Neklid (o Waltrovi)

Kdysi, ještě jako dítě, jsem se něčeho ohromně lekl a velice rychle se otočil. Od té doby jsem si myslel, že takhle rychle se už nikdy neotočím. Trochu jsem kecal.

Takhle rychle se už nikdy neotočím.
Za mnou stál muž vyšší než já, což není nic neobvyklého. Na sobě měl černý, poněkud už sešlý plášť a na hlavě stejně tak černý a podobně sešlý klobouk. V obličeji vypadal, že mu nemusí být ještě ani padesát let – a stejně tak mu může být mnohem víc než sedmdesát let. A působil velmi unaveným dojmem.
„Hledám Waltra,“ odpověděl jsem.
Přistoupil ke mně blíž a podrobně si mě prohlížel. V jednu chvíli se špičky našich nosů téměř dotýkaly.
„Vidím, že nejsi Zvěstovatelův zvěd,“ řekl pak. „Já jsem Walter. Proč mě hledáš?“
„Posílá mě za vámi jedno děvče,“ řekl jsem.
Rozhlédl se okolo sebe.
„Vidíš nás snad víc? Jsem tu jen já jeden,“ řekl udiveně a pořád unaveně.
„Dobře,“ připustil jsem, „posílá mě za…, tebou jedno děvče.“
„Děvče, říkáš? Které děvče? A kdo vlastně jsi?“
„Já jsem Tomáš,“ odpověděl jsem, „Tomáš Hrstka. Tom,“ dodal jsem.
„A to děvče?“
Zjednodušeně jsem mu svou návštěvnici popsal.
Zničehonic ožil, jako bych ho polil živou vodou.
„Kde je teď?“ zeptal se.
„U mě doma,“ odpověděl jsem mu.
„Veď mě.“

I když nejsem příliš vysoký, protože si musím stoupnout na špičky, abych měřil aspoň 170 centimetrů, chodím docela rychle. Jen jsem netušil, jak mě to, že někdo jde půl kroku za mnou a má ruku na mém rameni, dokáže motivovat k mnohem rychlejší chůzi.

„Tady bydlím,“ řekl jsem ve chvíli, kdy jsme vstupovali ke mně.
Moje zachráněná návštěvnice stála v předsíni a co jsem mohl odhadnout, přišla o všechna svá zranění a i její oděv byl zcela v pořádku.
„Waltře,“ řekla tiše.
„Princezno,“ vydechl Walter.
Princezno? Co se to tu děje?
Walter poklekl před tou holkou na jedno koleno a k druhému sklonil hlavu.
„Na to teď není čas, Waltře,“ jemně ho upozornila, „byla jsem na útěku před Zvěstovatelovými lidmi a proběhla jsem bránou. Dopadla jsem přesně na zem před rychlý vůz. Toto je můj zachránce,“ ukázala na mě.
Walter vstal a podíval se na mě s lehkým obdivem v očích.
„Milý Tomáštomášhrstkatome,“ řekl, „přijmi mou omluvu za mou předešlou nedůvěru a zároveň poděkování za záchranu princezny Lanesi. Tvá odměna je zde,“ a sáhl někam pod plášť a podal mi prazvláštní plíšek kruhového tvaru.
„Ve tvém světě to možná neoceníš,“ řekl, když viděl moje rozpaky, „v našem světě je to znamení toho, že jsi pod nejvyšší královskou ochranou. My už ale,“ podíval se na tu, kterou označil za princeznu, „vážně musíme jít. Kdyby ses dostal do potíží, přijď k černé zdi i s tímto,“ a ukázal na ten plíšek, „a třikrát zabuš. Jako dnes, když jsi hledal mne.“
Lehce se uklonil, vzal to podivné děvče za ruku a oba odešli.

Konečně jsem osaměl. V první chvíli mě napadlo, že mám jedinečnou příležitost po více než třech letech strávit víkend bez Báry.
V druhou chvíli mě napadlo, že když si pospíším, stihnu vlak, kterým dojedu na nejbližší zastávku k obci, ve které je její máma místostarostkou a její táta podnikatelem okresního formátu, a ty čtyři kilometry od zastávky k jejich domu dojdu. Pak jsem si představil průběh takové návštěvy a plácl jsem sebou do křesla.
Zůstanu tady a odpočinu si.
Nápad to byl dobrý, ale nepočítal jsem s tím, že se ke mně bude někdo dobývat.
Trojí zabušení na dveře.
Zvonek.
Další trojí zabušení na dveře.
Další zvonek.
„No jo, už jdu,“ zabručel jsem a otevřel dveře.
Přede dveřmi mého bytu stáli dva cizinci. Jeden hubený a vysoký až hrůza, druhý zavalitý a o hlavu menší než já.
„Dobrý den, jsem Heinrich Kirsch,“ řekl ten vysoký.
„A já Carlos di Arcorama,“ řekl ten zavalitý.
„A já jsem Tomáš Hrstka,“ odpověděl jsem oběma.
Podívali se po sobě navzájem.
„Velice nás těší, pane Hrstko,“ řekl Kirsch, „důvod, proč s vámi hovoříme, je poměrně delikátní. Jsme zástupci, dá se říct vyslanci jistého významného pána, který si nepřeje, abychom vám sdělovali jeho jméno.“
„A proč vás ten pán posílá přímo za mnou?“ zeptal jsem se.
„To je tak,“ odpověděl Kirsch, „existuje jistá skupina lidí, kteří nejsou pánovi, jehož jsme vyslanci, nakloněni. Může se stát, že vás vyhledají.“
„Jak ty lidi poznám?“ položil jsem další otázku.
Opět se podívali po sobě navzájem.
„Tady jsou jejich portréty,“ prohlásil di Arcorama a vytáhl z kapsy dva složené listy papíru a podal mi je.
Snažil jsem se zachovat klid.
Na jednom byla nakreslena ta, kterou Walter označil za princeznu Lanesi.
Na druhém byl nakreslen přímo Walter.
„Jsou vám ti lidé povědomí?“ zeptal se Kirsch.
„Po pravdě řečeno nevím,“ snažil jsem se mluvit lhostejně, „já jsem celé odpoledne doma a ty obrázky jsou sice nakreslené krásně, na druhou stranu ti lidé mohou být kdekoli. Mám dojem, že kdybych někoho z nich potkal, tak mě ani nenapadne, že je to právě on nebo ona.“
„To samozřejmě chápeme,“ prohlásil Kirsch, „každopádně si ty portréty nechte. Kdybyste v nějaké situaci na tyto dva lidi narazil, neváhejte nás kontaktovat.“
„Jakým způsobem?“ zeptal jsem se.
Podívali se po sobě navzájem.
„Tato píšťalka,“ řekl di Arcorama a podal mi něco, co vypadalo jako dětská trumpetka, „stačí na ni zapískat a jsme u vás téměř okamžitě.“
Koukal jsem asi hodně vyjeveně.
„Už vás nebudeme rušit a loučíme se,“ sdělil mi Kirsch, oba pozvedli klobouky nebo co to měli na hlavách, otočili se a odcházeli.
S ulehčením jsem za nimi zavřel a opřel se o bytové dveře.
„Věříte mu, pane Kirschi?“ zaslechl jsem jeden tlumený hlas.
„Ani moc ne, pane di Arcoramo,“ zaslechl jsem druhý tlumený hlas, „musíme si na toho pána dát pozor. Možná s nimi opravdu ve spojení nebyl, ale pořád mi něco říká, že ano. Nespustíme ho z očí, třeba ho vyhledají znovu.“
„Nebo on je,“ konstatoval ten první tlumený hlas.
„Nebo tak.“

Co si ti dva podivíni předsevzali, začali hned plnit. Když jsem přistoupil k oknu, uviděl jsem dole na chodníku jejich postavy. Nenápadně se ohlíželi směrem ke mně.
Zazvonil mi telefon. Že by Bára?
„Haló,“ ohlásil jsem se.
„Tady je Walter,“ slyšel jsem hlas jakoby z ohromné dálky, „obávám se, drahý Tomáštomášhrstkatome, že jsi v nebezpečí. Hledají tě dva Zvěstovatelovi špehové.“
„Už mě našli,“ přiznal jsem, „jeden se jmenuje Kirsch a druhý di Arcorama.“
V telefonu bylo chvíli ticho. Pak se Walter ozval zase jakoby z veliké dálky.
„Máš jak se dostat k nám, aby si tě nevšimli?“
A sakra, řekl jsem si. Jak tohle vyřeším? A pak mi došlo, že dům má dva východy. A ti dva špehové jsou jenom před jedním.
„Zkusím to,“ slíbil jsem.
„Skvěle,“ ozval se Walter, „nezapomeň artefakt, který jsi ode mne dostal,“ a spojení se přerušilo.

Tentokrát jsem si nebral batoh ani jiné zavazadlo. Plíšek od Waltera jsem schoval do jedné kapsy u bundy a dětskou trumpetku do druhé. Zamkl jsem byt a pomalu sešel do přízemí. Opatrně jsem vykoukl zadními dveřmi.
Špehové tam nebyli. Možná na to, že existuje i druhá cesta ven, nepřišli.
Opatrně jsem vyšel ven a několika bočními cestami se dostal na ulici, která vedla k černé zdi. Byl jsem od těch dvou už bezpečně daleko, když jsem je zřetelně uslyšel.
„Pane Kirschi.“
„Copak?“
„Není to támhle ten člověk, kterého jsme navštívili?“
„Může to být on. Nenápadně jej budeme sledovat.“
No paráda. Snažil jsem se jít nenuceně, ovšem pokaždé, když jsem se podíval za sebe, zahlédl jsem je. Co mě uklidňovalo, bylo, že se nepřibližují, že udržují stále stejnou vzdálenost.
Na jedné křižovatce jsem se místo odbočení doprava vydal rovně. Poněkud jsem je zmátl.
„Pane di Arcoramo, vidíte? Nejde za našimi nepřáteli.“
„To je zvláštní, pane Kirschi. Byl bych přísahal…, ale kde je teď?“
V družném hovoru si nevšimli, že jsem opět změnil směr. Získal jsem zase o něco delší náskok a mohl se vrátit na původní cestu k černé zdi.
Stiskl jsem Walterův plíšek rukou v kapse. Polekalo mě, jak byl horký.
Něco se děje a já nevím, co to je.
Byl jsem metr a půl před černou zdí, když jsem zaslechl důvěrně známý hlas.
„Tak přece jen, pane Kirschi.“
„Taky ho vidím, ale kudy se sem dostal?“
Na víc jsem nečekal. Doběhl jsem ke zdi a zabušil.
Poprvé.
Podruhé.
Potřetí jsem už do zdi neudeřil.