad něco udělat dalo.“
Pořídil jsem si pejska. Takového malého chlupatého nezbedu. A začal jsem chodit na procházky s ním.
„Procházky s pejskem jsou určitě dobrý nápad,“ přikyvovala lékařka, „nicméně nemohu a ani nechci přehlédnout zjevný fakt, že jste opět přibral. Blížíte se k tomu okamžiku, kdy vám předepíšu lázně s ostrou redukční dietou,“ a s těmito slovy mě vypoklonkovala.
„Jde do tuhého,“ řekl jsem si sám sobě, „a měl bych s tím něco dělat. Možná by mi pomohla dočasná změna prostředí. Ostatně už začíná období plánování dovolených, to je nejlepší příležitost.“
Procházel jsem různé zdroje informací o tom, jaká je ideální dovolená pro člověka, který by rád zhubl. Nakonec mi poradil spolužák Franta Kolínko.
„Pro tebe,“ pravil, „budou nejlepší hory. Žádné Alpy nebo Krkonoše, ale nějaké menší kopečky, kde budeš muset chodit nahoru a dolů. Budeš na čerstvém vzduchu a to by v tom byl černý kozel, abys aspoň trochu nezhubl.“
Poděkoval jsem Frantovi Kolínkovi za dobrou radu a jal se vyhledávat dovolenou někde v nepříliš vysokých horách. A tak jsem narazil na Dolní Šiškov.
„Není čeho se bát,“ konstatoval jsem spokojeně poté, co jsem do tamního penzionu U dvou růží poslal závaznou rezervaci, která mi byla obratem potvrzena, „dva týdny na horách mi mohou jen prospět.“
Žádost o dovolenou mi schválil jak vedoucí odboru, tak i naše paní starostka. Připsala k tomu, že mi přeje, ať si to užiji.

Další úkol byl najít spojení, jak se do Dolního Šiškova dostat.
„Je to složité,“ bručel jsem si pro sebe, „ať hledám, jak hledám, pokaždé je to na dva přestupy. Což o to, při prvním přestupu z rychlíku do spěšného vlaku mám časovou rezervu takřka třiceti minut, takže to zvládnu i se svým nulovým smyslem pro orientaci. Ale potom při přestupu ze spěšného vlaku do osobního je to jen pouhých dvanáct minut a to mě naplňuje oprávněnou obavou.“
Termín dovolené se rychle přiblížil a nezbylo mi než na cestu se dvěma přestupy vyrazit. Vzal jsem tedy svůj kufr, tašku na pejska a vyrazil k nádraží. Na nádraží jsem si zakoupil jízdenku do Dolního Šiškova a usadil se v rychlíku. Pejsek si hověl v tašce a já nervózně očekával věci příští.
Během jízdy rychlíkem se nic zvláštního nedělo. Pozoroval jsem krajinu a radostně konstatoval, že rychlík je nejspíš jedním z mála spojů, který jede naprosto přesně podle jízdního řádu.
Zdařil se mi i přestup do spěšného vlaku, což jsem pokládal za znamení, že dovolená musí prostě vyjít.
Při přestupu do osobního vlaku přece jen došlo k potížím. Na inkriminované koleji stály dva motoráky a já netušil, jak rozlišit, který jede do Dolního Šiškova. Nejprve jsem nastoupil do toho vlevo, ale instinkt mi řekl, že jsem měl nastoupit do toho vpravo. Přestoupil jsem tedy do motoráku vpravo, odkud mě na předposlední chvíli vyhnal průvodčí, řka, že mým směrem jede motorák vlevo.
V motoráku vlevo jsem tedy dopadl na jedno z mála volných míst. „Jsem mimořádně nešikovný,“ říkal jsem sám sobě, „ani tak triviální věc, jako přestup z vlaku do vlaku, nezvládnu napoprvé.“ Jediné, co mě aspoň trochu těšilo, byla skutečnost, že z vlaku, ve kterém sedím, už jenom vystoupím.
„Příští stanice Dolní Šiškov,“ oznámil hlasový systém a dodal: „Zastávka na znamení, pro výstup stiskněte tlačítko signalizace.“ I učinil jsem tak a tlačítko signalizace jsem stiskl.
Rozcestník u zastávky mi ukázal, že do vsi je to 350 metrů po zelené. Vydal jsem se naznačeným směrem a bez sebemenších potíží nalezl i penzion U dvou růží.
„Mám tu zarezervovaný pokoj na jméno Jindřich Pejša,“ oznámil jsem, když mi otevřel usměvavý majitel.
„Už na vás čekám,“ odpověděl mi, „jen pojďte dál.“
Za chvíli jsme vyřídili formality, já zaplatil, co jsem měl, dověděl jsem se, že pobyt mám s polopenzí a dověděl jsem se i časy snídaní a večeří.
Ve svém pokoji jsem nejdříve dlouho odpočíval. Pak jsem vytáhl misky pro pejska a do jedné natočil vodu z koupelnového vodovodu a do druhé nasypal granule.
Pejsek se vrhl ke granulím a než jsem to stihl zaregistrovat, vymlaskl je, jako by to byla jen jedna.
„Tobě nějak chutná,“ řekl jsem mu a přisypal další granule. I do těch se pustil, naštěstí ale skoro polovinu nechal.
„Podívám se, kam jsme se to vlastně dostali,“ řekl jsem a z nočního stolku jsem vzal brožurku „Vítá vás Dolní Šiškov.“ Začetl jsem se do ní a hned jsem uznale hvízdl.
„První osídlení,“ četl jsem „v místech dnešního Dolního Šiškova je prokázáno už z roku 913. Pod současným jménem je obec připomínána poprvé v roce 1121.“
Četl jsem dál a byť byla historie Dolního Šiškova velmi poutavá, přelistoval jsem k současným informacím. Není divu, že jsem narazil na článek o místní gastronomii.
Jako první mě uhodila do oka restaurace U Stodůlků. Protože jsem zvyklý si informace ověřovat, vytáhl jsem svůj telefon a jal se hledat.
Našel jsem stránku restaurace U Stodůlků a zaujala mě fotka pana majitele. Byl to usměvavý tlouštík a hned mi byl sympatický.
„Tlouštíci,“ řekl jsem si, „snad až na ty, jejichž příjmení končí na ‚olický,‘ bývají dobrosrdeční lidé. Uvidíme, jak je na tom pan Stodůlka se svou restaurací.“
Začetl jsem se do recenzí. Všichni bez výjimky restauraci chválili a někdo připsal, že si váží pana Stodůlky proto, že jako jeden z mála dokázal odmítnout rady samotného Pohlreicha. A že odmítl i samotného Pohlreicha osobně.
„Inu,“ řekl jsem pejskovi, „ty ses najedl, já mám pořád hlad, jde se ke Stodůlkům.“
Trochu mě v mém odhodlání zarmoutilo, že cesta k restauraci U Stodůlků vede do kopce, ale člověk musí být schopen přinášet oběti. Naštěstí není Dolní Šiškov příliš rozsáhlá obec, a tak jsem stál u příslušné restaurace po necelé půlhodině.
Vstoupil jsem dovnitř a usedl k jednomu z volných stolů. Pejsek se mi schoulil k nohám.
„Dobrý den, dáte si pivo?“ zeptala se mě usměvavá servírka.
„Jaké máte?“ projevil jsem zájem.
„Všechno z místního minipivovaru,“ trumfovala servírka. „Světlou jedenáctku, polotmavou dvanáctku nebo tmavou čtrnáctku,“ a loupla po mně očima.
„Nemůžu odolat,“ pravil jsem, „natočte mi, prosím, tu tmavou čtrnáctku a nechte mi tu jídelní lístek.“
Než jsem si vybral, měl jsem pivo na tácku. Servírka se stále usmívala.
„Poslyšte,“ nahodil jsem, „je to pravda, že jste tu odmítli samotného Pohlreicha?“
„Hm,“ pokrčila rameny, „zrovna jsem ten den měla šichtu. On přijel a začal se tady chovat, jakoby mu to patřilo. Hned vynadal kuchařovi, že kdyby ty čtyři litry polévky správně naředil, tak z ní má dvanáct litrů. Z jednoho knedlíku by nakrájel čtyři. A podobně.“
„A jak to dopadlo?“
„No,“ udělala servírka, „chlapy to přestalo bavit, tak ho posadili do hrnce s rajskou omáčkou a pustili z kopce dolů. Od toho dne v našem kraji nebyl.“
„Dám si česnekovou polévku a srnčí guláš,“ přikývl jsem.

Než mi servírka přinese jídlo, upil jsem z piva. Pocítil jsem velikou blaženost.
„Čepice pěny má něhu ženy,“ probudil jsem v sobě náhle básníka. To už se ke mně blížila usměvavá servírka s jídlem.
Chtěl jsem hned po přinesení jídla protestovat, že jsem si objednával porci pouze pro jednoho. Usměvavá servírka mi vysvětlila, že toto opravdu porce pro jednoho je.
Už po polévce jsem si připadal, jako bych snědl slona na olivách. A pak jsem se pustil do srnčího guláše. Bylo by mi líto ho tam nechat.
„Zdejší porce pro jednoho,“ rozumoval jsem, „by u nás zasytila minimálně čtyři dřevorubce po šestnáctihodinové šichtě. Avšak kvalita jídla je vskutku vysoká,“ a dělal jsem vše pro to, aby na talířku nic nezůstalo.

Když jsem se vybatolil z restaurace U Stodůlků ven, došel jsem na malou náves a usedl na jednu z volných laviček.
„Když mi má lékařka,“ řekl jsem svému pejskovi, „doporučovala, abych něco dělal se svým zakulacováním, určitě tím nemyslela, abych se stával kulatějším a kulatějším.“ Pejsek na znamení souhlasu štěkl.
„Na zítřek a pak na každý den si naplánujeme velké procházky,“ slíbil jsem mu a hned po návratu do penzionu jsem se pustil do plánování.

Hned následující den jsem vyrazil na první výlet. Počasí slibovalo krásný letní den a nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo stát něco špatného.
Vyrazili jsme s pejskem po vybrané trase. Prvních pět nebo šest kilometrů byl pejsek samá legrace, běhal, štěkal, proháněl veverky a jinou havěť a vypadal naprosto spokojeně.
Pak se cesta změnila a museli jsme do kopce.
„Toto je Perlový vrch,“ vysvětlil jsem pejskovi. „A nahoře na nás čeká restaurace. Snad tam budou mít normální polévku, po které nepřiberu pět kilo jako po té U Stodůlků,“ a se vzpomínkou na česnečku od Stodůlků jsem se mimoděk olízl.
Nicméně teď nebyl čas na snění, museli jsme se vydat na Perlový vrch. Nebyli jsme však ani ve třetině kopce, když se počasí radikálně zhoršilo. Slunce zakryly těžké temné mraky a zvedl se vítr, který nebyl vůbec příjemný.
Naštěstí jsem měl v batohu svetr, takže jsem udělal přestávku v chůzi, svetr si vytáhl a obřadně se do něj ustrojil.
„To se musí stát zrovna mně,“ zabědoval jsem a vykročil vzhůru, „ale jednou jsem si dal cíl a není síly, která by mě od něj odradila.“
A ačkoli se počasí stále zhoršovalo, funěl jsem do kopce i nadále. Pejsek už neštěkal, spíš smutně kňučel.
K větru se přidal déšť a to bylo nepříjemné. „Už tam brzy budeme,“ povzbuzoval jsem pejska i sám sebe, „a v restauraci si dáme něco na zahřátí.“
Na vrchol Perlového vrchu jsme dorazili ve chvíli, kdy skrz provazy deště bylo vidět stěží na půl metru. Z posledních sil, jak jsem se domníval, jsem doběhl k budově restaurace a zalomcoval klikou.
Nic.
Restaurace byla podle všeho zavřená.
Přitiskl jsem se k jednomu z oken a nahlédl dovnitř. A má nálada klesla ještě hlouběji.
Restaurace byla uvnitř dokonale prázdná. Chyběly židle, stoly i všechno ostatní, co dělá restauraci restaurací.
„To se může stát jen mně,“ pronesl jsem do deště, „jdu na výlet, promoknu a ještě má restaurace zavřeno. A podle všeho už hezky dlouho.“
Podíval jsem se na svého pejska. Zalitoval jsem, že jsem mu nepřibalil jeho psí pláštěnku.
„Musíme dál, nic se nedá dělat,“ určil jsem směr další chůze, „tam pak sejdeme do vsi, odkud jede autobus do Dolního Šiškova.“ Pejsek se sice tvářil jako hromádka neštěstí, ale vydal se na cestu i se mnou.
Šli jsme tedy po původní cestě a moje odhodlání bylo pryč. Radši se budu celý zbytek dovolené válet a klidně ať mi doktorka Vitoušová napíše odtučňovací lázně.
Vtom se ozval hlas: „Haló, pane, tady.“
Snažil jsem se podívat ve směru, odkud hlas přicházel. Skrz provazy deště jsem spíš odhadl než uviděl jiného člověka.
„Pojďte sem, pane,“ volal na mě.
Podíval jsem se na pejska, pak směrem, odkud na mě ten neznámý volal a bylo rozhodnuto. Vydali jsme se jednou útlou pěšinkou a netrvalo dlouho a došli jsme k úhlednému bílému stavení.
„Já jsem Lojza Kut,“ řekl neznámý.
„Jindřich Pejša,“ představil jsem se.
„To jste si nevybral zrovna nejlepší den na vycházku,“ řekl mi Lojza Kut, „pojďte dál, ať nejste v dešti a zimě.“
Vešel jsem za ním do chalupy dokonale okouzlen. Lojza Kut vypadal, že je o něco málo starší než já.
„Jste úplně promáčený,“ pokračoval, „počkejte, něco najdu.“
Otevřel velkou skříň v předsíni a za chvíli vytáhl domácké kutilské kalhoty, košili a i když jsem se o ně styděl požádat, i trenky.
„Snad vám to bude,“ podal mi je a dodal, „převlečte se v koupelně,“ a ukázal na jedny dveře.
V jeho koupelně jsem ze sebe sundal všechno mokré a ustrojil se do jeho věcí. Hned jsem se cítil lépe.
„Ty mokré věci dáme tady nad kamna, aby proschly,“ řekl pan Kut a učinili jsme tak.
Venku zuřil vítr s deštěm a netrvalo dlouho a začaly se objevovat první blesky.
„My máme návštěvu?“ ozvalo se ode dveří a já uviděl paní o něco mladší než pan Kut. „Dobrý den,“ hrnula se ke mně, „ani nevstávejte, já jsem Lída Kutová, tady Lojzova manželka. Dáte si čaj?“ a než jsem stihl odpovědět, už dávala vařit vodu.
„Čaj bude z našich bylinek,“ mrkl na mě Lojza Kut, „ona Lída na to nevypadá, ale zná tu kdejakou bylinku. Jak začne jaro, škube všechno, co se hodí. Pak to suší a nakonec z toho dělá čaje. Ty čaje z obchodu jsme si už nekoupili ani nepamatujeme.“
Čaj byl skutečně vynikající a prohřál mě do posledního kousku těla.
„Jen se klidně natáhněte,“ ukázala Lída Kutová na otoman, „stejně se to počasí hned tak nespraví.“
Nenechal jsem se dlouho přemlouvat a i když mi to zprvu přišlo žinantní, na otoman jsem ulehl. Můj pejsek se schoulil do klubíčka vedle na koberci a já jsem usnul, ani jsem nevěděl jak.

Když jsem se probudil, bylo venku krásné jasné odpoledne. Po věru a dešti ani památky. A to jsem spal pouhé tři hodiny.
„Vaše oblečení už uschlo,“ usmál se na mě Lojza Kut, „a Lída napekla koláče, musíte si vzít.“
Převlékl jsem se opět do svých věcí a plátěnou tašku s koláči jsem zprvu odmítal.
„To máte za odměnu, že jste nás navštívil,“ přesvědčila mě nakonec Lída Kutová.
S rozpaky jsem tašku s koláči převzal, poděkoval za přístřeší i spánek a vydal se dál svojí cestou.
„Přece jen jsou na světě pořád dobří lidé,“ rozumoval jsem, „dokonce i v těchto končinách.“

Zbytek mé dovolené byl nádherný. Počasí bylo stále letní a mé procházky měly na mě ten správný vliv. Začínal jsem se cítit lépe. Koláče od Lídy Kutové jsem jedl dobrých pět dní a pořád byly krásně křehké a nadýchané.

Předposlední den dovolené jsem se zamyslel.
„Měl bych zajít za Kutovými,“ řekl jsem si sám sobě, „poděkovat jim za pomoc a vrátit tu plátěnou tašku.“ Předpověď počasí nehrozila žádnou hrůzou, i vzal jsem pejska a vyrazili jsme.
Na Perlový vrch jsem kráčel mnohem svižněji než poprvé a dokonce jsem si ledabyle pohvizdoval. A na vrchu samotném mě čekalo překvapení.
Restaurace byla otevřená a plná lidí.
„Dobrý den,“ pozdravil jsem a zeptal jsem se na polévku.
„Chcete gulášovou, hovězí, zabíjačkovou nebo kuřecí?“ zeptal se číšník.
„Kuřecí s dovolením,“ odpověděl jsem.
Polévka byla vynikající, jen mi jedna věc vrtala hlavou.
„To mi řekněte,“ zeptal jsem se číšníka při placení, „jak jste dokázali tu restauraci dát takhle rychle do pucu? Když jsem tady byl minule, byla zavřená a úplně prázdná.“
„Jo, milej zlatej,“ zasmál se číšník, „to jste tu minule musel být ještě za bolševika. Tehdy totiž vedoucí, nějaký Drábek, skončil v base za rozkrádání. A vybavení si odnesli podnikaví sousedé z okolí. My jedeme od jedenadevadesátého bez přestávky.“
Nechtěl jsem mu kazit náladu tím, že jsem jejich restauraci viděl před necelými dvěma týdny zavřenou, rozloučil jsem se a vydal se dál.
„Kutovi bydlí někde tady,“ rozhlížel jsem se. Našel jsem i příslušnou pěšinku, byť zarostlou trávou. Ovšem domek Kutových vypadal děsně. Střecha děravá, okna vymlácená, uvnitř prázdno.
Dost mě to vyděsilo.
Když jsem došel do obce, ze které jsem plánoval odjet autobusem zpět do Dolního Šiškova, narazil jsem na jednoho místního občana.
„Prosím vás,“ hrnul jsem se k němu, „vy znáte Kutovy, co žijí na Perlovém vrchu?“
„Znám?“ podivil se občan, „znal jsem, pane. Lojza byl můj spolužák a Lídu jsme mu všichni záviděli.“
„A kde je najdu teď?“ ptal jsem se dychtivě.
„Vidíte tu kapličku?“ ukázal do dálky. „Tak vedle ní je hřbitov. Chudáci Lojza s Lídou. Zabil je blesk při bouřce, víte?“
Na hřbitov jsem dokráčel jako v horečce. Díval jsem se na hroby a u třetího jsem vykřikl leknutím.
Z obrázků se na mě dívaly známé obličeje.
A pod nimi jména.
Alois Kut, Ludmila Kutová, + 27. 8. 1988