Divoké sny neklidného Pepíka

Neklidný Pepík byl toho večera neklidnější než obvykle. A to už bylo co říct. Toho, co se mu honilo hlavou, bylo totiž čím dál tím více.

„Baže,“ řekl si neklidný Pepík, vytáhl ze sklenice s okurkami jednu obzvláště šťavnatou, zakousl se do ní a poté, co několik kapek okurkové šťávy dopadlo na jeho sněhobílý síťovaný nátělník, tyto kapky po nátělníku nedbale rozetřel špičkami prstů, „tož mám já toto zapotřebí?“ rozumoval, „olympiáda skončila, Rusko brání Ukrajinu, nevím, co s nebinárníma děckama a ještě na tom blogu si ze mě zase kdosi utahuje,“ a povzdechl si, odložil zbytek nakousnuté okurky na papírový tácek, vzal do volné ruky vepřový řízek, omočil ho v hořčici, kus ukousl, zbytek položil na papírový tácek a mastné prsty si otřel do svého sněhobílého síťovaného nátělníku. „Já se starám, jsem jeden z nejvýznamnějších pedagogů v dějinách pedagogiky a co z toho mám? Tož co?
Šak už ti nebinární žáci. S tím jsou starosti, kurnik šopa. Když jsem se zeptal žáka Taraby, jestli je nebinární, počkal si na mě jeho tata a řekl mi: ‚Jožine, ešče jednúc budeš tým našim děckám cpát do hlav také capiny a taků ti liščím, žes to neviděl. Že si až takový trůba, to jsem nevěděl.‘ Nenechal si vysvětlit, že to není moje iniciativa, že na to mám pokyn z hůry. Beztak ani není správně prorusky orientovaný.
No řekněte mi, je na tom světě nějaká spravedlnost?“ rozumoval neklidný Pepík a aby se mu lépe rozumovalo, zase si ukousl kus mimořádně šťavnaté okurky a zase si mokré prsty otřel do svého sněhobílého síťovaného nátělníku. „By mě fakt zajímalo, jestli takoví velikáni dějin pedagogiky, jako byli Makarenko, Komenský nebo jičínský podučitel Očičko, museli řešit nebinární žáky. Beztak ne,“ a ukousl další kus řízku, který předtím omočil v hořčici a mastné prsty umazané navíc od hořčice otřel do svého sněhobílého síťovaného nátělníku.

„Tož ale to není všecko,“ pokračoval v rozumování, když si přihnul pořádný hlt okurkového nálevu, „hlavně co se děje na těch blogách, to je hrůza. Dokud si ze mě dělal prču enem ten Trčálek, bylo to jasné jak facka. Já jsem něco napsal, on si ze mě udělal prču a já jsem napsal článek, kde jsem se snažil si udělat prču z něho. Pravda, v těch mojich článcích bylo humoru míň jak v kuřinci loje, ale Jožan Nikl, Jura Doležel, Zdeňa Zavadil nebo Petr Nedvěd mě vždycky pochválili. A to je víc než pochvala od nějakého Jardy, Davida nebo dokonce Marka! Toho Marka, který si myslí, že je víc chlap jak já! Já, hrdý Hradišťák! A když mě pochválí Mira Macek, co má fotku na dětském řetízkáču, asi proto, že se většího kolotoče bojí, to se dostavuje rovnou nirvána.
Tož ale včil,“ dumal neklidný Pepík a zase si ukousl kus okurky a zase si otřel ruce do svého síťovaného nátělníku, který už přestával být sněhobílý, „ten přivandrovalec z Rožnova. Pod tím Radhoštěm. Jsem to hledal v mapě půl hodiny, kde že to je. Pak mi došlo, že mám před sebou mapu Pálavy. A on o mně napíše, že jsem neklidný Pepík! A ještě když mu vtipně vytknu, že má karmu jen 7,12, tak se mi za to vysměje. Tož kde je ta spravedlnost, kde?
A já vím, co udělám,“ rozhodl se neklidný Pepík, „já zase napíšu článek, kde si udělám prču z toho přivandrovalce z Rožnova. Sice nemám smysl pro humor, ale Jura Doležel mi dá aspoň pět palců, Jožan Nikl možná aji tři vychechtané ksichty, Petr Nedvěd mě pochválí, Zdeňa Zavadil mi napíše, že je se mnou v mém rozhořčení. To udělám a hned včil.“

Jenže když chtěl neklidný Pepík začít psát, stalo se něco, s čím nepočítal. Přepadla ho dřímota a oči se mu začaly klížit.
„Kurnik šopa, tož to ne,“ zvolal, „to je trochu moc! My revolucionáři nikdy nespíme. Přece neusnu, když jsem ten článek ještě nenapsal.“
Ale jeho revoluční nadšení nevydrželo a než se neklidný Pepík nadál, už ležel ve své posteli, hlavu na polštáři s výjevy z ruských bylin a ruce pěkně nahoře ne peřině.
Sotva neklidný Pepík usnul, hned se mu zdál první sen. V tom snu se neklidný Pepík ocitl uprostřed mlhy husté tak, že by se dala krájet, a dost možná ještě dál. Neviděl si ani na špičku nosu, jak se to už těm, kdo pořád podporují Rusko, stává. Byl dokonale dezorientován.
Pojednou se začala mlha rozpadat a neklidný Pepík poznal, že nešlo o mlhu, ale o hustý mrak cigaretového dýmu. A uprostřed toho mraku se začala rýsovat důvěrně známá postava.
Neklidný Pepík padl na obě kolena, hlavu opřel čelem o zem a šeptal: „Ne, nejsem hoden.“
Leč důvěrně známá postava odpověděla logickou otázkou: „A kdo potom je?“
Takhle napsáno to tak nevypadá, ale důvěrně známé postavě trvalo vyřčení těchto slov dobrou minutu a půl.
„Miloši,“ řekl neklidný Pepík staženým hlasem, „jsi to ty?“
„A kdo asi jiný?“ položil další otázku Miloš, neboť to byl opravdu on, a vyfoukl směrem k neklidnému Pepíkovi další oblak kouře, který opět zahalil neklidného Pepíka mlhou hustou tak, že by se dala krájet a dost možná ještě dál. I tato čtyři slova vyslovit trvalo Milošovi další minutu a půl.
„Proč jsi mě povolal?“ odvážil se neklidný Pepík zeptat a hned si zacpal ústa oběma dlaněmi, protože takovou drzost sám od sebe nečekal.
Poté, co se mlha z cigaretového kouře opět rozplynula, pronesl Miloš, neboť to byl vskutku on, dvacetiminutový projev, který přepisujeme kompletně celý:
„Protože, Pepíku, jsi mým největším hlásným troubou, kterého znám. Kam se hrabe Hermík. A protože cítím, že již v dohledné době, možná v tomto století, skončí moje pozemská pouť, musím si najít někoho, do koho se převtělím. A rozhodl jsem se, a přiznávám, že to byla hyperbola, že se převtělím do tebe, ty kun…“
Vtom se neklidný Pepík probudil. Přesněji řečeno jej probudil tlak v močovém měchýři. Sen byl pro neklidného Pepíka tak silným zážitkem, že mu chvíli trvalo, než se zorientoval, aby došel na toaletu a po návratu opět ulehl. Těšil se, že jeho sen o Milošovi bude pokračovat.
Ale nepokračoval. Namísto toho se neklidnému Pepíkovi zdálo o klasifikační poradě, kde před svými kolegy a kolegyněmi obhajoval trojku pro žáka Tarabu. „Tož, neblbnite, děcka,“ říkal přitom, „já tomu Tarabovi nemožu dát čtyřku, jináč mi jeho tata dá taků po čuni, že sa zastavím až v Luhačovicách!,“ ale jeho kolegové a kolegyně to odmítali vnímat.
Neklidný Pepík se zavrtěl a jeho sen se změnil. Stál ve třídě před svými žáky a zadával jim úkol naprogramovat aplikaci, která z výroků a mouder Miloše Zemana vybere vždy jedno aktuální moudro pro daný den. Žáci byli tímto úkolem nadšeni a po hodině neklidného Pepíka kolektivně hodili do rybníka.

Není proto divu, že byl ráno neklidný Pepík obzvláště neklidný. Jeho sny ho provázely. Když měl potkat cestou do školy žáka Tarabu, přešel raději na opačný chodník. A ve škole se nemohl dočkat velké přestávky. Věděl, komu musí zavolat a kdo ho vždy vyslechne.
„Co vlastně chtěl Miloš říct tím kun?“ uvažoval neklidný Pepík. „Kunčafte? Kunsthistoriku? Kunovičáku? Ale to by neřekl, šak já ani v Kunovicách nebývám,“ byl neklidný Pepík celý bez sebe a už si to metelil do kabinetu, aby zavolal do Boskovic.
„Do Boskovic je to přece jen meziměsto,“ rozumoval neklidný Pepík, když vytáčel číslo svého mentora, „a kdoví, jestli telefonní linku neblokuje školník Olšavský vrkáním se svou snoubenkou,“ ovšem neklidný Pepík měl štěstí a po třetím zazvonění byl hovor spojen.
„Putin maják, Zeman zvon,“ ohlásil se Pepíkův velký životní vzor z Boskovic.
„Buď zdráv, Jaromíre, Zeman, Putin i Kim Čong-un s tebou,“ zahlaholil neklidný Pepík bodře, „víš, že bych ti nevolal, kdybych neměl starosti. A starosti mám.“
„Proto jsem přece tady, abych tě vyslechl,“ odpověděl Jaromír, „svěř se, soud…, totiž Pepíku, copak tě trápí?“
„Trápí mě divný sen,“ přiznal neklidný Pepík a převyprávěl svému guru svůj snový zážitek s Milošem. Očekával-li však shovívavost, mýlil se.
„Pepíku,“ zvolal Jaromír, „jsi vůbec zemanista? A putinista? Do VUZP chodíš, poznámky si děláš?“
„Ano, to všechno je přesně tak,“ odpověděl neklidný Pepík.
„Četl jsi Dějiny SPOZ?“ naléhal Jaromír.
„Zpravidla si v nich čítávám před spaním,“ vzorně uvedl neklidný Pepík.
„A Otázky Putinismu?“
„Ty jsem četl dokonce dvakrát,“ pochlubil se neklidný Pepík.
„Tak mi řekni, soud…, totiž Pepíku,“ rozohňoval se Jaromír, „jak můžeš setrvávat v bludech a tmářství západní demokracie a vnímat nějaké sny. Vědecký zemanputinismus dávno prokázal, že sny nic neznamenají a že všichni jsme vedeni těmi nejmoudřejšími, Milošem a Vovkou Vovkovičem!“
„Přesto mi, Jaromíre, poraď,“ zajíkl se neklidný Pepík, „jak mohu zpět nabrat správnou rovnováhu, abych se v třídním boji, který zuří na obou stranách barikády v dnešním světě, rozděleném na dva nesmiřitelné tábory, znovu neochvějně postavil na správnou stranu?“
„Inu,“ pronesl zamyšleně Jaromír, „nejdřív si třikrát zopakuj Zemane náš. A potom pětkrát Věřím v jednoho Putina. A určitě ti bude lépe.“
Neklidný Pepík byl rád, že mu jeho guru tak dobře poradil. Sluchátko pokládal se začátkem zvonění na další hodinu. A věděl, že je na správné straně. Jožan Nikl, Jura Doležel, Petr Nedvěd nebo Zdeňa Zavadil se v tomto nemýlí!