Neklid (dobývání)

Trvalo to další dva dny, než jsme byli připraveni vyrazit. Našim zadrženým se mezitím vrátila část síly. Ne taková, aby mohli být nebezpeční, ale na cestu to stačilo.

Proto jsme vzali zadržené s sebou. Nejprve dostali opět na hlavu neprůhledné vaky, které museli nést, dokud jsme se nedostali do místa, kde jsme našli první trojici. Tam jsme jim sundali vaky a přiměli je ukázat nám cestu.
Odhadoval jsem, že cesta k Zvěstovatelově tvrzi by dobře trénovanému chodci zabrala deset dní; většině z nás pak dvacet. Zadržení hlídkaři pak bez odporu vyrazili vpřed a vedli nás.
„Zvěstovatel rozmístil na různá místa portály,“ řekl ten z nich, kterého jsme vyslýchali jako prvního, „proto se můžeme k jeho tvrzi dostat rychleji. Vy byste do nich nevstoupili, otevírají se jen pro nás; zato jimi můžeme provést každého. Celou výpravu.“
O chvíli později jsme prošli prvním portálem.

Budu si muset zvyknout na to, že průchod Zvěstovatelovým portálem znamená úplnou změnu krajiny i denní doby. Po průchodu tím prvním jsme se ocitli u moře.
Druhý portál nás přenesl do hor.
Třetí někam do místa, které jsme neměli jak poznat a nebylo ničím výrazné.
A čtvrtý, který jsme málem minuli, nás dostal k cíli.

Pro představu. Jdete po louce, která se zdá být nekonečná. Pro vnějšího pozorovatele to vypadá tak, že uděláte krok kupředu a zmizíte.
Pro vás to vypadá tak, že uděláte krok kupředu a louka zmizí. Stojíte pod kopcem, na kterém stojí tvrz.
„Výborně,“ řekl jsem.
Zadržení hlídkaři se ohlédli.
„Pustíte nás?“ zeptala se jedna z žen z hlídek.
„Ještě ne,“ odpověděl Walter. „Naopak teď vás potřebujeme mnohem víc než dřív.“
Bylo na ní vidět, že z toho nemá radost.

Šeřilo se.
„Použij světlo, prosím,“ řekl mi Samuel, „a podívej se, kolik je v tvrzi lidí.“
Udělal jsem, oč mě žádal. Rychlý světelný paprsek proběhl tvrzí a já jsem měl odpověď.
„Teď je jich tam asi tak šest set sedmdesát osm,“ řekl jsem. „Bylo jich víc, ale těchto šest jsme zajali a někteří další, kteří tam byli, tam už taky nejsou.“
„A kde je Zvěstovatel?“
„Ve věži,“ ukázal jsem na jednu ze dvou věží. Na tu vyšší.
„Jak to poznáš?“ zeptal se Walter.
„Je tam největší koncentrace zla,“ odpověděl jsem.

Během noci jsme nespali. Čekali jsme, kdy někdo z tvrze zaútočí. Nestalo se.
Zato ráno bylo všechno jinak. Sotva se pořádně rozednilo, otevřela se brána a z ní se vyhrnuli Zvěstovatelovi bojovníci.
Luky, šípy, oštěpy, sekyrky, a kdo ví, co ještě dalšího.
„Pustíme se do nich?“ zeptal se jeden z našich bojovníků.
„Ještě ne,“ odpověděl Walter.
Zvěstovatelovi bojovníci se srovnávali ve svahu pod tvrzí. A pořád vybíhali další a další.
„Cítíš Zvěstovatelovu magii?“ zeptal jsem se Waltra.
„Ani trochu,“ odpověděl.
„Postoupíme o deset kroků dopředu. Jen my dva,“ řekl jsem.
„To můžeme,“ souhlasil.
Postoupili jsme deset kroků směrem ke Zvěstovatelovým bojovníkům.
„Cítím Zvěstovatelovu magii,“ oznámil mi Walter.
„Já také,“ přisvědčil jsem. „Vrátíme se a ustoupíme ještě dalších pět kroků dozadu. Aby se bojovalo mimo její dosah.“
Walter přikývl.
Vrátili jsme se a přikázali našim bojovníkům udělat pět kroků vzad. A pak pro jistotu ještě pět.
„Teď se budou muset přiblížit sem a Zvěstovatelova magie jim nebude moct pomáhat,“ vysvětlil našim bojovníkům Walter.
„Pustíme se do nich?“ zopakoval náš bojovník svůj dotaz.
„Ještě pořád ne,“ odpověděl Walter.
„A kdy?“ zeptal se bojovník netrpělivě.
„Až tu budou všichni,“ odpověděl Walter.
Záhy se svah pod tvrzí zaplnil. Byli tu všichni Zvěstovatelovi bojovníci. Se vší svou výzbrojí.
Stáli v několika řadách a zírali na nás.
„Jen pojďte blíž,“ řekl jsem pro sebe.
Jako by mě Zvěstovatelovi bojovníci slyšeli, postoupili vpřed. A ještě. A pak se seřadili v místech, ze kterých jsme s Waltrem šli zkoumat, kam až sahá Zvěstovatelova magie.
Teď už pod jejím vlivem nebyli a využít její pomoci nemohli.
„Soustředíš se?“ zeptal se mě Walter.
„Soustředím,“ odpověděl jsem.
Soustředil jsem se na výzbroj Zvěstovatelových bojovníků. Posílal jsem jim energetické výboje. Aniž by si toho všimli, dřevěné části jejich zbraní puchřely. A kovové pomalu rezavěly. U luků puchřely i tětivy.
„Už můžeme zaútočit?“ zeptal se náš bojovník.
„Necháme zaútočit je,“ odpověděl mu Walter. „Vy budete mít za úkol jich co nejvíc chytit a zajmout živých. Zabíjet jen, když nebude vyhnutí.“
Bojovník něco zamručel, ale vrátil se na své místo.
„Povedlo se?“ zeptal se mě Walter.
„Naprosto,“ odpověděl jsem mu. „Jejich zbraně jsou jim k ničemu.“
„V pořádku,“ pokýval hlavou. „Teď ještě aby zaútočili.“
Trvalo to ještě nějakou dobu, než se z tvrze ozval hlasitý výkřik.
A Zvěstovatelovi bojovníci se dali do pohybu k nám.
Nebylo mi jich líto.

Když bojovník pozvedne oštěp a ten se mu rozpadne v ruce; když napne luk a ten mu v ruce praskne; když chce hodit sekyrku a ta mu spadne k jeho vlastním nohám, není to pro něj nic příjemného.
Zato pro naše bojovníky to bylo více než příjemné.
A zrovna ve chvíli, kdy jsme mohli konstatovat, že souboj proběhl velmi rychle s naším vítězstvím, se něco stalo.
Tvrz začala zahalovat tma.
Teď. V letním dopoledni.
„Co se to děje?“ ukázal jsem Waltrovi tmu okolo tvrze.
„To je nejspíš nějaké Zvěstovatelovo kouzlo,“ povzdechl si. „Můžeš je překonat?“
„Snad bude má magie silnější než jeho,“ odpověděl jsem.
Ponořil jsem se do sebe. Tak hluboko, jak to šlo. A vytáhl jsem vítr. Pustil jsem ho nahoru po svahu k tvrzi.
Zvěstovatelova magie zareagovala a pokusila se vítr roztrhat.
Poslal jsem silnější vítr. A o trochu výš nad zemí.
Na něj už Zvěstovatelova magie nedosáhla.
Vítr uháněl k tvrzi a narazil na tmu.
Zapřel jsem se a přidal větru na síle.
Vítr zatlačil na tmu zespod.
Tma tlačila na vítr z hora.
Nebylo zbytí. Musel jsem vytáhnout vichřici.
Vichřice podebrala tmu a nadzvedla ji.
„Vydrž, vichřice, vydrž,“ šeptal jsem.
Vichřice se více opřela do tmy a začala ji zvedat výš a výš. Už začala odhalovat zdi tvrze.
Uvěřil jsem, že to zvládnu.
Tma se bránila, ale vichřice byla silnější. I tak jí trvalo dost dlouho, než se jí povedlo odhalit střechu tvrze.
A nad střechou jsem vichřici zkroutil do jednoho větrného uzlu.
Vichřice sevřela tmu a stlačila ji na co nejmenší kousek.
A pak tma s tichým plop! zmizela.
Před námi zase stála tvrz v celé své kráse.

„Říkal jsi, že Zvěstovatel je ve věži,“ spíš konstatoval než se ptal Walter.
„Ano,“ souhlasil jsem.
„Pak nám nezbývá než vejít do té věže,“ navázal Walter.
„Zkusme to,“ souhlasil jsem.
Vykročili jsme vpřed. Princezna s námi.
„Vnímáš to?“ zeptal se mě Walter.
„Vnímám,“ přikývl jsem, „Zvěstovatelova magie na nás nepůsobí.“

Došli jsme k tvrzi a prošli bránou, kterou nikdo nehlídal.
„Rovnou ke věži,“ řekl jsem.
Ke věži jsme šli rychle. Ani vchod do ní nikdo nehlídal.
„Vzhůru,“ ukázal jsem na schodiště. Stoupali jsme, kam až schody vedly.
„Tady to je,“ řekl jsem, otevřel dveře a vstoupil do Zvěstovatelova sálu.

Který byl naprosto liduprázdný.