Zuby, pohroma huby

Jako dítě školkou a školou povinné jsem byl pravidelně zásobován fluoridovými tabletami v množství větším než velikém. Není proto divu, že jsem žil v domnění, že stran péče o zuby mám takříkajíc splněno.

Nebylo tomu tak.
Ještě v době mého nevinného mládí  a studentského laškování jsem pocítil jistý druh specifické bolesti v oblasti, kde se přibližně nachází pětka nebo šestka vlevo dole. Netušil jsem, že tím spouštím martyrium, které potrvá více než deset let.
Šestka vlevo dole byla postupně převrtávána, plombována, po vypadnutí plomby opět převrtávána a plombována, a tak to šlo několik let kupředu, cíl však nebyl v dohledu.
Jednoho dne na to kápla závodní zubařka. Tedy ne snad, že by na nebezpečný zub kápla tinkturu, aby dáseň otekla dvakrát tak, ale jako první ji napadlo to, co více než deset let nenapadlo žádnou jinou dentistku, a to provést rentgenový snímek zasažené oblasti. Nedopadlo to dobře.

Totiž zpět: Ne, dopadlo to dobře. Zubařka konstatovala, že celý problém s šestkou vlevo dole je ten, že se její kořeny kříží s kořeny osmičky vlevo dole, následkem čehož je šestka vlevo dole oslabený zub. Poté mi sdělila skvělou zprávu, že je stejně jen otázkou času, kdy bude muset šestka vlevo dole definitivně ven, neboť je již v takovém stavu, že případné vytržení levé dolní osmičky jí už nepomůže.

Po této zprávě jsem se stal zádumčivým. To se mi líbilo, a tak jsem se stal zádumčivým ještě jednou. Ovšem něco málo pozitivního se přece jen projevilo. Na několik – tuším, že čtyři – let dala kritická šestka vlevo dole pokoj. Až do jednoho dne.
Toho dne se rozbolela tak, že jsem nebyl vůbec s to levou dolní čelistí hýbat. A protože jsem konstatoval, že tento stav může mít negativní dopad na mé tradičně nadprůměrně kvalitní pracovní výkony, nezbylo mi než vyhledat nějakou tu zubní ordinaci. Nemocniční centrála mě nasměrovala do jedné konkrétní, kde jsem porušil zásadu s velkým Z, a to, že chlap na chlapa nesahá. Po letech zkušeností s dentistkami dámského pohlaví jsem se svěřil do péče dentisty chlapa.
Dentista byl již starý ostřílený stomatologický sup, sklonil ke mně trup, pohlédl na můj zub, něco zamumlal, injekci do dásně vbodl, rádio, které hrálo největší hity Jožky Černého, zesílil na mnohem vyšší hlasitost, pak mi takovým kovovým čímsi rozevřel chřtán, načež takhle zakvedlal kleštěmi a to, co kdysi bylo mou šestkou vlevo dole (ze které po všech těch předchozích letech zbylo pouze obvodové zdivo) definitivně zmizelo v historii. Lékař mi ještě poradil hořký heřmánkový čaj, následkem čehož jsem se stal doživotním čajovým nesladičem.
Neprozradím žádné velké tajemství, když dodám, že tentýž zubař mě v následujících letech vcelku elegantně zbavil obou horních osmiček, čímž mi tenkrát pomohl od dalších potíží zubního charakteru.

Čas, jak říkají někteří klasici, například já, ovšem opět trhl oponou. A o několik let později si takhle přijedu do městečka, kde žijí mé děti, abych si je převzal do své víkendové péče. A protože jsem na místě o něco dříve, zajdu si do jedné z místních restaurací dát si něco k snědku. A jak tak jím, říkám si, kde se v jídle, které jím, objevil kus kosti.
Inu, nebyla to kost. Jak jste jistě pochopili, byl to opět kus zubu. Tentokrát horního.
Nepřikládal jsem tomuto incidentu větší význam a několik následujících měsíců se nic nedělo. Až do jedné noci, kdy mě ze spánku probudila bolest vystřelující právě z onoho ulomeného zubu.
Jako první jsem se rozhodl eliminovat bolest alkoholem. To zafungovalo a mohl jsem opět usnout.
O deset minut později jsem byl vzhůru a jak klesala hladina alkoholu v lahvi, konstatoval jsem, že celá situace může mít jen dva možné konce:
1. stane se ze mě alkoholik;
2. zvednu se a dojdu si do nedaleké nemocnice na zubní pohotovost.
Nemusím vysvětlovat, pro co jsem se rozhodl, neboť o nějakých 20 minut později jsem zvonil na dveře u zubní pohotovosti. Nerudná sestra mi s otázkou, zda hoří, přišla otevřít o nějakých dalších deset minut později. Pantomimicky jsem jí vysvětlil, že jde o zub. Sestra zafuněla, prohlásila něco o nezodpovědných elementech, kteří nedbají na svou zubní výbavu a pak burcují pohotovost, nicméně mě dovedla do ordinace, kde už netrpělivě čekala lékařka.
Přiznávám bez mučení, že lékařku bych si dokázal představit jindy a na jiném místě. Nicméně zde jsem byl usazen do křesla, jehož účel nebyl nejasný.
„Tak který to je?“ položila mi zubařka otázku a vlídně se na mě usmála.
Mlčky jsem ukázal k ulomenému zubu.
„Hm,“ udělala zubařka, vzala nějakou špičatou věc a do toho, co kdysi bývalo čtyřkou vlevo nahoře, ji zabodla.
Děsivě jsem zařval (nebo jsem si to aspoň myslel), poskočil jsem na křesle a znovu dopadl.
„Vás to bolí?“ zeptala se dentistka s nevinným výrazem. Pokýval jsem hlavou, jako že ano.
„Aha,“ udělala neutrálně, vzala jinou špičatou věc a zabodla ji do téhož zubu.
Tentokrát jsem nereagoval.
 „Takže tohle vás nebolí,“  spíš konstatovala než se ptala lékařka. Pokrčil jsem ramenem.
Ta dobrá žena zopakovala to s tou špičatou věcí a já jsem opět zařval bolestí.
„To je zajímavé,“ zamumlala si pro sebe, „jeden kanálek máte neuvěřitelně citlivý a druhý ne, to jsem tu dlouho neměla,“ načež na nerudnou sestru vychrlila spoustu slov, jejichž význam jsem neznal a jen jsem mohl doufat, že aspoň polovina z nich je slušná.
Po ošetření toho, co kdysi bývalo mou čtyřkou vlevo nahoře, mi doporučila ledovat postižené místo zmrzlinou a vypustila mě opět do volného prostoru.

Jak už to bývá, čas opět trhl oponou a nacházel jsem se v jiném městě, potkával jiné lidi, na život bez šestky vlevo dole a s pahýlem čtyřky vlevo nahoře jsem si zvykl, když tu jednoho dne, vidím to jako včera – ano, zub.
Pětka vlevo dole. Hned vedle kráteru, který zůstal po její sestře šestce.
I zde napoprvé pomohla lehká alkoholová intoxikace, ovšem uvědomil jsem si zároveň, že je nutné přistoupit k systémovému řešení. I jal jsem se vyhledávat něco, čemu se eufemisticky říká zubní  ordinace, což je jediné místo na světě, které nenavštěvují hypochondři.
Opět jsem byl konfrontován s realitou, k níž se, jako vždycky, chovám jen platonicky. Pochopil jsem, že velkými písmeny zveřejněná informace o přijímání nových pacientů ještě nemusí odpovídat realitě. Úspěch se dostavil až po dvou a půl hodinách, kdy mi bylo z jedné soukromé kliniky sděleno, že mě přijímají za svého pacienta a že jsem objednán už za 3 týdny.
No co, řekl jsem si, tři týdny nějak přežiju, k čemuž mi napomohl i inkriminovaný zub, který se, zřejmě šokem z toho, jak neuvěřitelně akčně jsem se projevil, na chvíli uklidnil a začal se chovat jako vzorná pětka vlevo dole.
V pátek téhož týdne jsem si opět převzal své potomky. V sobotu ráno si to pětka vlevo dole rozmyslela a roztočila spirálu bolesti na maximum.
Využil jsem toho, že městečko, v němž moje děti žijí, sdílí na svých internetových stránkách všechny možné informace, tedy i to, která zubní ordinace má ten víkend pohotovost. Tentokrát ji měla lékařka nedaleko penzionu, v němž jsem s dětmi pobýval, i neváhal jsem a vydal se za ní.
Dům, v němž měla tato lékařka svou ordinaci, měl otevřená okna, z nichž se linula symfonie pro zubní vrtačku a řvoucího pacienta, který sliboval, že už nikdy do Sarajeva nepojede a střílet na Habsburky je opravdu hloupý nápad.
Padavka, pomyslel jsem si a chtěl jsem na něj zavolat, ať zmlkne a trpí jako opravdový chlap, leč uvědomil jsem si, že se může stát, že tento trpící patří mezi méně statečné zocelené odolné chlapy a že by mou radu nedocenil.
Uvnitř jsem se chtěl pohodlně rozvalit v čekárně, leč ze stropního reproduktoru se linul program jisté stanice, která má v názvu číslovku a mezi písněmi z doby dávno před mým narozením mektal legendární král trapnosti a nevtipu pod pseudonymem Ruda z Ostravy (který se ani nejmenuje Ruda ani nemá nic společného s Ostravou).
Jako by snad tato úroveň mučení nestačila, o chvíli později vyšel  z ordinace výše zmíněný nešťastník, kterého podpírala jeho útlá manželka, přičemž plakal a sliboval, že to řekne tatínkovi, který všem vyhlásí válku. Za ním vykoukla do čekárny postarší zdravotní sestra, otírala si krvavé šmouhy ze svého mundúru a houkla na mě, ať jdu dovnitř.
Plavným krokem lva salonů a krále plesů jsem vstoupil a v křeslo zubařské usedl. Lékařka, podobné věkové kategorie jako její asistující sestra, se mě zeptala, co že mě trápí.
Povzdechl jsem si a začal vyprávět, že věcí, které mě trápí, je opravdu hodně. Počínaje nedostatkem brambor na lotyšském trhu, díky němuž Lotyšové nechápou, že existují i země, které mají pro brambory i slovo v plurálu…
Tady mě dentistka zarazila s tím, že mé úvahy jsou pěkné; ona však chce vědět, co mě trápí ze zubního hlediska.
Špičkou jazyka jsem se lehce otřel o inkriminovaný zub a prohlásil jsem, že bolí jako čert.
„To se nedivím,“ zasmála se, „když v něm máte díru jako hrom.“ Načež udělala nějaké gesto, postarší sestra si stoupla za mě a sevřela mi hlavu ve svých dlaních. Byl jsem v pasti.
O tom, co dokáže zubní vrtačka, jsem neměl iluze. Ve chvíli, kdy přede mnou definovali všichni křesťanští svatí, následovaní pravoslavnými svatými, několikahlavými hinduistickými božstvy a celou pohanskou sestavou v čele s bájným Ódinem, naštěstí vrtačka zmlkla.
„Snad vás to nebolelo?“ zasmála se lékařka. „Nebojte, nerv už je venku, teď už to bude hračka.“
Nevěřil jsem jí o nic víc než Rudému právu v prosinci 1989.
O několik dalších desítek minut, poté, co jsem se přiznal ke střílení z nějaké kocábky v Sankt Petěrburku, jsem se vymotal ven a byl jsem ochoten odpřisáhnout, že slunce je fialové a šišaté a že po ulicích pobíhají šestiruké opice.
Nicméně to nejhorší utrpení, jak jsem se naivně domníval, bylo za mnou. A proto jsem mohl v původně dohodnutý termín přijít k lékařce, u níž jsem se, jak si jistě vzpomínáte, zaregistroval.
V recepci jsem ohlásil, za kterou lékařkou jdu, a byl jsem odeslán, ano, vážení přátelé, do čekárny. Než jsem se stihl pořádně uvelebit, vykouklo ven útlé děvče a vyzvalo mě, ať jdu dál.
To útlé děvče byla lékařka, která se na několik příštích měsíců stala ženou, se kterou jsem se měl stýkat nejčastěji.
Nejprve mi položila obligátní otázku, co že mě vlastně trápí. Vysvětlil jsem jí svoji story o pětce vlevo dole a jak s ní naložila jiná lékařka. Tato nová dentistka se mi podívala do úst, začala hlásit čísla zubů a opakovat slovo kaz. Když toto nepěkné slovo vyslovila asi podvacáté, přestal jsem počítat.
Následně mi dovolila sesednout ze zubního křesla a vyzvala mě, ať jdu za ní. Podíval jsem se jí do očí a měl jsem co dělat, abych nevykřikl, že za ní klidně půjdu třeba do pekla a zpět.
Šli jsme jen o poschodí výše, kde mě navlékla do neprůstřelné vesty a provedla rentgen mých čelistí. Poté ze mě sundala neprůstřelnou vestu a vrátili jsme se do ordinace. Na monitoru jejího počítače se skvěl zajímavý obrázek.
Otázal jsem se, které je to pohoří a jak dlouho na ně působila eroze. Odpověděla mi, že to jsou moje zuby – horní i dolní. A vypsala mi čtyři následující termíny návštěv a plasticky popsala, co se mnou bude dělat.
Následující skoro rok jsem tak co dva tři týdny – přes léto i co týden – navštěvoval tuto zubařku. Dá se říct, že mezi námi vznikl jistý druh paralelního vztahu. Tato dobrá drobná žena se věnovala mým zubům s láskou a péčí. Zejména když se dobývala k těm hodně vzadu v mých ústech, tedy šestkám a sedmičkám, jsem ocenil, že ke snížení stresu mě ještě navíc masíruje dvěma tenisovými míčky. Jak to zvládala, když oběma rukama zpracovávala mé zuby, mi zůstalo nezodpovědnou záhadou.
Ke cti této lékařce budiž  v závěru dopsáno, že vše, co se mých zubů týkalo, zvládla naprosto bravurně a díky ní jsem se na několik let od potíží se zuby mohl oprostit. A současnost je už jiný příběh.