Pravidla českých blondýn (navazuje)

Večer usínám a ráno se budím s myšlenkou, že mám klienta, kterého bych nejraději nakopala do ksichtu. A že jsem ho dostala přiděleného. To je jeho jediné štěstí. Kdyby přišel sám, musela bych ho lidsky odmítnout.

V pátek ráno přichází paní Janáčková. Drobná, tichá, předčasně zestárlá. Není jí ještě ani pětatřicet, přičemž jí nikdo netipuje méně než padesát. Smutný příběh, kterému chci připravit dobrý konec.
Podává mi lékařskou zprávu z nemocnice a zprávu od zdravotní pojišťovny. Sedí naproti mně a tváří se nešťastně.
„Myslíte, paní doktorko,“ říká tiše, „že bych od Rudy mohla chtít odškodné aspoň dvacet tisíc?“
V jiné situaci bych se zasmála nad její naivitou. Namísto toho zabořím pohled do zpráv, které mi předala a protáhnu oči.
„Kdepak, paní Janáčková,“ slyším se říkat, „podle toho, co tady vidím, máte nárok na tuto částku,“ a na list z bloku vykroužím krasopisně šestimístné číslo, které se skoro blíží částce, o kterou svou bytnou připravil můj novopečený přidělený klient.
„Paní doktorko,“ špitne paní Janáčková a je na ní vidět, že to s ní zamávalo. „To jako vážně tolik?“
„To je jen můj prvotní odhad,“ vysvětluji, „je možné, že s tím soud pohne nahoru nebo dolů, že to může být více, ale i méně,“ zdůrazňuji to poslední.
„Rozumím,“ říká paní Janáčková a je na ní vidět, že je úplně vykolejená.
„Já s vaším dovolením sepíšu návrh na soud, podepíšeme to spolu a ještě dnes to tam pošlu, ano?“ usměju se na ni.
„Ano, prosím,“ špitne.
Když odchází, je na ní vidět, že má mnohem lepší náladu.

Okolo poledne přichází Tonda Klügl. Zakladatel a šéf naší advokátní kanceláře v jednom. Když řeknu, že mě vychoval, tak nepřeháním. A spolu se mnou třetího do party, kolegu Jardu. Ten se specializuje na rozvodová řízení a v kanceláři se nevyskytuje. Zdědil velký dům a z horního patra si udělal pracovnu, kde jedná s klienty a provádí všechno, co se od advokáta očekává. Nicméně partnerem je pořád a Tonda je na něj taky dost hrdý.
Teď sedí naproti mně na židli pro klienty.
„Co se děje, Lindo? Nejsi ve své kůži.“
„Dostala jsem ex offo, Tondo.“
„A co s tím? Není to první ex offo, co jsi dostala.“
„Jenže tenhle klient je mi opravdu nesympatický,“ povzdechnu si.
„Lindo,“ usměje se Tonda, „sympatického klienta obájí každý trouba. Tím, že máš nesympatického klienta, je jasné, že odborně i pracovně rosteš.“
„Nepomáháš mi,“ fňuknu, „tenhle už byl jednou trestán,“ a posunu mu stránku s informacemi o Radimovi Dorotíkovi.
„A co to je za paragraf?“
„Co to bylo za paragraf,“ opravuji ho a podávám mu starší výtisk trestního zákoníku se záložkou u příslušné stránky.
Nakoukne, zakoulí očima a potichu hvízdne.
„Takže chápeš,“ říkám, „proč z toho nejsem odvázaná.“
Chvíli mlčí a jen se na mě dívá.
„Víš co, Lindo?“ prohlásí rozhodně, „dnes se sbal a mazej domů. Přes víkend si odpočiň. Dělej věci, které nesouvisejí s prací. Vyčisti si hlavu. A třeba najdeš způsob, jak toho Dorotíka obhajovat bez toho, aby ti v hlavě visela jeho minulost.“

Sobota. Den, kdy normálně nemusím být za každou cenu elegantní. Kluci jsou nervózní, protože odpoledne mají zápas. Když se na ně dívám, musím se usmát. Jsou dvojčata a nebýt toho, že Dan je levák a hraje v obraně a Jirka je pravák a hraje v útoku, jsou k nerozeznání. Jako máma je samozřejmě rozeznám, ovšem cizím lidem se pletou. Mají z toho neskutečnou zábavu.
Zápas se daří výborně. Jirka dává dva góly, Dan mu na oba přihrává a sám pak při přesilovce dává ještě další gól. Nakonec vyhrávají 7:2 a to se prostě musí oslavit.
V neděli po obědě bere Aleš – tak se můj manžel jmenuje, to jsem asi ještě neřekla – kluky na veřejné bruslení s tím, že zůstanou i na zápas dospělých, takže mám celý čas jen pro sebe. Chci se podívat do Dorotíkova spisu, ale v hlavě mi rezonují Tondova slova o dělání věcí, které nesouvisejí s prací. Tak se jimi poctivě až do večera řídím.

Psaný i nepsaný jsou pravidla českých blondýn,
co hlídá tady si je,
aby byla správnými pravidly českých blondýn,
blonďatá policie,
taky musíš dodržovat pravidla českých blondýn,
vedou tě správným směrem,
a kdo poruší tahle pravidla českých blondýn,
ten je nepřítelem.

Ta písnička je neuvěřitelně chytlavá – má poměrně optimistickou melodii a vtipný text. Broukám si ji, když se v pondělí ráno řítím do kanceláře. Moc dlouho se tam nezdržím.
V kanceláři mě naštěstí nic špatné nečeká, ještě projíždím diář, do úterního odpoledne mám pokoj i od soudů a můžu se soustředit na to, že musím kousnout do hodně kyselého jablka.
„Prosím, vazební věznice,“ slyším ve sluchátku.
„Linda Hrubá, advokátní kancelář Klügl a partneři,“ hlásím se vzorně. „Jsem advokátka a dostala jsem přidělen případ pana Radima Dorotíka, který je u vás,“ přemýšlím, jak to nejlépe formulovat, „umístěn. Potřebuji ho navštívit a chci se ujistit o tom, kdy je na takovou návštěvu vhodný čas.“
„No,“ ozve se ten hlas ve sluchátku, „a na jak dlouho to asi tak vidíte?“
Co nejméně, křičí můj vnitřní hlas, co nejméně!
„Tak hodinu asi,“ říkám nerozhodně.
„Podívejte, mezi jedenáctou a dvanáctou se vydávají obědy, takže jestli chcete mít hodinovou návštěvu, měla byste to stihnout nejpozději na desátou. Nebo pak po té dvanácté, to s ním můžete debatovat až do pěti, kdy se pak vydávají večeře.“
Proboha, až do pěti? Jen to ne!
„Tak já to zkusím na tu desátou, děkuji vám,“ špitnu a pokládám sluchátko.
Nádech, výdech. Beru klíče a jdu.

Vazební věznice rozhodně není sympatická budova. Vysoké zdi, ostnaté dráty, reflektory, i mně se na příjezdové cestě začíná svírat žaludek.
Vzchop se, Lindo, okřiknu sama sebe. Zamrkám očima a na malém parkovišti se vsunu mezi starého Opela Kadetta – toho pak musím Alešovi vyfotit, miluje tyhle vozy – a o něco málo novějšího Forda Scorpio. Skoro si mezi nimi připadám nepatřičně.
Beru si kabelku s obálkou s informacemi k případu, vystupuji z auta, zamykám a jdu k bráně. Bleskne mi hlavou, jak se asi cítí takový pachatel, když je sem přiveden a jak prožívá své poslední svobodné kroky před tím, než tou branou projde.
Zvoním na zvonek a ohlašuji se. Za chvíli se ozývá bzučák, šťouchnu do dveří a projdu.
Dveře za mnou hlasitě zapadnou.
„Vaše doklady,“ houkne na mě plešatý bachař se zrzavou bradkou.
„Jistě,“ odpovídám a podávám mu občanku, advokátní průkaz, sdělení o přidělení případu. Důležitě na všechno kouká a pak dvěma ukazováčky datluje do klávesnice počítače. Funí, koulí očima a potí se.
„Takže Linda,“ říká asi po půl minutě a dál datluje dvěma ukazováčky.
„Takže Hrubá,“ řekne po téměř dvou minutách. Pak mi sdělí, kde mám zanechat telefon a další věci, co můžu a nemůžu v návštěvní místnosti a nakonec mě tam dovede.
„Posaďte se ke čtyřce, kolega ho za chvíli přivede.“
Chvíle nakonec trvá skoro dvacet minut, díky čemuž mám možnost si připravit svoje poznámky, otázky a připomínky.
Když cvaknou dveře a jiný bachař přivádí mého novopečeného klienta, rozhodně už nemám k dispozici celou hodinu.
Posadí se naproti mně a já nevím, jestli se mám smát, nebo jestli mám začít řvát. Vzpomenu si na mladého Pávka ze střediskové vesničky. Jenže když má na hlavě takovou řepu mladý kluk, může to být zábavné. Čtyřicátník vypadá fakt divně a nesympaticky.
A ještě si udržuje strniště pod nosem, kterým připomíná Milouše ze Saturnina. Další, kdo nepochopil, že neexistuje chlap, kterému by slušel knír.
„Dobré dopoledne, moje jméno je Linda Hrubá a jsem vaší advokátkou,“ říkám hned, jakmile bachař odejde, „tady je moje vizitka, kdybyste se mnou potřeboval mluvit někdy později,“ a podávám mu vizitku, protože vím, že hovory s advokáty nejsou kontrolovány na rozdíl od hovorů s příbuznými a přáteli.
Dívá se na mě a nemluví. Promluví, až když se nadechnu k další větě.
„Vám musí spousta ženských závidět figuru,“ pronese.
Hm, slušné intro.
„Něčím podobným jste dokázal přesvědčit paní Vrchlickou, aby vám důvěřovala?“ vystřelím otázku a jemu poklesnou ramena.
Mlčí a dívá se na mě.
Mlčím a dívám se na něj.
Je první, kdo to nevydrží.
„Tak trochu,“ začne, „ptal jsem se jí na věci z jejího života. Na děti, na vnuky. A postupně jsem se s ní o tom, co mi řekla, bavil. Asi po půl roce mi už důvěřovala natolik, že jsem znal i její heslo do počítače. A později mi svěřila i svoji kartu a PIN. Vždycky jsem se choval tak, aby si připadala, že mi na ní záleží.“
Pořád mlčím.
„Když jsem věděl,“ pokračuje po chvíli, „že mám její úplnou důvěru, párkrát jsem si při výběru z bankomatu z té její karty ověřil zůstatek. Docela mě překvapilo, kolik tam měla.“
Pořád mlčím.
Povzdechne si. „Párkrát se zmínila, že nemá nastavený žádný limit, že kdyby chtěla, může najednou vybrat všechno. Neříkal jsem na to nic, připadalo mi to, jako že si testuje moji čestnost.“
A v tom testu jsi pohořel, hochu, myslím si a mlčím.
„Takhle to je,“ dodá a taky mlčí.
Ne snad, že bych si připadala moudřejší.
Tak do toho, Lindo, povzbudím se po chvíli.
„Vy už jste byl trestán, je to tak?“ ptám se rádoby nenuceně.
Škubne sebou jako po zásahu elektrickým proudem.
„Proč…, proč se ptáte?“ vyjekne.
„Je lepší, když mi to řeknete sám, než když to u soudu vytáhne jako argument proti vám státní zástupce,“ snažím se mu to vysvětlit.
„Ano,“ povzdechne si, „byl.“
„Na jak dlouho?“ ptám se, i když to vím.
„Devatenáct měsíců,“ říká ztěžka, „a bylo to fakt peklo.“
„Co jste měl za paragraf?“ ptám se a snažím se vypadat neutrálně.
Mlčí a dívá se pod stůl.
Mlčím a dívám se na něj.
Nevydrží to a nakonec to vysloví. Pak se na mě opatrně podívá.
„Co se tenkrát stalo?“ ptám se a odolávám pokušení pokusit se rozbít to ochranné sklo mezi námi a vbodnout mu propisku do oka.
„Byla to nehoda,“ souká ze sebe, „měli jsme oslavu a já jsem…, já jsem to…, přehnal s…, alkoholem.  A pak k tomu došlo.“ To už skoro pláče.
„Vy máte dítě, je to tak?“ zeptám se, když se mi vrátí první náznak duševní rovnováhy.
Přikývne, i když se na mě pořád nedívá.
„Je to syn nebo dcera?“ útočím.
„Dcera,“ vysouká ze sebe po chvíli.
„Kolik jí je?“ zajímám se.
„Čtrnáct,“ říká neochotně.
„A jak se jmenuje?“ pokračuji.
„Vendulka,“ náznak úsměvu.
„A jak byste reagoval, kdyby někdo jiný vaší Vendulce provedl to, co jste tenkrát provedl vy?“
Proboha, Lindo, kroť se, nemáš za úkol ho zdeptat.
„To nevím,“ šeptá. „Ale  pak už jsem nikdy…, ani v nejmenším…, přísahám.“
„Takže jste se z toho poučil?“ zakoulím očima.
Přikyvuje. To bychom jako měli.
„A teď mi řekněte, jak se stalo to, kvůli čemu jste tady,“ navazuji, i když vím, že tady je proto, že státní zástupce navrhl vazební stíhání a soudce mu promptně vyhověl.
„Já…, já nevím.“
„Paní Vrchlická říká, že jste byl v její ložnici, kam jste neměl dovoleno chodit, a že jste ji něčím praštil, pak že postrádala kartu k účtu a nakonec zjistila, že jí z účtu zmizelo přes šest set tisíc,“ říkám co možná nejvíc neutrálně. Pak se na něj podívám se zájmem: „To tam vážně měla tolik peněz?“
„Měla,“ hlesne.
„Jak to bylo podle vás?“ mrknu na hodiny, protože už nezbývá moc času, „co se vlastně stalo?“
„Nevím,“ říká nešťastně, „mám to celé jako v mlze. Jen vím, že když jsem přišel domů…, do bytu paní Vrchlické,“ opraví se, „tak ve vstupní chodbě stáli dva policisté. Jeden chtěl vidět moji občanku a když jsem mu ji podal, vzal si ji a řekl, ať jdu za ním do kuchyně. Oba policisté si sedli ke kuchyňskému stolu a já jsem zůstal stát. Druhý policista mě vyzval, ať vyndám na stůl všechno, co mám v kapsách u kalhot i u bundy.“
„Z které kapsy jste vytáhl kartu paní Vrchlické?“ zeptám se.
„Z levé…, ne, vlastně z pravé kapsy u bundy,“ říká zmateně. „Bylo mi to divné, vůbec jsem si neuvědomoval, že bych ji měl u sebe.“
„Co se dělo potom?“
„Eva…, totiž paní Vrchlická šla ke svému počítači. Za ní šel jeden policista, za ním já a za mnou ten policista s mojí občankou. Ona se přihlásila ke svému bankovnímu účtu a viděla tu odebranou částku a že má zůstatek třináct korun.“
Oba mlčíme. Zeptat se ale musím.
„Na co jste ty peníze potřeboval a kde teď jsou?“
„Já vážně nevím,“ řekne zlomeným hlasem po delší chvíli.
Nadechuji se k další otázce, když se otevřou dveře a v nich stojí bachař, kterého neznám.
„Vážení, budete muset končit,“ oznamuje, jde k mému klientovi, bere ho za paži a odvádí.
Dívám se za nimi a až po chvíli jsem schopná si posbírat svoje věci a nechat se taky vyvést ven.
„Jak jste dopadla, paní doktorko?“ ptá se plešatý bachař se zrzavou bradkou, když mi vrací moje věci.
„Vlastně nevím,“ musím přiznat.

Brána věznice se za mnou zavře a já jsem zase ve svobodném světě.
Moudřejší opravdu nejsem.
Zavírám se v autě a než se rozjedu, beru telefon.
„Ahoj, Vojto,“ říkám, když to na druhé straně vezme, „mám pro tebe delikátní úkol.“
„Pro tebe všechno a zázraky do tří dnů,“ odpovídá.
„Jedná se o Radima Dorotíka,“ říkám a diktuji rodné číslo, „buď tak hodný a zjisti mi něco o jeho příbuzných. Rodiče, sourozenci, bývalá manželka, dcera… Jo ta dcera se prý jmenuje Vendulka,“ vzpomenu si, „prostě kde ti lidi jsou, kde je najdu a jestli budou o něm ochotní říct aspoň něco pozitivního.“
„Nic složitějšího pro mě nemáš?“ zasměje se.
„Tohle mi bude stačit,“ říkám s povzdechem, „pořád mi na tom člověku něco nesedí.“
„Tak jo, dám vědět, jak něco zjistím,“ odpoví a ukončí hovor.