Intro aneb Aby bylo jasno

Při svých besedách s čtenáři a čtenářkami jsem pravidelně dotazován na různé detaily toho či onoho aspektu souvisejícího s mým psaním.

Některé otázky už znám dopředu, ovšem stejně tak se někdy vyskytne otázka, která není jednoduchá na zodpovězení.
Českou veřejností posledních několik dní rezonuje téma, které mnoha lidem od intelektuálů až po Daniela B. nedá spát. I legendární Václav Moravec je zmínil ve svém pravidelném „O čem se bude v příštích dnech diskutovat“ a snad jen obava vedení České televize z třaskavosti tohoto tématu vedla k tomu, že byl ve finále příslušný bod z programu vyřazen a nahrazen něčím méně kontroverzním.
To téma zní:Proč jsem začal psát na iDnes?
Je pravda, že poprvé jsem byl touto otázkou zaskočen a neměl jsem připravenu příslušnou odpověď, proto jsem zvolil únikovou univerzální odpověď: „Stalo se tak jen z mé vrozené nerozvážnosti,“ přičemž jsem se domníval, že tím zvědavost tazatelovu uspokojím natolik, že se dál už ptát nebude. Leč nastal pravý opak a tato má odpověď vyvolala doslova a do písmene smršť reakcí.
Už zmíněný Daniel B., kterého rozhodně nelze pokládat za příliš bystrého, napsal: „Dokud nebudu znát pravý důvod, proč začal psát na iDnesu, nebudu na jeho články klikat.“
Mnohem údernější byla Nela Č.: „Bolí mě oči z představy, že by se někdo, jehož rozvážnost a moudrost jsou všeobecně známé, dopustil nerozvážnosti.“
V. Blažek, jinak též Vladimír B. (kterého nehodlám jmenovat) rovněž zakolísal ve svém přesvědčení: „Nerozvážnost? Na něco takového neuvěřím. Nerozvážnosti se může dopustit každý z nás, ovšem u něj je pravděpodobnost jejího výskytu ne nulová, ale rovnou záporná. Chci znát pravou příčinu jeho vstupu na iDnes, abych mohl opět věřit v dobro světa.“
Jan S. oproti tomu přiznal, že můj první článek četl bez toho, aby znal příčinu, která mě přivedla mezi iDnesáky, leč jakožto milovník humoru Zdeňka Trošky můj článek nepochopil. Robert K. můj první článek rovněž četl, leč obává se, že za mým vstupem do tohoto prostoru je něco, co je pro jeho intelektuální rozsah nepochopitelné. Podobně i Daniel V., který se bojí klikat na všechno, co se mnou souvisí.
Když jsem se zamyslel nad reakcemi prostých čtenářů (a protože se mi to líbilo, zamyslel jsem se ještě jednou), uvědomil jsem si, že opravdu vysvětlit svůj vstup do rodiny iDnesových blogerů bude můj velký úkol. Mezitím se totiž ozval i můj oblíbený Robert Š. (z Mělníka), který prohlásil, že dříve po přečtení mých textů brečel dvě hodiny v kuse, nicméně po mém článku zde brečel dokonce tři a půl hodiny. A to je, přátelé, kamarádi, i vy všichni ostatní, hodně.
A než jsem stihl článek, který právě čtete, sepsat, vyjádřili se i ústavní činitelé, kteří si nepřáli být jmenováni. První z nich vystoupil s desetiminutovým proslovem, z nějž uvádím to nejpodstatnější:
„A stejně za to může Kalúsek. Kalúska bystě sa mňali zeptať, pročo tento človek začal písať na iDněs. Navyše ja nikedy něodstúpim, něch si to všetci zapametajú, lebo som žiadné dotácie něoprávněně něbral a ani ta čiastka něsúhlasí.“
Jiný ústavní činitel, jehož mluvčí si rovněž nepřál, aby byl jeho šéf jmenován, vystoupil s téměř pět a půl minuty trvajícím  projevem, který uvádím celý:
„Já vám tedy na vaši otázku, pane redaktore, odpovím, aniž bych si dělal iluze o tom, že mou odpověď pochopíte. Skutečně se domnívám, že se jedná o akt nepřátelství vůči věčnému přátelství mezi mnou a Čínskou lidovou republikou. A navíc mám stále prostatu jako panic, na to, prosím, nezapomínejte. A mimochodem, víte, co je to pasy v angličtině?“

A proto jsem usedl ke klávesnici svého počítače, abych vybral to nejpodstatnější z mého života, co tak či onak souvisí s blogováním.
O fenoménu blogů jsem se poprvé dočetl někdy v dubnu nebo květnu (o tom se dodnes vedou spory) roku 2003, tedy přibližně necelé dva roky předtím, než jsem se poprvé dočetl o fenoménu sudoku. To se úplně náhodou takhle krásně sešlo. Článek, který o fenoménu blogů pojednával, mě zaujal, i přečetl jsem si ho ještě jednou. A i při druhém čtení mě zaujal. Přišlo mi to jako něco, co mi není zas až tak moc neznámé, neboť zapisování svých rozlehlých myšlenek a netradičních zážitků patřilo už ve zlatých 90. letech posledního století minulého tisíciletí mezi mé hobby.
Potom, pokud si na to dobře vzpomínám, se několik měsíců nic nedělo a ještě dalších několik měsíců se nic nedělo. A poté jsem se k článku, který pojednával o fenoménu blogů, vrátil, přečetl jsem si ho ještě jednou (nejsem si jistý, zda to náhodou nebylo dvakrát, ovšem je možné, že si jen to jedno přečtení pamatuji dvakrát) a vyhledal si několik tehdy píšících blogerů. Sebekriticky jsem uznal, že něco takového bych zvládl taky, protože každý z nich píše hlavně proto, aby dal najevo: „Jsem tady!“
Trvalo pak několik dalších týdnů nebo měsíců (o tom se dodnes vedou spory), než jsem si zaregistroval svůj blog a začal nepravidelně psát. A několik let poté – shodou okolností to zase tak krásně vyšlo – se otevřel blogovací prostor na iDnes. A nejen tam, blogovací prostor nabízely i redakce jiných internetových periodik.
Následkem toho došlo k tomu, že blogy začal psát kdekdo – od lidí inteligentních až po ty, co jsou s bystrostí a inteligencí na štíru. Většina z té druhé kategorie ovšem časem naštěstí vysublimovala. Sám jsem na chvilku uvažoval, že bych se přidal k iDnesové rodině, ovšem po chvíli uvažování jsem tuto myšlenku odložil a začal jsem v iDnesovém blogovém prostoru působit jako pouhý milý asertivní a vyhledávaný diskutér.
Jenže člověk míní a okolnosti (se) mění a moje cesty jsou nevyzpytatelné. Z některých zdejších blogerů a blogerek se časem stali mí osobní přátelé, což je šlechtí, neboť řadit se mezi mé osobní přátele je otázkou prestiže, v některých případech dokonce i superprestiže. A tak jsem byl na vážkách, zda to iDnesového prostoru vstoupit.
A pak došlo v květnu 2017 k legendárnímu setkání ve Svitavách, které organizoval Jaromír Šiša a textově a obrazově jej zdokumentovala nejen Jitka Štanclová nebo Soňa Pražáková. A od tohoto setkání bylo jasnější než tma, že není otázkou to, zda začnu tvořit svůj blog zde, ale kdy se tomu stane.
A aniž bych chtěl snižovat zásluhy ostatních svých zdejších přátel, to hlavní intro mi udělala svým článkem Libuška Palková; po tomto setkání už nebylo možné kličkovat a hledat výmluvy, proč ještě na iDnesu nejsem.
Definitivně mě v tom, že sem patřím, utvrdilo setkání v květnu 2019, spojené s předáváním cen za rok předchozí. Z debat a diskusí s již fungujícími blogery a blogerkami jsem nabyl jistotu, že můj vstup je očekáván a žádoucí.
A navíc – ti z vás, kdo četli některé mé výstupy ve zdejších diskusích, znají mou okřídlenou hlášku „O tom až někdy jindy.“ Zejména si ji oblíbila má velká obdivovatelka a fanynka Marie Šípková, které jsem jednou ve slabší chvilce v jedné diskusi slíbil, že si všechna ta moje „až někdy jindy“ bude moci přečíst.
Bohužel jsem to nestihl. Ovšem když něco slíbím, tak to taky někdy splním. A tímto blogem tedy začínám plním slib, který jsem dal, že postupně vyvedu na světlo všechno, co bylo určeno na „až někdy jindy“ (o původu samotné hlášky jako takové když tak až někdy jindy).
A teď k tomu, co mě potěšilo. Věděl jsem, že v tomto blogovém prostoru se stanu sledovaným a čteným velice rychle. Ovšem to, že jsem se hned prvním článkem dostal na „titulku,“ což, jak jsem pochopil, je pro každého zdejšího blogera největší sen a hlavní cíl, a že jsem obsadil první místo mezi nejčtenějšími, to jsem, slovy dalšího klasika, kterého nemusím jmenovat, „opravdu nečekal.“