Flegmatik a melancholička jedou Vltavu

Nedlouho poté, co jsem se seznámil se svou přítelkyní, přišla hlavní zkouška našeho rodícího se vztahu. Pozvání na vodu.  

Bylo to tak nějak odhadem něco málo přes týden od chvíle, kdy jsem oslovil jednu holku a na základě její odpovědi se rozhodl udělat všechno proto, aby porozuměla, že jsem pro ni ten pravý (to jsem jí začal vysvětlovat už o něco málo přes hodinu později), když mě oslovila s otázkou, jestli mám nějakou zkušenost s vodáctvím.
Než jsem odpověděl, zamyslel jsem se, což se mi líbilo, a proto jsem se zamyslel ještě jednou. Následně jsem si vzpomněl na to, jak jsem na začátku 90. let posledního století minulého tisíciletí na kánoi cestoval po Jizeře, a na konci těch samých 90. let s tehdejší partou cestoval na raftech po Sázavě, a to hned dvakrát. Na základě těchto vzpomínek jsem si uvědomil, že jsem vlastně zkušený vodák tělem i duší, takže jsem na výše uvedenou otázku odpověděl tradičním českým: „Warum nicht?“
Následně jsem se dověděl, že jistá skupina lidí bude na přelomu června a července téhož roku pádlovat po Vltavě s předpokládaným cílem v Českém Krumlově a že má přítelkyně neocení nic víc než to, že se této taškařice zúčastním s ní. Jako zkušený říční vlk jsem moudře pokýval moudrou hlavou a potvrdil, že i pro mne bude účast při této akci ohromným potěšením. Následně jsem celou věc pustil z hlavy.
Čím více se blížil den akce, tím více elektrizující atmosféra panovala. Byl jsem informován o lidech, které při této akci potkám, jejich zvycích, rodinách a podobných detailech. Jako zkušený říční vlk a vodák tělem i duší jsem reagoval s milým úsměvem, protože jinak to neumím.
A pak se přiblížil víkend V. V pátek večer jsme se sešli, porovnali si informace, které jsme měli, a šli spát s tím, že v sobotu dopoledne vyrážíme a náš cíl je ve Vyšším Brodě. Víc jsem vědět v tu chvíli nepotřeboval (nebo jsem si to aspoň myslel).
A skutečně. V sobotu krátce po snídani jsme naložili do auta spoustu zavazadel, nasedli a vyrazili. Přítelkyně pro cestu zvolila trasu přes Příbram dolů ke Strakonicům, pak k tomu městu, kde by chtěl žít každý a nakonec i k Českému Krumlovu.
Zpočátku ubíhala cesta ve veselé náladě, ovšem poté, co jsme minuli Příbram, jsem se na svou přítelkyni upřeně zahleděl a položil krucielní otázku:
„Moment, my vážně jedeme na vodu?“
Přítelkyně neztratila dekorum a odpověděla, že samozřejmě ano, vždyť mi posílala i itinerář (mně, vodákovi tělem i duší!).
„Já jsem měl za to,“ lezlo ze mě jako z chlupaté deky, „že je to jen taková zkouška, něco jako skrytá kamera, že se to nemyslí doopravdy.“
Jak mi přítelkyně, která upadla do bujarého jásotu, sdělila, doopravdy se to myslelo. Na několik minut jsem se stal zádumčivým a zádumčivým jsem být přestal poté, co jsme projeli Českým Krumlovem a před námi se rozprostírala plocha Lipna.
„Ale na Lipno nejedeme, že ne?“ ujistil jsem se.
Přítelkyně konstatovala, že opravdu na Lipno nejedeme a že jsme patrně někde minuli odbočku k Vyššímu Brodu. Jelikož a protože jsem kromě vodáka navíc tělem i duší také cimrmanolog, nahodil jsem kontrolní otázku:
„Vrátíme se?“
Přítelkyně na mě pohlédla se značným despektem, zastavila auto, vytáhla telefon, otevřela aplikaci s mapami a během několika málo minut jsme se už řítili správným směrem a dorazili do správného cíle, tedy do Vyššího Brodu.
V místě samotném jsem se okamžitě choval jako správný vodák – teoretik. Jako první je totiž nutné se před pádlováním najíst. I zasedli jsme k obědu, během nějž se k nám přidal celý zbytek výpravy. Celkem čtyři páry dospělých a jeden dospělý sólista, s výjimkou nás všichni vybaveni větším než malým počtem potomků.
Po lahodném a vydatném obědě jsem navrhoval kratšího nebo delšího šlofíčka, jenže nebylo mi vyhověno, neboť byl čas, ten nejvyšší čas převzít si vodácké vybavení. Pádla, barely a nafukovací baraky. Byl jsem rád, že nejsem organizátorem a že jen v klidu počkám na to, až mi bude předána loď k jízdě.
Postupně na zem dopadl počet lodí pro naši skupinu. Nechtěl jsem všechny ostatní zahanbovat svou vodáckou protřelostí, proto jsem počkal, až bude aspoň polovina lodí rozebrána a až potom jsem jednu vzal a odtáhl ji k vodě. Přítelkyně zatím naházela vše potřebné do barelu a přinesla pádla.
Poté, co už skoro všichni zabrali a pomalu odjížděli, na mě přítelkyně koukala jako na někoho, kdo má snad z vody strach. A když už všichni zmizeli za obzorem, navrhla, že by bylo dobré usednout v loď a vydat se za nimi.
S úsměvem protřelého vodáka a říčního vlka jsem usedl na své kormidelnické místo a přítelkyni gentlemansky přenechal místo háčka. K tomu mě vedl zejména fakt, že váží ani ne polovinu toho, co já. A pak taky nepsané pravidlo, že kde je to možné, je háčkem osoba dámského pohlaví.
Uchopili jsme pádla, odrazili se od břehu a zabrali.
O několik desítek sekund později jsme opět uchopili pádla a odrazili se, tentokrát od protějšího břehu. A opět jsme zabrali.
O další chvíli později jsme se opět odrazili od původního břehu a zabrali.
Poté, co jsme si takhle několikrát prohlédli zevrubně oba břehy, se projevil jeden ze zásadních vodáckých axiomů, které platí, co voda vodou je a bude.
Háčkové mají sklony k remcání. Zejména jsou-li dámského pohlaví.
Přítelkyně se totiž na svém místě otočila tváří ke mně a vysvětlila mi, že nehodlá celý den šněrovat od břehu ke břehu, ale že nás čeká cíl jinde a potom přesun do kempu, tak ať laskavě dělám to, co se od kormidelníka očekává, neboť na směr lodi má kormidelník vliv větší než nezměrný.
Zůstal jsem touto drzostí svého háčka dokonale šokován. Jak každý kormidelník ví, háček je bytost ve vodácké kategorii nižší úrovně a otevírat si ústa na kormidelníka nepatří do jeho pravomocí. Nicméně jsem se ovládl, neboť jsem za všech okolností tolerantní, moudrou hlavou moudře pokýval a opět zabral pádlem.
Tentokrát jsme měli štěstí, neboť můj háček pochopil mé záměry a dokázal reagovat na mé řízení našeho šífu. O necelou půlhodinu později jsme dohnali zbytek naší skupiny a o několik dalších cenných minut později jsme se dostali dokonce do čela, kde jsme vydrželi až do konce plavby tohoto dne.
Při přestávce u stánku s obžerstvením, neboť – jak každý zkušený vodák ví – na vodě vyhládne, jsme přijali instrukci, že cíl je za jedním konkrétním jezem a že hned za ním to máme stočit doleva. I převzali jsme tuto informaci, dojedli, napili se, toaletu využili a vrátili se do lodi.
Proto nikoho nepřekvapí, že krátce poté, co jsme projeli inkriminovaný jez, jsme to skutečně stočili doleva a vytáhli naši loď na břeh. Usedli jsme, kochali se vodou a přírodou a čekali na zbytek skupiny.
Asi tak po hodině a půl nám to začalo být divné, protože jsme věděli, že vyjížděli krátce po nás a zas takový náskok jsme si nevytvořili. I zavolali jsme hlavnímu organizátorovi celé akce a sdělili mu, že jsme v cíli.
„My taky,“ konstatoval on.
„Tak jak to, že nikoho z vás nevidíme?“ optali jsme se.
Následovalo několikaminutové vysvětlování, kdy jsme se shodli na tom, že jsme projeli správný jez a správně to stočili doleva – jen asi o nějakých 200 metrů dál, než bylo plánováno. Rozhodli jsme se tedy ponechat loď na místě a za zbytkem expedice dojít tak nějak po svých.
Nikdo nedokáže vylíčit radost z tohoto setkání. Dospělí nám blahopřáli, že jsme první den první společné vodní cesty zvládli bez potíží, děti rozložily naskládané mohylky a připravené křížky, řidiči sjeli pro auta a o něco málo později jsme se konečně vydali do kempu.
To je totiž další kouzelné vodácké slovo. Kemp je pro vodáka asi jako pro hokejistu zimák. V kempu se odehrávají dramata, navazují přátelství na život a leckdy i na smrt, a dokonce i takový introvertní individualista jako já se stává členem party. A parta, to je pro vodáka jako pro cyklistu peloton. Rozumíme si, že jo?
Jak jsem pochopil, parta, jejíž součástí jsem se právě pomalu a nepříliš jistě stával, má v tomto kempu svoje místo, kam jezdí vždy a kam si nikdo jiný nedovolí postavit stan, neboť takový je zákon kempu. I přijeli jsme, vozidlo zaparkovali a jali se stavět stan.
„Zvládneš to?“ zeptala se mě přítelkyně.
„Že váháš,“ procedil jsem mezi zuby, uchopil stan, kolíky a návod. Návod jsem rozložil a začal podle něj stavět.  Nejsem chlubivý člověk, ovšem šlo mi to krásně od ruky. Minimálně do té chvíle, než se přiblížil můj háček, podíval se na moje stavební úsilí, pak na návod, uchopil tento návod do ruky a otočil jej o 90°, načež mi věnoval milý a vítězoslavný úsměv.
„To jsem věděl, přece,“ zavrčel jsem a jal se stavět stan znovu.
Nuže, stan byl postaven, vše důležité nacpáno uvnitř, poplatek za kempování uhrazen, místní sprchy využity, vydali jsme se tedy do místní restaurace k večeři. A taková vodácká večeře, jak my, zkušení vodáčtí vlci, víme, není jen tak obyčejná konzumace jídla. To je obřad, přímo rituál. Jíte, posloucháte šumění řeky, posloucháte hlasy ostatních vodáků, zdravíte lidi, které jste nikdy neviděli a nejspíš už nikdy neuvidíte, titíž lidé zdraví vás, zapojujete se do debat o jiných řekách, například o Ohři nebo Odře (nebo nějaké jiné od O) a z restaurace odcházíte jako mnohem víc vodák.
A byla noc, kdy jsme ocenili, že jsme jediná bezdětná dvojice, a bylo ráno, den druhý. Když se vodácké ráno na kemp snáší, dostává se vodákova duše do stavu blízkému nirváně. Nebo posledních téměř 30 let už stavu blízkému foo fighters. O tom se dodnes vedou spory. Každopádně další vodácké pravidlo, které je potřeba milovat a ctít, říká, že na vodě se nevstává dřív než v hodně pozdním dopoledni.
Proto nikoho nepřekvapí, že k lodím jsme se vydali až někdy mezi jedenáctou a dvanáctou hodinou, lodě na vodu složili, do nich vsedli a zabrali pádly. Po včerejšku už jsem jako zkušený a vodou ošlehaný kormidelník věděl co a jak, i vyrazili jsme kupředu s tím, že cíl máme v dohledu.
Ovšem nebudu zapírat, to ostatně není můj styl, to bych si vyprosil, že i na kormidelníka  par excellence, jako jsem já, přijde občas slabší chvilka. Slunce svítilo, jakoby bylo placené za každý stupeň v tropické úrovni, voda se líně vlekla a okolní lesy sálaly tichem. I složil jsem pádlo a vydal kormidelnické rozhodnutí.
„Řeka ví, kam teče, tak proč se namáhat.“
A můj háček pochopil, že kormidelníkovi se neodporuje, rovněž své pádlo složil, načež jsme se oba uvedli do jakéhosi pololehu a nechali se unášet vodou a užívat letního dne.
To ve mně vzbudilo romantickou náladu. A romantická nálada je na vodě nebezpečná, zvláště jste-li kormidelníkem a háčkem je žena, navíc vaše vlastní přítelkyně. To si, prosím, zapamatujte. Pod vlivem slunečního svitu, klidné vody a okolní přírody jsem začal citovat profláklý flák od Vládi Mišíka:

„Láska je jako krkovice,
ležící na tácku s oblohou.“

Zde je nutné varování pro všechny kormidelníky. Háčkové, jsou-li ženského rodu a navíc v pozici přítelkyň kormidelníků, nemají valný smysl pro romantiku. Ještě než jsem mohl navázat dalším veršem, byl jsem ohozen větším než nemalým množstvím vltavské vody, kterou přítelkyně nabrala pádlem a odeslala mým směrem.
Nato se zatvářila jako ztělesněná nevinnost a zeptala se: „Já jsem tě trefila? A jak se mi to povedlo?“
Ani tento drobný incident však neměl vliv na naprosto dokonalý jízdní zážitek z druhého pádlovacího dne, byť do cíle, tedy do kempu, jsme tentokrát jako první nedorazili. Ani nám to moc nevadilo.
Zkušeného vodáckého vlka, ošlehaného Jizerou, Sázavou a teď už i Vltavou, jen tak něco nerozhodí. Takový vodák je v každém kempu jako doma. Druhý večer jsme usnuli jako jedni z prvních a neúčastnili jsme se tak taktické porady k závěrečnému dni. A když jsme se v poslední den opět v pozdním dopoledni vybatolili ze stanu, dověděli jsme se, že rada zkušenějších rozhodla, že hodíme lodě na auta, pádla a barely do aut a odjedeme do Větřní, kde je, jak známo, papírna, a teprve tam uložíme lodě na vodu a odplujeme nejprve k Papouščí skále a po obžerstvovací zastávce až do cíle, tedy do Krumlova.
Ujednáno, provedeno. Vytahali jsme vše ze stanu, složili i stan, vše naskládali do zavazadel a do auta, loď upevnili na střešní nosníky a vydali se v koloně do Větřní.
Na místě samotném se však projevila nečekaná zrada. Po vodě bude totiž pokračovat jen polovina z každé posádky, ta druhá přejede s auty dál a počká u Papouščí skály. Než jsem stihl doručit svůj protest, už jsem seděl v lodi a vyrážel vpřed jako osamělý kormidelník bez háčka.
Osamělý kormidelník bez háčka má těžkou pozici. Nejen v tom, že za všechny průšvihy během cesty si může sám a nemá na koho to hodit; i v tom, že musí pádlovat na obě strany, když minimálně na jednu z nich to má přes ruku a tedy nepohodlně.
„Jen počkej, řeko jedna,“ mumlal jsem výhrůžně (nebo aspoň mi to tak připadalo), „i jako osamocený kormidelník tě pokořím,“ a ve vzácné chvíli mezi záběry pádlem jsem řece imaginárně hrozil.
I tuto situaci jsem naštěstí díky dlouholetým vodáctvím nasbíraným návykům zvládl a loď se řítila kupředu jako hudsonský šíf (i když nedělám na vodě erotiku, abych se mohl dát na hudsonský šíf a volat johoho, ahoj, a házet tam páru). A za chvíli jsem měl nečekanou společnost.
Zaslechl jsem totiž kdesi v dálce za sebou rytmické hlasy. Vícehlasou báseň. Ohlédl jsem se a zjistil, že se za mnou řítí plně osazený raft. Vpředu byly usazeny dvě ženy, což jsem odhadl podle toho, že na hlavách měly slamáky, a všichni na raftu kolektivně recitovali do rytmu pádlování. Bylo mi jasné, že když jsem jen jeden a jich je šest, tak moje šance na to, že jim ujedu, jsou jen teoretické. Není proto divu, že mě za pár desítek sekund raft dojel.
„Vy jedete sám?“ zvolala překvapeně jedna z žen, „kde máte ženu?“
„Čeká na mě u Papouščí skály,“ odpověděl jsem pravdivě a mohutně zabral pádlem.
„A nechcete jet s námi?“ zeptala se další žena z raftu, „máme s sebou dost jídla,“ dodala, jako by tušila, potvora jedna, že i kormidelník občas rád jí.
„Kdepak, to bych nevysvětlil, navíc by mi chyběly moje osobní věci,“ bránil jsem se chabě.
„Jestli jde o peníze, těch máme taky dost,“ vynesla podstatný trumf první žena z raftu.
„A navíc jsem támhle už očekáván,“ naznačil jsem pádlem, rozloučil se s osádkou raftu a přirazil ke břehu, kde mě přítelkyně a háček v jednom už očekávala.
Po obžerstvovací pauze došlo opět k obnovení původních posádek a vzhůru ku Krumlovu. Není bez zajímavosti, že ve dvou se i v barace jede lépe.
Jako první jsme si udělali procházku Krumlovem. A přátelé, vodák nepřestává být vodákem ani na souši. S pohrdáním jsem shlížel na asijské turisty, kteří dorazili v autobusech nebo vlacích. Takhle po vodě kdyby dokázali přijet, to by byli za frajery, mumlal jsem si pro sebe.
A po posezení v kavárně už nezbývalo než opět vsednout v lodě a dojet závěrečný úsek. Co to je pro zkušeného říčního vlka, který má za sebou stovky a stovky metrů na řekách a další stovky hodin teorie. Odpíchli jsme se od břehu zvesela a nikoho nepřekvapí, že v cíli jsme byli opět první.
Se shovívavostí, kterou my, vodáci tělem i duší, oplýváme, jsme vyčkali zbytku party, odevzdali lodě, pádla i barely, převlékli se do civilního a oddávali se kolektivnímu loučení. Mnohdy se slzami  v očích, neboť jet vodu v jedné partě se mnou je zážitek, jaký se jen tak neopakuje.
A s netrpělivostí říčního vlka a zkušeného kormidelníka tak vyhlížím dobu, kdy epidemiologická situace dovolí opět sbalit loď a vyrazit.